Článek
V lednu 1942 připravili Britové v neutrální španělské kolonii neobvyklou past. Zatímco se němečtí a italští důstojníci bavili na večírku, britské komando obsadilo jejich lodě a odtáhlo je z přístavu. Následoval diplomatický skandál.
Večer 14. ledna 1942 se v přístavním městě Santa Isabel na ostrově Fernando Pó schylovalo k jedné z nejkurióznějších operací druhé světové války. Dvanáct italských a dva němečtí důstojníci přijali pozvání na večírek. Zatímco je hostitelé bavili, k přístavu se pod rouškou tmy blížily dva britské remorkéry s ozbrojenými muži. Jejich úkol zněl: obsadit tři nepřátelská plavidla a odvézt je přímo před očima španělských úřadů.
Zhruba půlhodinový nájezd skončil naprostým úspěchem. Britové získali italskou obchodní loď a dvě německá plavidla, aniž by ztratili jediného muže. Problém spočíval v tom, že akci provedli na území neutrálního Španělska, jehož vláda se o podobné britské aktivitě pochopitelně neměla dozvědět. V Londýně proto následně rozehráli diplomatické představení, v němž se britská válečná loď tvářila, že tři ukradená plavidla náhodou zadržela na otevřeném moři.
Tři lodě pod ochranou neutrálního Španělska
Na počátku roku 1942 představoval Atlantik jednu z nejdůležitějších oblastí druhé světové války. Německé ponorky útočily na spojenecké obchodní lodě, Británie se snažila udržet námořní spojení se svými koloniemi a každé plavidlo schopné přepravovat zásoby mělo nesmírnou cenu. Západní pobřeží Afriky přitom nabízelo řadu přístavů, z nichž některé kontrolovali Spojenci, jiné vichistická Francie a další neutrální mocnosti a tato roztříštěnost vytvářela vhodné prostředí pro špionáž, pašování i tajné námořní operace.
Jedním z takových míst byl ostrov Fernando Pó v Guinejském zálivu, nedaleko pobřeží dnešního Kamerunu. Patřil Španělsku generála Francisca Franka a jeho správním centrem bylo město Santa Isabel, dnešní Malabo. Španělsko se sice formálně drželo mimo válku, Frankův režim však měl úzké politické vazby na nacistické Německo a fašistickou Itálii. Španělské koloniální přístavy proto poskytovaly útočiště lodím států Osy, které by se na otevřeném moři vystavovaly riziku britského útoku.
V Santa Isabel tehdy kotvila především italská obchodní loď Duchessa d'Aosta, postavená roku 1921 v Terstu. Měřila přibližně 137 metrů a její hrubá registrovaná tonáž činila 8 241 tun. Doprovázela ji dvě podstatně menší německá plavidla, remorkér Likomba o 199 registrovaných tunách a nákladní člun Bibundi. Všechna tři se nacházela pod ochranou španělských úřadů, které měly jako představitelé neutrálního státu povinnost zabránit vojenským akcím v přístavu.
Nejcennějším cílem byla italská loď s nákladem 3 254 tun surovin. Britské záznamy po ukořistění uváděly mimo jiné náklad vlny, tříslovin, mědi a také kopru, kůže či azbest. Suroviny měly značnou průmyslovou hodnotu a samotná loď by byla vítanou posilou britského obchodního loďstva, které trpělo ztrátami způsobenými německými ponorkami.
Zpravodajce znepokojovalo také rádiové vybavení
Duchessy d'Aosta, hlavní cíl britské operace
. Obávali se, že posádka může sledovat spojenecké lodě a předávat informace německým námořním silám. Neúplný nákladní seznam navíc vyvolával podezření na přepravu zbraní či munice a Britové chtěli plavidla zajistit dříve, než z přístavu odplují.
