Operace Cowboy: Američané a Wehrmacht se v Čechách spojili proti SS. Kvůli záchraně vzácných koní

Bitva o rakouský hrad Itter patří k nejpodivnějším střetnutím druhé světové války. Američtí vojáci se tam v květnu 1945 spojili s příslušníky Wehrmachtu a osvobozenými francouzskými zajatci, aby společně čelili útoku jednotek Waffen-SS. Podobný příběh se však odehrál také na českém území, dokonce o několik dní dříve a měl přitom ještě neobvyklejší pozadí.

Američané chtěli proniknout do německého týlu a osvobodit spojenecké válečné zajatce, zatímco němečtí důstojníci měli jiný zájem – v hřebčíně v Hostouni na Domažlicku se nacházely stovky vzácných koní z celé Evropy, včetně slavných vídeňských lipicánů. Jejich ošetřovatelé se obávali, že s příchodem Rudé armády budou cenná zvířata zabavena a skončí na jatkách. Rozhodli se proto požádat o pomoc vojáky, proti kterým ještě nedávno bojovali.

Z těchto rozdílných zájmů se zrodilo nečekané spojenectví. Američtí vojáci, příslušníci Wehrmachtu a osvobození váleční zajatci se společně pustili do záchranné operace, během níž museli bojovat také s fanatiky z Waffen-SS. Akce odehrávající se v západních Čechách v posledních dnech války vstoupila do historie pod názvem Operace Cowboy.

Hostouň na Domažlicku měla s chovem koní dlouhou tradici a v roce 1916 zde rakousko-uherské úřady zřídily vojenský hřebčín pro zvířata ohrožená postupem ruské armády. Využíval hospodářské dvory ve Svržně, Hašově a Tasnovicích a po vzniku Československa přešel pod správu československé armády.

Hostouňští koně měli výbornou pověst, hřebčín sloužil jako jedno z důležitých zařízení československého vojenského jezdectva a vychovával zvířata pro armádní službu. Tři se dokonce představili na olympijských hrách v Berlíně roku 1936. Zdejší stáje zásobovaly armádu jízdními koňmi a sloužily k jejich výcviku. Po mnichovské dohodě v roce 1938 československé úřady zvířata přemístily na Slovensko, zejména do Horných Motešic.

Němci po obsazení Hostouně původní zařízení obnovili a začali je využívat pro potřeby Wehrmachtu. Zásadní změna nastala během války, kdy sem začaly přijíždět transporty vzácných koní z okupovaných evropských zemí. Část zvířat byla evakuována před bombardováním a postupující frontou, jiná představovala válečnou kořist a do Hostouně tak postupně směřovali koně z Jugoslávie, Itálie, Rakouska, Polska i okupovaných částí Sovětského svazu.

Nejcennější část představovali lipicáni, plemeno spojené se Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Jeho historie sahala do 16. století a po generace bylo symbolem habsburského dvora. Lipicáni vynikali inteligencí, učenlivostí a schopností předvádět mimořádně náročné cviky klasické drezury. Ve vídeňské škole prováděli před publikem složité obraty, vzpínání i vysoké skoky.

Nacistické chovatelské projekty říšského odborníka Gustava Raua usilovaly o soustředění nejcennějších evropských plemen. Vedle lipicánů proto do Hostouně dorazili arabští a angličtí plnokrevníci, kabardinští a donští koně, chovné klisny i hříbata. Mezi zvířaty se našel také hřebec jugoslávského krále Petara II. a kůň, který dříve patřil nacistickému ministrovi zahraničí Joachimu von Ribbentropovi.

Na Hostouňsku se nacházelo přibližně 670 koní, včetně 250 lipicánů, širší odhady uvádějí až 1 200 zvířat. Pečovali o ně němečtí veterináři, vojáci a civilisté, ale také spojenečtí váleční zajatci. Když se v dubnu 1945 přiblížila fronta, otázka jejich osudu se stala krajně naléhavou.

Hostouňskému hřebčínu velel podplukovník Wehrmachtu Hubert Rudofsky, rodák z nedalekého Horšovského Týna. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, po roce 1918 se stal důstojníkem československého vojska a působil ve vojenských hřebčínech. Po záboru Sudet vstoupil do německé armády a v prosinci 1943 převzal velení v Hostouni.

