Mussoliniho dcera prchla s deníky, kterých se bál i Hitler. Jejího muže dal Duce popravit za zradu

Začátkem ledna 1944 putovala Edda Cianová, nejstarší dcera diktátora Benita Mussoliniho, severní Itálií s mimořádně cenným a citlivým nákladem. Pod oblečením měla několik svazků deníků svého manžela Galeazza Ciana, někdejšího ministra zahraničí a zetě italského diktátora. Zápisky si omotala kolem těla tak, že podle svědků vypadaly mimořádně objemně a vzbuzovaly dojem pokročilého těhotenství. Ve Švýcarsku se pak díky tomu dokonce rozšířila fáma, že čeká dítě. V pozdějších vyprávěních se proto často mluvilo o převleku za těhotnou venkovanku, která se pokoušela překročit hranice do Švýcarska. Jisté je, že se Edda pokoušela dostat do neutrální země písemnosti, které měly mimořádnou cenu pro ni, jejího vězněného manžela i německé bezpečnostní složky.

Pomáhal jí Emilio Pucci, tehdy důstojník Královského italského letectva, Regia Aeronautica. V pozdějších letech bude jeho jméno spojováno se světem nejvyšší italské módy, na přelomu let 1943 a 1944 však šlo o bojového pilota, který riskoval život při pomoci Mussoliniho dceři a jejímu odsouzenému manželovi.

Písemností bylo příliš mnoho, aby je Edda dokázala přenést všechny, Pucci proto vybral pět sešitů pokrývajících válečné období, zabalil je do látky a Edda si je upevnila kolem pasu. Starší deník z let 1937–1938, další materiály o německo-italských vztazích, osobní písemnosti a část cenností zůstaly ukryté v Itálii.

Cesta vedla k oblasti Viggiù nedaleko Švýcarska. Edda s Puccim tam 8. ledna přenocovali v hotelu a následující den pokračovali k hranici. Pucci ji dopravil několik set metrů od ní, dal jí revolver a dál už měla pokračovat sama. Přibližně hodinu čekal, zda se vrátí; když se neobjevila, předpokládal, že přešla bezpečně.

Když se Edda dostala do Švýcarska, měla u sebe nejdůležitější část manželových válečných zápisků. Její děti už v neutrální zemi byly, ale Galeazzo Ciano mezitím seděl ve vězení ve Veroně. Jen pár let zpět patřil k nejmocnějším mužům fašistické Itálie, jednal s Hitlerem i Ribbentropem a sedával po boku svého tchána Benita Mussoliniho. Teď mu zbývalo jen několik desítek hodin života.

Galeazzo Ciano se narodil roku 1903 v Livornu do rodiny, která měla k fašistickému režimu blízko od jeho prvopočátku. Jeho otec Costanzo Ciano byl válečný veterán, nacionalista a jeden z významných Mussoliniho stoupenců. Galeazzo vstoupil do diplomatických služeb, působil mimo jiné v Číně a roku 1930 se oženil s Mussoliniho nejstarší dcerou Eddou.

Sňatek mu samozřejmě otevřel dveře až na vrchol režimu, jeho kariéra však projednou nestála pouze na příbuzenství s diktátorem. V roce 1936 se ve třiatřiceti letech stal ministrem zahraničí a patřil k tvářím mladé generace fašistické elity. Vystupoval sebevědomě, užíval si společenského života a dlouhou dobu podporoval agresivní zahraniční politiku Itálie. Podporoval italskou intervenci ve Španělsku, sbližování s Německem a významnou odpovědnost nesl také za proces, který vedl k obsazení Albánie v roce 1939. Od Mussoliniho se začal výrazněji vzdalovat až později, kdy stále jasněji viděl, kam spojenectví s Hitlerem Itálii vede.

Bylo to jeho vysoké postavení, které dalo pozdějším deníkům mimořádnou cenu. Ciano se setkával s Hitlerem, německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem, vyslanci evropských mocností i nejvyššími představiteli italského státu. Zapisoval si obsah rozhovorů, vlastní dojmy, Mussoliniho nálady, spory uvnitř režimu i řadu výroků, které by jinak navždy zůstaly za zavřenými dveřmi.

Deníky samozřejmě nebyly stenografickým záznamem a Ciano je psal ze svého pohledu, měl vlastní ambice, sympatie i antipatie a rád sám sebe zobrazoval jako člověka, který německé nebezpečí pochopil dříve než ostatní. Přesto jeho zápisky zachytily politiku Osy z mimořádně blízké perspektivy člověka, který po léta seděl u stolu s nejvyššími politiky Evropy.