Do záležitosti se zapojila Special Operations Executive (SOE), vytvořená roku 1940 pro sabotážní, zpravodajské a podvratné operace proti nepříteli. Její agenti působili také v britských afrických koloniích a sledovali německé obchodní společnosti, pohyb podezřelých plavidel i aktivity německé vojenské rozvědky Abwehr. Jedním z nich byl Leonard Guise, který ostrov Fernando Pó navštívil a v srpnu 1941 předložil návrh na obsazení německého remorkéru a vyřazení italské obchodní lodě. Postupně z něj vznikl mnohem ambicióznější plán na zmocnění se všech tří plavidel.
Velením připravovaného nájezdu byl pověřen major Gustavus „Gus“ Henry March-Phillipps, který vedl malou skupinu speciálně vycvičených vojáků, z níž se vyvinula jednotka Small Scale Raiding Force, známá také jako 62. komando. Její příslušníci se specializovali na překvapivé údery z moře, sabotážní akce a přepady menších nepřátelských zařízení. Útok na tři lodě v cizím přístavu přesně odpovídal jejich schopnostem, ale současně přinášel problém, s nímž se při běžných vojenských operacích nesetkávali.
Gustavus „Gus“ Henry March-Phillipps
Útok v Santa Isabel by byl otevřeným porušením španělské neutrality. Britský velitel v západní Africe generál George Giffard se proti němu postavil, odmítal poskytnout prostředky a upozorňoval na riziko diplomatického skandálu i obvinění z pirátství. Plán proto zamířil do Londýna, kde o něm jednaly admiralita a ministerstvo zahraničí. Souhlas přišel až 6. ledna 1942 s podmínkou, že po akci nesmějí zůstat důkazy o britské účasti.
Agent připravil námořníkům večírek
Na Fernando Pó mezitím působil britský agent Richard Lippett, zaměstnaný u obchodní společnosti John Holt & Co. Díky této pozici se dostal mezi místní obchodníky, úředníky i námořníky. Zjišťoval informace o nepřátelských lodích, jejich posádkách a přístavní ostraze. V malé evropské koloniální společnosti mu nejlépe posloužily společenské kontakty.
Lippett zjistil, že italští námořníci rádi přijímají pozvání na oslavy, po měsících pobytu na tropickém ostrově pro ně večírky představovaly vítané rozptýlení a 6. ledna 1942 uspořádali Italové vlastní setkání na palubě Duchessy d'Aosta, kterého se Lippett zúčastnil a získal další informace o lodním provozu. Britové pak připravili večírek na pevnině na noc plánovaného útoku, aby z lodí odlákali co nejvíce důstojníků.
Přípravy se neomezovaly na jediný večírek, britská zpravodajská síť využívala místní kontakty a snažila se získat podporu lidí zaměstnaných v přístavu. Do organizace byl zapojen také kapitán Peter Lake, který využíval úplatků a finančních pobídek k ovlivňování přístavního personálu. Peníze směřovaly rovněž do místních podniků, aby námořníci měli důvod trávit čas mimo své lodě. Součástí příprav bylo i zajištění výpadku elektrického osvětlení, který měl usnadnit nepozorovaný přístup útočníků.
Kapitán Graham Hayes
V britské Nigérii se současně shromažďovala samotná útočná skupina. K dispozici měla dva remorkéry poskytnuté místní koloniální správou, větší Lagos Vulcan a menší Nuneaton. Do operace se zapojilo přibližně 32 mužů, z toho jedenáct příslušníků speciálního komanda, čtyři agenti SOE a sedmnáct místních afrických námořníků a pomocníků. Jejich práce byla důležitá pro obsluhu remorkérů a následné odtažení ukořistěných lodí.
Remorkéry nebyly na takový podnik stavěné, Lagos Vulcanbyl běžné přístavní plavidlo a Nuneaton malý remorkér používaný v nigerijských vodách. Posádky přitom měly překonat otevřené moře, nepozorovaně vplout do střeženého přístavu, odtáhnout mnohem větší lodě, a navíc většina mužů s podobným úkolem neměla žádné zkušenosti.
Organizací technické části byl pověřen John Duffy, hlavní inženýr nigerijské námořní správy. Důležitou osobou se stal rovněž kapitán Thomas T. Coker, zkušený námořník, který převzal velení remorkéru Lagos Vulcan, jeho lodní deník se později stal jedním z nejcennějších svědectví o celé operaci. Zachycuje nejen samotné přepadení, ale také běžné technické problémy, s nimiž se Britové během plavby potýkali.