Rudofsky patřil k přesvědčeným Hitlerovým stoupencům, ještě koncem dubna 1945 doufal v obrat vojenské situace a odmítal bez rozkazu předat hřebčín Američanům. Jeho podřízení však viděli blížící se německou porážku podstatně střízlivěji. V posledních dubnových dnech bylo jeho rozhodnutí zásadní pro personál, zajatce i celé stádo.

Armádní veterináři Rudolf Lessing a Wolfgang Kroll sledovali postup Američanů od západu a Rudé armády od východu. Někteří hladovějící vojáci a uprchlíci se už pokoušeli získat koně jako zdroj masa a veterináři, kteří léta pečovali o vzácná plemena, chtěli zvířata před podobným osudem uchránit. Některé klisny čekaly hříbata, jiné už měly čerstvě narozená mláďata. Přemisťování takového stáda během bojů představovalo riskantní podnik i pro zkušený personál.

Z Maďarska přicházely zprávy o katastrofě hřebčínů, které zasáhl postup Rudé armády. Těžce postižen byl zejména chov v oblasti Debrecínu a Hortobágy, kde válka zničila roky šlechtitelské práce. Mezi chovateli se navíc šířily zprávy o vybíjení vzácných koní sovětskými vojáky. Některé byly přehnané a část maďarských stád přežila, ale škody na jiných chovech byly skutečné.

Podobné zprávy přicházely i z Německa. V hřebčíně Graditz u Torgau na Labi skončila při postupu Rudé armády část koní v polních kuchyních sovětských vojáků. Lessing a Kroll se proto rozhodli vyhledat Američany za bavorskou hranicí.

Kontakt s nepřítelem mohl německé důstojníky přivést před vojenský soud, Třetí říše se hroutila, ale její vojenské orgány dál drakonicky trestaly dezerci a neposlušnost. V Hostouni navíc stále velel Rudofsky, který odmítal předat zařízení bez rozkazu. Lessing s Krollem proto jednali na vlastní pěst a dokonce si pořídili německo-anglický slovník a učili se fráze, kterými chtěli Američanům vysvětlit význam hostouňského stáda.

Veterináři nabízeli Američanům znalost terénu, informace o německých jednotkách a pomoc při převzetí hřebčína. Věděli také o spojeneckých zajatcích v okolí Hostouně. Jejich osvobození dávalo americkému velení vlastní motivaci k výpadu za hranice.

Americká 2. jízdní průzkumná skupina sídlila koncem dubna 1945 u bavorského Eslarnu. Velel jí plukovník Charles Hancock Reed, zkušený důstojník Pattonovy 3. armády. Jeho vojáci bojovali ve Francii, Ardenách i Německu a díky rychlým průzkumným výpadům si vysloužili přezdívku Pattonovi duchové. Reed byl vášnivým milovníkem koní, absolvoval jezdecký výcvik a před válkou působil jako instruktor. Nyní velel vojákům v obrněných vozidlech, ale zpráva o vzácných lipicánech na československém území jej okamžitě zaujala.

Kapitán Ferdinand Sperl objevil při výslechu zajatých německých důstojníků fotografie koní. Reed na snímcích poznal lipicány vídeňské Španělské jezdecké školy. Zjistil také, že hlavní stádo se nachází asi dvacet kilometrů od amerických pozic. Američané už připravovali záchrannou akci kvůli asi dvěma stovkám amerických a britských zajatců v okolí Bělé nad Radbuzou a Hostouně. Reed oba úkoly spojil a vyjednáváním s Němci pověřil kapitána Thomase M. Stewarta ze 42. jízdní průzkumné eskadrony.

Stewarta měl do Hostouně doprovodit veterinář Rudolf Lessing, který znal místní stezky, hlídky i minová pole. V noci z 26. na 27. dubna 1945 přijeli k americkému předsunutému stanovišti džípem a dál pokračovali v sedle. Pro důstojníka jednotky vybavené tanky a obrněnými automobily představovala cesta na koni nezvyklý návrat k původní podobě kavalerie. V temném pohraničním lese přitom oba záviseli na tom, zda budou německé hlídky respektovat Lessingovy pokyny.