Vztah Ciana k nacistickému Německu se měnil společně s postavením Itálie. Ve druhé polovině třicátých let patřil k zastáncům sbližování s Berlínem, postupně však stále silněji vnímal rozdíl mezi představou rovnocenného spojenectví a realitou. Německo rozhodovalo o zásadních krocích podle vlastních zájmů a italského partnera často stavělo před hotovou věc.

Výrazně se to projevilo během krize před útokem na Polsko v létě 1939. Ciano se tehdy snažil zjistit, zda Němcům skutečně jde pouze o Gdaňsk a polský koridor, nebo zda počítají s širší válkou. Ve svém deníku později zaznamenal rozhovor s Ribbentropem, který se stal jednou z nejznámějších pasáží jeho zápisků. Podle Cianovy verze se zeptal, zda Německo chce koridor, nebo válku, a Ribbentrop odpověděl, že válku.

S pokračující válkou přibývaly v zápiscích zmínky o německém zatajování plánů, Ribbentropově aroganci a Mussoliniho snaze držet krok s mnohem silnějším spojencem. Do toho přicházely italské neúspěchy v Řecku a severní Africe, stále větší závislost na německé vojenské pomoci a vyčerpání země. Cianova skepse vůči Berlínu i směru, kterým Mussolini Itálii vedl, postupně rostla.

Na podzim 1942 už se od Mussoliniho politiky zřetelně vzdaloval. V únoru následujícího roku skončil v čele ministerstva zahraničí a stal se velvyslancem u Svatého stolce. Vojenská situace Itálie se mezitím rychle horšila a po spojeneckém vylodění na Sicílii v červenci 1943 se válka přenesla přímo na italské území. Uvnitř fašistické elity sílilo přesvědčení, že pokračování stejné politiky skončí úplnou katastrofou.

Večer 24. července 1943 se sešla Velká fašistická rada, nejvyšší orgán režimu, který Mussolini po dlouhých letech znovu svolal pod tlakem vojenské a politické krize. Jednání pokračovalo hluboko do noci. Jeden z nejvýše postavených fašistů Dino Grandi předložil návrh, který žádal obnovení ústavních pravomocí krále a předání nejvyššího velení ozbrojených sil Viktoru Emanuelovi III.

Formálně šlo o návrat části pravomocí ke koruně, praktický politický význam však byl drtivý. Mussolini měl přijít o postavení, které během dvou desetiletí soustředil ve svých rukou, a pro návrh nakonec hlasovalo devatenáct členů rady, proti osm a jeden se zdržel.

Mezi těmi, kteří se postavili proti Mussolinimu, byl také jeho zeť. Ciano při jednání tvrdil, že Německo válku chtělo a rozpoutalo a že Mussolini se jí původně snažil vyhnout. Jeho hlas měl vedle politického významu i mimořádný osobní rozměr, obrátil se proti otci své ženy a člověku, jehož režimu vděčil za velkou část své kariéry.

Následující odpoledne přijal Mussoliniho král Viktor Emanuel III. a oznámil mu, že ve funkci předsedy vlády končí, načež po odchodu ze schůzky byl diktátor zatčen. Novým předsedou vlády se stal maršál Pietro Badoglio. Pro členy Velké fašistické rady to vypadalo jako konec jedné éry.

Ciano však vlastní situaci zásadně podcenil. Badogliova vláda začala tajně vyjednávat se Spojenci o vystoupení Itálie z války, zatímco veřejně dál tvrdila, že země bojuje po boku Německa. V chaotických týdnech, které následovaly, se Ciano s Eddou snažili najít cestu do bezpečí. Pokus získat ochranu Vatikánu nevyšel a nakonec přijali nabídku Němců, kteří jim nabídli možnost odjezdu přes Německo do Španělska. Byla to osudová chyba, Cianovi nastoupili do německého letadla s představou, že cesta bude pokračovat na Pyrenejský poloostrov. Místo toho se ocitli v Bavorsku pod německým dohledem. Útěk, který měl rodinu odvést do bezpečí, se změnil v cestu přímo do rukou režimu, jehož nejvyšší představitelé Cianovo hlasování považovali za zradu.