Remorkéry vypluly z Lagosu 11. ledna 1942, větší z nich zpočátku vlekl menší Nuneaton. Už během prvních hodin postihla většinu posádky mořská nemoc. Coker trávil dlouhé hodiny u kormidla, zatímco ostatní muži se učili manévrovat a pracovat s vlečnými lany. Cesta tak byla i posledním výcvikem před přepadením.
Následující den se situace málem změnila v katastrofu, během nácviku manipulace s vlečným lanem se Nuneaton dostal příliš daleko stranou, napnuté lano ho prudce stáhlo a malé plavidlo se nebezpečně naklonilo na bok. Coker musel okamžitě zastavit motory a lano uvolnit, čímž zabránil jeho převrácení. Část vybavení skončila ve vodě a posádka musela z remorkéru odčerpávat vodu. Kdyby došlo k jeho potopení, celá operace by nejspíš skončila ještě před dosažením cíle.
Incident ale Brity nezastavil, ještě ten večer pokračovali v nácviku přepadu a připravovali skládací kajaky, které měly dopravit malé útočné skupiny k německým lodím. Muži trénovali nepozorované přiblížení a výstup na palubu, zatímco zbývající posádka nacvičovala připojení vlečných lan. Pokusy probíhaly za tmy a ukázaly, že i malé skupině může stačit několik okamžiků k obsazení nedostatečně střežené lodě.
Ve středu 14. ledna se na obzoru objevily vrcholky Fernando Pó, Britové zastavili motory, překontrolovali zbraně a připravili výbušniny určené k přerušení kotevních řetězů a vyvazovacích lan. V 17.30 se obě plavidla znovu rozjela směrem k přístavu. Lagos Vulcan plul vpředu a Nuneaton za ním, aby jejich sestava při případném pozorování připomínala běžný remorkér táhnoucí další loď.
Zatímco důstojníci slavili, Britové jim kradli lodě
Večer 14. ledna přijalo pozvání na pevninu dvanáct Italů z Duchessy d'Aosta a dva Němci z Likomby. Důstojníci se bavili a na lodích zůstala na stráži jen část posádek. Britové tak dosáhli toho nejdůležitějšího ještě před prvním výstřelem, výrazně oslabili odpor, s nímž se útočníci mohli setkat.
Po 23. hodině se remorkéry přiblížily k přístavu a muži se připravili k výsadku. March-Phillipps velel skupině určené k obsazení italské lodě, jeho zástupcem byl kapitán Geoffrey Appleyard. Druhou skupinu, jejímž cílem byla německá plavidla, vedl kapitán Graham Hayes.
Lagos Vulcan měl připlout k Duchesse d'Aosta, vysadit ozbrojence, připojit vlečné lano a po uvolnění kotvení loď odtáhnout. Nuneatondostal na starost remorkér Likomba a nákladní člun Bibundi, které kotvily společně. Celý zásah musel proběhnout dříve, než španělská obrana stihne zasáhnout.
Krátce po půlnoci, se Lagos Vulcan přiblížil k pravoboku přídě italské lodě, Cokerův deník zaznamenává vysazení útočné skupiny přibližně pět minut po půlnoci. Na palubě Duchessy d'Aosta stál muž s velmi silnou svítilnou, který světlem přejel po přibližujícím se remorkéru. Ke Cokerovu překvapení však neprojevil zvláštní zájem o to, proč k lodi v noci připlouvá další plavidlo.
Orientační mapa operace
Britové se rychle vyšplhali na palubu a prvním zajatcem se stal námořník oblečený pouze v pyžamu, kterého útočníci okamžitě odvedli stranou, aby nemohl spustit poplach. Jedenáct mužů postupovalo po lodi, část z nich prohledávala vnitřní prostory a shromažďovala zbývající členy posádky. Další skupina se zaměřila na kotevní řetězy a lana, které držely plavidlo na místě.