Lessing přivedl dva koně, z nichž jeden dříve sloužil jugoslávskému králi Petarovi II. Toho dostal kapitán Stewart a oba muži vyrazili lesní cestou přes hranici. Německý veterinář ho vedl mimo hlavní komunikace a strážní stanoviště. Američan mířil na jednání s velitelem, který mohl kdykoliv nařídit jeho zatčení.

V Hostouni je přivítal rozzuřený podplukovník Rudofsky, který dál odmítal kapitulaci a zvažoval Stewartovo zatčení. Lessing a Kroll však naléhali na přijetí americké nabídky, pokračující odpor by vystavil nebezpečí vojáky, zajatce i koně. Rudofsky nakonec souhlasil s jednáním. Napětí mezi německými důstojníky však přetrvávalo, veterináři usilovali o rychlé předání hřebčína, zatímco velitel stále hleděl na svou vojenskou povinnost. Příjezd americké obrněné jednotky měl tento spor rozhodnout během několika hodin.

Situaci zkomplikoval příjezd německého generála požadujícího další boj a když se dozvěděl o jednání s Američany, hrozil Rudofskému vojenským soudem. Stewart připomněl americké obrněné jednotky čekající za hranicí. Němečtí důstojníci nakonec přijali dohodu a kapitán se vrátil k Reedovi s informacemi o postaveních, zajatcích i hřebčíně.

Operace dostala název Cowboy a Reed pověřil jejím provedením 42. jízdní průzkumnou eskadronu pod velením podplukovníka T. B. Hargise, na koordinaci se podíleli major Robert P. Andrews a kapitán Stewart. Jádro záchranného oddílu tvořila rota A kapitána Cartera N. Catletta s pěti lehkými tanky M24 Chaffee, obrněnými automobily M8 Greyhound a nákladními vozy pro zajatce.

Ráno 28. dubna 1945 Američané vyrazili z Eslarnu přes československé hranice, průzkumné oddíly kontrolovaly okolní silnice a němečtí důstojníci zapojení do dohody poskytovali informace o posádkách. V prostoru hřebčína se americká kolona setkala jen s omezeným odporem. Američané však dál počítali s minami, zátarasy i možností, že některé německé oddíly dohodu odmítnou. Obrněná vozidla proto postupovala s průzkumníky v čele a s připravenými zbraněmi.

Kolem desáté hodiny dopoledne dorazil do Hostouně poručík William Quinlivan se svou četou o 28 mužích. Američané obsadili klíčová místa, převzali kontrolu nad stájemi a rozmístili hlídky na příjezdových komunikacích. Další oddíly postupovaly směrem k Bělé nad Radbuzou a Újezdu Svatého Kříže. Příslušníci německé posádky, kteří souhlasili s kapitulací, předávali zbraně a informace o situaci v okolí. Američané zároveň osvobodili spojenecké válečné zajatce držené v oblasti, několik desítek z nich pracovalo přímo v hostouňském hřebčíně, kde pomáhali při ošetřování koní a údržbě zařízení. Nákladní vozidla připravená pro záchrannou akci odvážela osvobozené muže do amerického týlu.

Ve stájích začali američtí vojáci, němečtí veterináři a ošetřovatelé společně zajišťovat krmivo a kontrolovat zdravotní stav koní, zvláštní péči potřebovaly březí klisny a hříbata. Čekal je pobyt pod americkou ochranou a poté přesun do Bavorska.

Část příslušníků Wehrmachtu začala s Američany otevřeně spolupracovat přímo znali rozmístění stájí, okolní cesty i vesnice a pomáhali se zabezpečením prostoru. Zapojili se rovněž osvobození zajatci, kteří měli s místními koňmi zkušenosti. V prostoru obsazeném Američany tak vedle sebe pracovali muži ve spojeneckých i německých uniformách. Zkušenost se zvířaty a znalost místních poměrů byly v té chvíli cennější než jejich někdejší postavení na opačných stranách fronty.

V Hostouni zůstalo asi 135 Američanů roty A, zatímco většina eskadrony pokračovala dál. Kapitán Catlett rozmístil hlídky na silnicích k Železné, Újezdu Svatého Kříže a Bělé nad Radbuzou. Okolím totiž stále procházely německé jednotky odhodlané bojovat, včetně příslušníků Waffen-SS.