Situace se ještě dramaticky změnila po 12. září 1943, kdy němečtí výsadkáři osvobodili Mussoliniho z internace na Gran Sassu. Hitler připravil jeho návrat do čela nového fašistického státu v Němci okupované části Itálie. Vznikla Repubblica Sociale Italiana, Italská sociální republika, často označovaná jako republika Salò.

Mussolini se po osvobození setkal s dcerou i zetěm. Ciana zpočátku před Němci dokonce hájil a prohlašoval, že ručí za správnost jeho postoje vlastní hlavou. Hitler ovšem události z 25. července vnímal úplně jinak. Skupina vrcholných fašistů se postavila proti jeho spojenci a umožnila jeho pád a za to měla přijít pomsta.

Mussoliniho nový režim byl na německé vojenské moci existenčně závislý. Část Itálie obsadili Němci, země se propadala do občanské války a tvrdé křídlo fašistů požadovalo potrestání těch, kteří podle něj „zradili revoluci“ hlasováním z 25. července a Galeazzo Ciano byl skvělý cíl pro takový proces.

Pokusy uprchnout do Španělska ztroskotaly a 19. října 1943 byl bývalý ministr zahraničí uvězněn ve Veroně. Muž, který ještě několik měsíců předtím patřil k nejvyšší vrstvě fašistického režimu, se ocitl v cele jako jeden z hlavních symbolů jeho údajné zrady.

V tu chvíli dostaly jeho deníky nový význam, protože Němci dobře věděli, že obsahují citlivé informace o Hitlerovi, Ribbentropovi, vztazích uvnitř Osy i řadě diplomatických jednání před válkou a během ní. Z osobních politických zápisků se stala poslední karta, kterou mohl vězněný Ciano nabídnout za svůj život.

Edda se snažila manžela zachránit všemi prostředky, které ještě měla k dispozici. Její postavení bylo absurdní. Byla dcerou muže stojícího v čele obnoveného fašistického režimu a zároveň manželkou člověka, kterého stejný režim připravoval postavit před soud za zradu. Psala, intervenovala a snažila se využít osobních kontaktů. Později dávala otci Galeazzovu smrt přímo za vinu a vztah mezi nimi už se nikdy nespravil. Ačkoliv až do otcovy smrti věřila, že byl přímo zodpovědný za smrt manžela, ani samotný diktátor už dávno neměl nad událostmi plnou kontrolu.

Mussolini nesl politickou odpovědnost jako hlava režimu, který proces připravil a uskutečnil. Zároveň na něj tlačilo radikální křídlo republikánských fašistů v čele s lidmi, jako byl Alessandro Pavolini, a svůj zájem měli také Němci. Navíc žádost části odsouzených o milost se k Mussolinimu po vynesení rozsudku vůbec nedostala.

Jeho vlastní postoj během měsíců před procesem kolísal. Bezprostředně po osvobození na Gran Sassu Ciana před Němci hájil, později však nezabránil tomu, aby se jeho zeť ocitl před tribunálem organizovaným vlastním režimem. Tím se rodinná tragédie prolínala s politickými zájmy několika skupin, z nichž každá sledovala vlastní cíle.

Pro Eddu i Ciana začalo být stále jasnější, že jedinou možností záchrany zůstávají jeho deníky. Do zákulisní hry vstoupila Hildegard Beetzová, německá tlumočnice a pracovnice Sicherheitsdienstu, bezpečnostní služby SS. Ve Veroně měla přístup k Cianovi a postupně se stala prostřednicí mezi vězněm, Eddou a německým bezpečnostním aparátem.

Beetzová měla původně pomáhat při získání Cianových dokumentů, postupně se však s vězněm sblížila a podílela se na jednáních, která mohla skončit jeho útěkem. Do operace byli zapojeni lidé z německých bezpečnostních struktur a informace se dostaly až k nejvyšším představitelům Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA.

Zájem měl mimo jiné Ernst Kaltenbrunner, který po Reinhardu Heydrichovi převzal vedení RSHA, a lidé napojení na Heinricha Himmlera. Cianovy materiály mohly poškodit Joachima von Ribbentropa, kterého část vedení SS nenáviděla a považovala za politického rivala. Už dříve se diskutovala možnost, že Ciano vydá deníky výměnou za možnost odjet s rodinou. Jedna z verzí operace na jeho osvobození a následné vydání deníků počítala dokonce s fingovaným přepadením. Příslušníci SS převlečení za italské fašisty měli sehrát akci, během níž by se Ciano dostal z vězení.