Zatímco se britští vojáci pohybovali po palubách italského obchodního parníku, Hayesova skupina postupovala proti menším německým lodím. Z Nuneatonu spustila skládací kajaky a potichu dopádlovala k Bibundi a Likombě. Jeden ze strážných si blížící se čluny všiml a zavolal na jejich posádky. Útočníci mu odpověděli, že se vrací kapitán lodě, čímž získali několik rozhodujících okamžiků.
Britové se dostali na palubu Bibundi a oba muži, kteří zde drželi hlídku, skočili do vody. Útočná skupina poté zajistila německá plavidla a začala připravovat jejich odtažení. Na kotevní řetězy byly upevněny výbušné nálože, zatímco Nuneaton manévroval do vhodné polohy pro připojení vlečného lana. Jakmile se podařilo kotvení uvolnit, začal malý remorkér s oběma plavidly opouštět přístav.
Na Duchesse d'Aosta se mezitím objevily komplikace, kapitán Coker nechal připravit vlečné lano a očekával signál, po němž měly být odpáleny nálože uvolňující loď z jejího kotviště. První výbuch však zazněl od prostoru, kde operovala druhá britská skupina, a bylo zřejmé, že Němci už přicházejí o své lodě. Coker mezitím dostal potvrzení o připojení vlečného lana a připravoval se k odplutí.
Plánované odpálení náloží mělo být zahájeno krátkým zahoukáním remorkéru. Teprve při rozjezdu se ale ukázalo, že na zádi italské lodě zůstal jeden svazek lan, který útočníci přehlédli. Lagos Vulcan už pracoval na plný výkon a napínající se lana začala pod obrovským zatížením praskat. Jeden z britských vojáků musel v nebezpečných podmínkách připevnit další výbušninu, aby poslední spojení s přístavem přerušil.
Následoval prudký výbuch, který osvětlil okolní prostor a kusy kovu létaly nebezpečně blízko mužů na palubě. Z italské lodě se ozval křik, aby remorkér táhl co největší silou. Oba stroje pracovaly na plný výkon a po přetržení posledních lan se Duchessa d'Aosta konečně začala pohybovat směrem k otevřenému moři.
Výbuchy mezitím probudily Santa Isabel, obyvatelé vybíhali z domů a část z nich se shromažďovala na nábřeží, odkud se snažila zjistit, co se vlastně děje. Španělská obrana byla zaskočena a zprvu zřejmě netušila, že přímo před jejíma očima probíhá únos tří lodí. Některá protiletadlová postavení dokonce zahájila palbu proti domnělým leteckým útočníkům, protože výbuchy považovala za bombardování.
Pobřežní děla ráže 150 milimetrů, která mohla britské remorkéry snadno potopit, zůstala nečinná. Vojáci na pevnině sledovali zmatek v přístavu, ale žádné účinné protiopatření už nepřišlo. Obě britské skupiny zatím pokračovaly v odplutí a postupně se vzdalovaly od pobřeží. Přístav, v němž ještě před několika desítkami minut kotvila trojice nepřátelských plavidel, byl prázdný.
Nájezd trval přibližně půl hodiny, Britové získali všechna tři plavidla a zajali přibližně tři desítky námořníků, aniž by ztratili jediného muže. Útok vyšel, ale útočníky čekala dlouhá cesta do Nigérie s těžkou kořistí a hrozbou pronásledování.
Coker nařídil změnu kurzu, aby se s velkou italskou lodí do rozednění dostal co nejdále od pobřeží. Obával se španělského pronásledování a zároveň musel hlídat napětí vlečného lana. Odtáhnout tak velké plavidlo na otevřeném moři bylo podstatně obtížnější než běžné přístavní manévrování. Kolem třetí hodiny ranní urazila skupina přibližně patnáct námořních mil. Duchessa d'Aosta se naštěstí dala vléct poměrně dobře, menší Nuneaton s německými plavidly ovšem zůstával mimo dohled a Coker o jeho osudu nic nevěděl. Obě skupiny se měly znovu setkat až na cestě do Nigérie.