Západními Čechami procházely ustupující německé oddíly, uprchlíci i kolony vojáků snažících se vzdát Američanům. Část Wehrmachtu již přijímala dohody o kapitulaci, zatímco jiné formace včetně Waffen-SS pokračovaly v odporu. Američané proto chránili hřebčín společně s Němci, kteří se rozhodli spolupracovat, a zároveň bojovali s jejich bývalými spolubojovníky na okolních cestách.

Asi patnáct kilometrů severozápadně od Hostouně ležela vesnice Rosendorf, dnešní zaniklý Růžov. Ráno 30. dubna tudy v džípu projížděl kapitán Catlett s radistou na cestě k velitelství. Zasáhla je palba německé hlídky, oba se ukryli v jednom z domů a radista stačil přivolat pomoc.

Z Hostouně vyrazily obrněnce, ale němečtí vojáci spustili palbu také na ně a dorazit proto musely posily z amerického 387. pěšího pluku. Němci využívali domy a další krytá postavení, takže obrněná vozidla musela postupovat společně s pěchotou. V obci se střídaly krátké výpady s intenzivní palbou mezi budovami a střet postupně přerostl v přibližně pětihodinový boj.

Catlett s radistou zůstávali ukrytí v domě, jehož další část obsadili němečtí vojáci. Americká pěchota postupovala mezi budovami a obrněné vozy podporovaly její postup palbou. Němečtí obránci se kryli v domech a stříleli na krátkou vzdálenost. Německá posádka nakonec kapitulovala a do amerického zajetí padlo asi sto vojáků. Catlett a jeho radista byli po několika hodinách vysvobozeni ze svého úkrytu. Vojáci potom prohledali obec a obnovili provoz na silnici, po níž měla posádka v Hostouni spojení s týlem.

Boj u Růžova však stál život dva Američany. Přímo během střetnutí padl svobodník Raymond F. Manz, poslední příslušník 42. jízdní průzkumné eskadrony, který zahynul v boji na evropském bojišti. Zranění utrpěli také seržant Fred Foyles a vojáci Malcolm Rhodes, Samuel Fletcher a Owen Sutton. Posledně jmenovaný byl převezen do vojenské nemocnice v Norimberku, kde následujícího dne zemřel.

Téhož dne narazila americká hlídka na německý zátaras mezi Železnou, Újezdem Svatého Kříže a Hostouní. Němci si zde přes noc připravili palebná postavení. Úsek měla pod kontrolou četa štábního seržanta Admirala D. Walkera. Walker, rodák ze Severní Karolíny, rychle rozmístil muže a zahájili palbu. Část čety zaměstnala německé obránce, zatímco Walker vedl ostatní do bočního útoku. Němci ustoupili a Američané silnici otevřeli. Walker později za tento boj obdržel Bronzovou hvězdu.

Druhého května byl v okolí Hostouně zraněn americký voják Lloyd E. Tunnel. Také další hlídky se musely vypořádávat s izolovanými německými skupinami, které pokračovaly v odporu i během závěrečných dnů války. Samotné stáje ovšem zůstávaly pod americkou kontrolou. Reedovy hlavní síly mezitím pronikaly přes Železnorudský průsmyk ke Klatovům, další příslušníci eskadrony operovali u Prášil a Kvildy. V Hostouni se posádka začínala připravovat na odvoz koní.

Po německé kapitulaci začali Američané shromažďovat koně z okolních hospodářských dvorů. Pro zhruba čtyřicetikilometrový přesun do Bavorska potřebovali nákladní automobily, zásoby krmiva, veterinární péči a ozbrojený doprovod. Kolona měla využít silnice, po kterých ještě nedávno ustupovaly německé jednotky. K převozu bylo třeba připojit také personál a vybavení rozptýlené mezi několika hospodářskými dvory. Zásobování stovek koní znamenalo každodenní spotřebu velkého množství sena, ovsa i vody.

Největší péči vyžadovaly březí klisny a matky s čerstvými hříbaty. Veterináři rozdělili stádo do skupin po třiceti až osmdesáti zvířatech podle jejich věku a zdravotního stavu. Slabší koně měli cestovat nákladními automobily, ostatní po vlastní ose.