Pro Kaltenbrunnera a další účastníky představovaly deníky politickou zbraň. Pro Ciana znamenaly možnost přežít a pro Eddu poslední naději na záchranu manžela. Všechno však záviselo na tom, zda se operace podaří provést dřív, než se o ní dozví někdo, kdo ji dokáže a bude chtít zastavit. Nakonec se tímto člověkem stal samotný Hitler.

Poválečná svědectví se rozcházejí v tom, jak přesně se informace dostala až k němu. Podle jedné verze zasáhl Ribbentrop, podle jiné se Himmler s Kaltenbrunnerem nakonec sami rozhodli požádat o souhlas. Jisté je, že Hitler Cianovo vysvobození odmítl. Wilhelm Harster, velitel německé bezpečnostní policie a SD v Itálii, později tvrdil, že mu Hitler 6. ledna osobně telefonoval a pohrozil mu, že pokud Ciano unikne, zaplatí za to vlastní hlavou. Pokus vyměnit Cianův život za deníky skončil.

Pro Eddu to znamenalo, že manžela jejich prostřednictvím pravděpodobně nezachrání. Zároveň hrozilo, že se Němci pokusí zápisky získat stůj co stůj. Bylo třeba rozhodnout, co z nich lze dostat ze země a komu může ještě důvěřovat. V tu chvíli sehrál svou nejdůležitější roli Emilio Pucci.

Pucci patřil k několika málo lidem, kterým Edda v té době skutečně věřila. Po italském příměří z 8. září 1943 se stejně jako řada dalších důstojníků ocitl v chaotických poměrech rozdělené země. Během podzimu se zapojil do pomoci Eddě a zajišťoval kontakty, přesuny i ukrývání dokumentů.

Společně vybrali pět nejdůležitějších svazků z válečných let, zbytek musel zůstat v Itálii, protože přenést všechno přes přísně střeženou hranici by nebylo možné. Část písemností zůstala ukryta u lékaře Elvezia Melocchiho v Ramiole nedaleko Parmy. Pět sešitů Pucci zabalil do látky a Edda si je připevnila kolem těla a tím vznikla silueta, která později živila příběhy o těhotenském převleku.

Ve Veroně se mezitím chystal proces. Zvláštní tribunál zahájil jednání 8. ledna 1944 a před soud postavil lidi obviněné z toho, že svým hlasem na zasedání Velké fašistické rady umožnili Mussoliniho pád. Bylo souzeno devatenáct mužů, většina však v nepřítomnosti.

V rukou režimu se nacházeli kromě Ciana bývalý maršál Emilio De Bono, Luciano Gottardi, Giovanni Marinelli, Carlo Pareschi a Tullio Cianetti. Posledně jmenovaný po červencovém hlasování poslal Mussolinimu dopis, v němž se svůj postoj snažil napravit, a tato okolnost mu později zachránila život.

Proces měl od začátku zřejmý politický tón. Nová Italská sociální republika potřebovala najít viníky pádu původního fašistického režimu a současně ukázat, že další vzpouru uvnitř vlastních řad nebude tolerovat. Tvrdé křídlo fašistů požadovalo exemplární trest a přítomní obžalovaní měli minimální prostor změnit výsledek.

Zatímco soud pokračoval, Edda s Puccim zamířili k severní hranici. 8. ledna dorazili do oblasti u Viggiù a následujícího dne se Edda vydala dál. V té chvíli ještě stále existovala alespoň možnost, že deníky poslouží jako hrozba – pokud Ciano zemře, jejich obsah bude zveřejněn. Večer 9. ledna už byla ve Švýcarsku a Galeazzo Ciano zůstal ve Veroně. Rozsudek padl 10. ledna. Ciano, De Bono, Gottardi, Marinelli a Pareschi dostali trest smrti. Tullio Cianetti byl odsouzen ke třiceti letům vězení. Po vynesení rozsudku ještě následovala snaha získat milost. Tehdy vznikla jedna z legend příběhu, že Mussolini osobně odmítl udělit svému zeti-zrádci milost. Podle všeho se však žádost odsouzených k Mussolinimu vůbec nedostala.

Ráno následujícího dne byli odsouzení odvezeni na střelnici pevnosti San Procolo ve Veroně. Zemřeli způsobem tradičně vyhrazeným zrádcům a k popravčí četě tak stáli zády. Galeazzovi Cianovi bylo v době smrti čtyřicet let. Edda manžela nezachránila, podařilo se jí však uchránit hlavní část jeho válečných deníků před lidmi, kteří o ně měli největší zájem. Pro ni samotnou tím osobní spor s otcem definitivně překročil hranici, za kterou už nebylo návratu.