Po rozednění čekalo na Brity ještě jedno překvapení, za italskou lodí spatřili několik malých člunů a krátce se obávali, že jde o pronásledovatele vyslané ze Santa Isabel. Teprve po dotazu na Duchessu d'Aosta zjistili, že jde o čluny, které byly původně přivázané k ukořistěnému plavidlu a během nočního zmatku si jich nikdo nevšiml. Britové je proto odřízli, aby se při vlečení nepoškodily o bok velké obchodní lodě.
Britové lodě ukradli. Pak předstírali, že je poctivě zajali na moři
Britská admiralita předem rozhodla, že ukořistěné lodě musí být na otevřeném moři formálně zadrženy válečným plavidlem. Tuto úlohu dostala korveta HMS Violet, která měla hlídkovat na předem určeném místě. Oficiální verze měla znít, že německé a italské lodě samy vypluly ze španělského přístavu a Britové je zajali až na moři, Londýn tak chtěl zakrýt ozbrojený nájezd v neutrálních vodách.
Plány se však začaly téměř okamžitě komplikovat. Po úspěšném přepadení se obě skupiny vydaly na cestu do Nigérie, ale jejich remorkéry nebyly stavěné na několikadenní plavbu s tak těžkým nákladem. Nuneaton měl potíže s motorem a Lagos Vulcan musel hospodařit se zásobami uhlí a vody. Coker si stále častěji zaznamenával problémy s tlakem páry, nutnost čištění kotlů a obavy, zda palivo vydrží až do Lagosu.
Velitelé se měli setkat s HMS Violet již 15. ledna na předem stanoveném místě, ale korveta se neobjevila. Coker proto využil zastávku k doplnění zásob na ukořistěné italské lodi a kontrole vlečných lan. March-Phillipps při této příležitosti přišel na palubu Lagos Vulcan, pochválil jeho posádku a nařídil vydání tradiční námořnické dávky rumu. Po několika dnech náročné plavby a mimořádně riskantním nočním útoku tak muži konečně dostali příležitost oslavit svůj úspěch.
Korveta HMS Violet
Nuneaton se mezitím potýkal s technickou závadou a Coker mu musel dopravit vodu a zásoby. Zjistil, že mechanici opravují motor a obě německá plavidla zůstávají bezpečně pod britskou kontrolou. Jejich námořníci během přepadení uprchli na břeh, takže na rozdíl od posádky velkého remorkéru nemuseli Britové hlídat zajatce.
Korveta se však sama dostala do potíží, Britové se 16. ledna od posádky hlídkového letounu Lockheed Hudson dozvěděli, že HMS Violet uvázla na mělčině u Akassy v deltě Nigeru. Coker musel pokračovat vlastními silami a jeho muži začali počítat zbývající zásoby uhlí.
Teprve 20. ledna, kdy se Lagos Vulcan s italskou lodí nacházel několik desítek mil od cíle, se konečně objevila britská korveta. Její posádka postupovala podle předem připraveného scénáře a vypálila varovný výstřel před příď remorkéru. Současně vyvěsila signál přikazující zastavit a nepokoušet se o opuštění či potopení plavidla. Coker si později pobaveně poznamenal, že takový rozkaz působil poněkud absurdně, protože s těžkou italskou lodí za zádí dosahoval rychlosti pouhých dvou uzlů.
Z korvety následně připlul člun s britskými námořníky, kteří Cokerovi oznámili, že jeho plavidlo zabavují jménem britského krále. Kapitán měl podle připravené verze vystupovat jako námořník plující s italskou lodí z Bari do francouzského přístavu Cotonou. Přesně tuto odpověď také poskytl, když se ho britský důstojník zeptal na místo vyplutí a cíl plavby. HMS Violet potom převzala kontrolu nad kořistí a její posádka pokračovala v předstírání, že právě úspěšně provedla zadržení nepřátelského plavidla.