Němci po sobě zanechali vozidla, jejichž nákladové prostory Američané upravili pro přepravu koní, vyráběli nájezdové rampy a připravovali místa pro hříbata s matkami. Nakládání vyžadovalo zkušené ošetřovatele, nejcitlivější byla přeprava zvířat, která se právě ohřebila nebo čekala porod. Veterináři proto pečlivě zvažovali, které klisny zvládnou pochod a které pojedou společně s hříbaty na korbě náklaďáků.

Přesun se rozběhl 12. května 1945 a kromě zvířat měla kolona odvézt krmení, veterinární léky, sedla a další vybavení stájí. Transport se skládal z desítek nákladních automobilů. Pattonovo velení přepravu schválilo a zajistilo jí přednost na silnicích. Americká obrněná vozidla hlídala křižovatky a řídila průjezd kolon, aby se stádo nepromíchalo s vojenskou dopravou.

Hlavní přesun začal 15. května 1945 a z Hostouně vyrazily skupiny koní doprovázené americkými vojáky, německými veterináři a ošetřovateli. Hříbata cestovala na upravených nákladních automobilech, silnější zvířata vedli vojáci pěšky nebo v sedle.

Kolona pokračovala přes Všeruby směrem ke Kötztingu v Bavorsku. Američané zastavovali kvůli napájení a odpočinku, skupiny hřebců a klisen musely být drženy odděleně a pochod postupoval tempem nejslabších zvířat. Za nákladními automobily jeli i ozbrojení vojáci, kteří zabezpečovali průchod obcemi a křižovatkami. V cíli se měla zvířata rozdělit mezi vojenská zařízení. Transport připomínal spíše dlouhou karavanu než vojenský přesun: po silnici postupovala plemenná zvířata vedená muži, kteří jen před několika dny stáli se zbraní proti sobě.

Při průjezdu hranicí došlo také ke sporu s příslušníky československých Revolučních gard, kteří se podle poválečných vzpomínek pokusili odvozu koní zabránit. Jedna z verzí líčí amerického důstojníka hrozícího použitím kulometu z obrněného Greyhoundu. Kolona nakonec pokračovala do Bavorska. Ve dvou transportech odvezli Američané z Hostouňska přibližně 380 koní, včetně lipicánů a arabských plnokrevníků. Zbytek stáda zůstal v Československu a o jeho osudu rozhodovaly poválečné úřady. Nejvzácnější zvířata čekala další cesta do různých evropských zemí, některá až za Atlantik.

V Bavorsku začaly americké úřady řešit návrat zvířat do původních chovů, zvířata pocházela z několika států a jejich vlastnictví se během okupace a německých přesunů zamotalo. Původ jednotlivých hřebců a klisen proto rozhodoval o tom, kam po válce zamíří. Zvláštní pozornost věnovaly lipicánům vídeňské Španělské jezdecké školy. Její ředitel Alois Podhajsky, bronzový olympijský medailista v drezuře z Berlína 1936, už během války evakuoval část hřebců z Vídně a nyní vyjednával s americkými veliteli o ochraně chovu.

Sedmého května 1945 uspořádal Podhajsky v Bavorsku jezdecké vystoupení pro generála George S. Pattona. Generál, sám zkušený jezdec a někdejší účastník moderního pětiboje, sledoval vysokou jezdeckou školu s velkým zaujetím. Do deníku si poznamenal, že výcvik koní jej zajímá více než malířství nebo hudba.

Patton bývá často označován za hlavního zachránce lipicánů, ale akci v Hostouni zahájil plukovník Reed více než týden před generálovým setkáním s Podhajským. Pattonovo velení pomohlo zejména s pozdějším transportem. Reedovu iniciativu připomínal také veterán Louis Holz, někdejší poručík 2. jízdní průzkumné skupiny. Pro svou zálibu ve zvířatech měl Reed mezi vojáky přezdívku Frank Buck, podle amerického lovce a obchodníka s exotickými zvířaty.