Pucciho příběh mezitím pokračoval. Po návratu od hranic byl 10. ledna zatčen a skončil v milánské věznici. Němci se snažili zjistit, kde se Edda nachází, co přesně odnesla a kde mohou být ukryté zbývající dokumenty.

Během výslechů ho brutálně mlátili a Pucci utrpěl dvojitou zlomeninu lebky, protržený ušní bubínek a množství dalších zranění. Přesto se za dodnes nevyjasněných okolností dostal na svobodu a 19. ledna dokázal uprchnout do Švýcarska, kde se léčil z následků věznění.

Po Cianově smrti hrozila Edda Mussolinimu i Hitlerovi zveřejněním manželových zápisků. To, co mělo původně sloužit jako výkupné za Cianův život, se postupně změnilo v jeho politický odkaz.

Ciano si přál, aby se materiály dostaly ke Spojencům. Během posledních měsíců války se o ně zajímali novináři, politici a především agenti amerických tajných služeb. Edda nakonec prodala válečné deníky americkému listu Chicago Daily News, který je začal zveřejňovat v dubnu 1945.

V té době se už hroutila i poslední Mussoliniho republika. Benito Mussolini se na konci dubna pokusil uniknout na sever, byl však zadržen italskými partyzány a 28. dubna 1945 zastřelen. Dokumenty, které se nacistické a fašistické orgány snažily získat, tak přežily jak svého autora, tak většinu hlavních aktérů celého příběhu.

Jejich význam překročil články v novinách či historický popis dění z pohledu klíčových představitelů fašistického režimu. Výňatky z Cianových zápisků se objevily při norimberském procesu s hlavními představiteli nacistického Německa. V lednu 1946 obžaloba pracovala mimo jiné s jeho záznamem rozhovoru s Ribbentropem před útokem na Polsko.

Ironií je, že Kaltenbrunner a další lidé z SS chtěli Cianovy materiály získat i kvůli možnosti použít je proti Ribbentropovi ve vnitřním mocenském soupeření. O dva roky později stáli Ribbentrop i Kaltenbrunner před stejným tribunálem a oba byli odsouzeni k smrti. Politická zbraň, o kterou se lidé nacistického vedení přetahovali v lednu 1944, nakonec posloužila soudu vítězných mocností.

Edda samotná přežila válku, manželova poprava ji však zasáhla na celý zbytek života. Ve Švýcarsku se její psychický stav výrazně zhoršil a část posledních válečných měsíců strávila v lékařské péči. Po návratu do Itálie v srpnu 1945 byla poslána do nuceného pobytu na ostrově Lipari a po amnestii v následujícím roce se mohla vrátit k dětem. Deníky tedy Cianův život nezachránily. Edda však dosáhla alespoň toho, že nejdůležitější svazky nedostali lidé, o nichž její manžel psal. Zápisky unikly z jejich dosahu, byly zveřejněny a staly se jedním z pramenů, z nichž bylo možné po válce rekonstruovat atmosféru uvnitř fašistického a nacistického vedení.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Galeazzo Ciano – Dizionario Biografico degli Italiani, Treccani
https://www.treccani.it/enciclopedia/galeazzo-ciano_%28Dizionario-Biografico%29/

Edda Mussolini – Dizionario Biografico degli Italiani, Treccani
https://www.treccani.it/enciclopedia/edda-mussolini_%28Dizionario-Biografico%29/

Emilio Pucci – Dizionario Biografico degli Italiani, Treccani
https://www.treccani.it/enciclopedia/pucci-di-barsento-emilio_%28Dizionario-Biografico%29/

Dino Grandi – Treccani
https://www.treccani.it/enciclopedia/dino-grandi/

The Ciano Papers: Rose Garden – CIA, Studies in Intelligence
https://www.cia.gov/resources/csi/static/The-Ciano-Papers.pdf

Hildegard Beetz – CIA Records
https://www.cia.gov/readingroom/docs/BEETZ%2C%20HILDEGARD%20%20%20VOL.%201_0061.pdf

Nuremberg Trial Proceedings – Avalon Project, Yale Law School
https://avalon.law.yale.edu/subject_menus/imt.asp

Ciano Diaries / Nuremberg testimony – Avalon Project
https://avalon.law.yale.edu/imt/01-08-46.asp