V Londýně mezitím začalo diplomatické vysvětlování. Německý rozhlas informoval o přepadení v Santa Isabel a obvinil Brity z pirátství. Úřady tvrdily, že poblíž Fernando Pó v době incidentu žádná britská válečná loď nebyla. Podle jejich verze vyslaly po německých zprávách hlídky, které podezřelá plavidla objevily na moři.
Pro britskou vládu bylo nesmírně důležité zachovat toto vysvětlení, v tajné korespondenci admiralita výslovně nařizovala, aby zmizely veškeré stopy spojující operaci s britskými silami. Členové přepadové jednotky měli opustit ukořistěné lodě před jejich příchodem do Lagosu a posádka HMS Violet měla zachovat mlčenlivost. Zvláštní pozornost byla věnována také africkým účastníkům výpravy, kteří se podle instrukcí neměli vracet do Lagosu, dokud situace neutichne.
Britská opatrnost byla pochopitelná, španělský ministr zahraničí Ramón Serrano Suñer považoval přepadení za závažné porušení neutrality a Madrid požadoval vysvětlení. Protesty přicházely také ze strany Německa a Itálie, jejichž lodě zmizely z přístavu kontrolovaného neutrální mocností. Londýn se však nadále držel tvrzení, že britské válečné námořnictvo s původním incidentem nemělo nic společného.
Zachovaná diplomatická korespondence nabízí pozoruhodný pohled na to, jak daleko britská vláda při zapírání celé operace zašla. Dne 28. ledna 1942 si ministr zahraničí Anthony Eden poznamenal rozhovor se španělským velvyslancem, který se ho na události u Fernando Pó přímo zeptal. Eden odpověděl, že je celým případem stejně zmaten jako jeho protějšek a ví pouze to, co zveřejnila admiralita. Když španělský diplomat poznamenal, že by bylo nejlepší nakonec připsat odpovědnost Němcům, Eden s ním souhlasil.
V té době už ovšem byly všechny tři lodě bezpečně v britských rukou, do Lagosu dorazily 21. ledna 1942, čímž byla operace Postmaster definitivně dokončena. Britové získali cenný náklad a velké obchodní plavidlo, které později opravili a zařadili do služeb svého obchodního loďstva pod názvem Empire Yukon. Německý remorkér Likomba se rovněž dostal do spojeneckého provozu a po válce pokračoval ve službě pod jinými jmény.
Úspěch přinesl uznání také jeho hlavním účastníkům. Gustav March-Phillipps obdržel Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), Graham Hayes Vojenský kříž (Military Cross) a Geoffrey Appleyard totéž vyznamenání. Oceněni byli také zpravodajci Richard Lippett a Leonard Guise, jejichž práce umožnila provést operaci beze ztrát. Britské speciální jednotky zároveň získaly zkušenosti, které využily při dalších nájezdech proti německým pozicím v okupované Evropě.
Pro některé z účastníků ovšem měla válka brzy tragické pokračování. March-Phillipps zahynul v září 1942 při neúspěšném nájezdu na francouzské pobřeží během operace Aquatint. Graham Hayes, který se později rovněž zúčastnil tohoto přepadu, padl do německého zajetí a v červenci 1943 byl popraven. Geoffrey Appleyard zmizel ve stejném měsíci při letecké operaci ve Středomoří a byl prohlášen za mrtvého.
Operace Postmaster zůstala jedním z nejpozoruhodnějších britských nájezdů druhé světové války. Agenti uspořádali večírek, nepřátelští důstojníci přijali pozvání a komando jim mezitím zcizilo lodě přímo z přístavu. Šarádu završila admiralita, která tvrdila, že s jejich zmizením nemá nic společného. A britský ministr zahraničí se mohl španělskému velvyslanci s vážnou tváří svěřit, že vůbec netuší, co se v Santa Isabel stalo.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Liverpool Nautical Research Society – Operation Postmaster (1994)
Scientia Militaria – The Intelligence Battle in the Gulf of Guinea
Operations & Codenames of WWII – Postmaster
Royal Navy – War Diary, January 1942
Commando Veterans Archive – Gustavus Henry March-Phillipps
Findmypast – The Incredible True Story Behind The Ministry of Ungentlemanly Warfare