Část lipicánů se po válce vrátila do Rakouska, další zamířili do slovinské Lipice, kde pomohli obnovit chovná stáda zasažená válkou. Jejich potomci se později znovu objevili také v proslulé vídeňské jízdárně. V chovu lipicánů hrály důležitou roli rodokmeny předávané mezi generacemi, ztráta části mateřských linií by se napravovala po mnoho let.

Všechny koně však Američané do původních zemí nevrátili, zvlášť citelně se to dotklo polských chovatelů arabských plnokrevníků, jejichž zvířata Němci během války odvezli z významných hřebčínů, mezi nimi se nacházel také slavný hřebec Witez II, jeden z nejcennějších představitelů polského chovu. Společně s dalšími arabskými koňmi byl převezen do Spojených států.

V roce 1946 představila americká armáda část těchto koní ve Virginii. Deník Stars and Stripes zveřejnil fotografii stáda, v němž bylo i desetidenní hříbě po lipicánském hřebci Maestoso XVII. Polští chovatelé tak po nacistickém odvozu přišli o některá zvířata také ve prospěch amerického chovu.

Dvacátého září 1945 převzal v Hostouni sovětský major veterinární služby doktor Babarin přibližně 260 donských a kabardinských koní. Rudá armáda je určila k obnově chovů na Kavkaze a v jižním Rusku. Československé vojenské správě zůstali především tažní koně a dva angličtí plnokrevníci Jeremy a Hollweg, tehdy desetiletý a dvanáctiletý.

Podplukovník Rudofsky zůstal po válce v Československu, kde byl kvůli své službě ve Wehrmachtu zatčen. Veterináři Lessing a Kroll naproti tomu pokračovali po německé kapitulaci v práci s koňmi pod americkou kontrolou. Osudy někdejších kolegů se tak rozešly stejně jako osudy jejich svěřenců. Operace Cowboy se také v pozdějších letech stala předmětem politických sporů, když někteří komunističtí publicisté obviňovali Američany z odcizení koní československé armády, přestože původní vojenský chov byl evakuován v roce 1938 a Němci v Hostouni shromáždili zvířata z řady evropských zemí.

Film Miracle of the White Stallions

Za komunistického režimu se o operaci Cowboy v Československu psalo jen zřídka. V zahraničí ji roku 1963 připomněl film Arthura Hillera Miracle of the White Stallions s Robertem Taylorem v hlavní roli. Film výrazně zdramatizoval bojové scény, zejména obranu samotného hřebčína; skutečné střety se odehrávaly především na okolních cestách a ve vesnicích.

Na Domažlicku dnes operaci připomínají pamětní desky a pravidelná pietní setkání. U zaniklého Růžova stojí památník padlým Raymondu Manzovi a Owenu Suttonovi. Setkání se účastní také příslušníci současného amerického 2. jízdního pluku, kteří navazují na tradice Reedových kavaleristů.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Vojenský historický ústav Praha – Hřebec krále Petara a operace Cowboy https://www.vhu.cz/hrebec-krale-petara-a-operace-cowboy/

The Army Historical Foundation – Operation Cowboy

https://armyhistory.org/operation-cowboy/

U.S. Army – 2CR, Czech Republic Remember Operation Cowboy https://www.army.mil/article/167131/2cr_czech_republic_remember_operation_cowboy

U.S. Army – U.S. Army Cavalrymen Visit the Site of Operation Cowboy (2026) https://www.army.mil/article/292122/u_s_army_cavalrymen_visit_the_site_of_a_daring_wwii_operation_cowboy_honoring_their_units_storied_past

Paměť národa – Američané zachránili lipicány z hřebčína v Hostouni před Rudou armádou https://magazin.pametnaroda.cz/doba/osvobozeni/americane-zachranili-lipicany-z-hrebcina-v-hostouni-pred-rudou-armadou

Equichannel – Operace Cowboy: Příběh o koních a lidech na konci války https://equichannel.cz/clanky/historie-jezdectvi/operace-cowboy-pribeh-o-konich-a-lidech-na-konci-valky

Cesty osvobození – Hostouň: Operace Kovboj https://www.cestyosvobozeni.cz/location/hostoun.html

Krajské vojenské velitelství Plzeň – Operace Cowboy

https://kvv-plzen.mo.gov.cz/aktuality/operace-cowboy-0