Potopil 194 lodí a stal se nejúspěšnějším ponorkářem všech dob. Torpéda přitom téměř nepotřeboval

Středozemní moře, léto 1916. Německá ponorka SM U-35 vyrazila na bojovou hlídku, která se měla zapsat do dějin námořního válčení. Během pouhých 26 dnů poslala ke dnu 54 lodí o celkové tonáži přes 90 tisíc BRT. Její velitel přitom vystačil s pouhými čtyřmi vypuštěnými torpédy, z nichž jedno dokonce minulo cíl. O zkázu většiny napadených plavidel se postaral palubní kanón a demoliční nálože.

Za tímto mimořádným výkonem stál třicetiletý německý důstojník Lothar von Arnauld de la Perière. Během první světové války se stal nejúspěšnějším ponorkovým velitelem všech dob a jeho celková bilance dosáhla 194 potopených lodí o souhrnné tonáži přibližně 454 tisíc BRT. Jeho rekord nepřekonali ani němečtí ponorkáři druhé světové války, přestože měli k dispozici modernější plavidla, výkonnější torpéda a propracovanější taktiku.

Pozoruhodný je také způsob, jakým svého úspěchu dosáhl. Pokud mohl, lodě zastavoval na hladině, kontroloval jejich dokumenty a posádkám umožňoval odplout v záchranných člunech a teprve potom jejich plavidla potápěl. Stejný velitel však dokázal také jediným torpédem poslat ke dnu vojenský transport s tisíci muži na palubě a způsobit jednu z největších námořních tragédií celé války.

Lothar Eugen von Arnauld de la Perière se narodil 18. března 1886 v pruské Poznani, tehdy součásti Německého císařství a dnes ležící v Polsku. Jeho nezvykle znějící příjmení připomínalo francouzské kořeny rodiny, jejíž předkové se v 18. století usadili v Prusku. Vyrůstal v prostředí, kde měla vojenská služba dlouhou tradici, a stejně jako řada mladých mužů z důstojnických rodin se rozhodl pro kariéru v ozbrojených silách. Jeho volbou se stalo námořnictvo, do kterého vstoupil roku 1903.

Následující roky strávil postupným získáváním zkušeností na válečných lodích a ve štábních funkcích. Mimo jiné sloužil jako torpédový důstojník na lehkém křižníku Emden, který se později proslavil svou korzárskou činností v Indickém oceánu. Před vypuknutím první světové války působil také u německého námořního štábu v Berlíně. Šlo o slibnou kariéru mladého důstojníka, který měl dobré vzdělání, znal své řemeslo a měl důvěru u nadřízených.

V srpnu 1914 začala první světová válka a německé námořnictvo se ocitlo ve složité situaci. Císařské loďstvo vybudované za vlády Viléma II. představovalo jednu z nejsilnějších námořních sil světa, ale jeho hlavním protivníkem byla britská Royal Navy, která disponovala větší flotilou a rozsáhlou sítí základen. Britové dokázali blokovat německé přístavy a omezovat zámořský obchod, zatímco velké německé hladinové lodě musely při každé větší operaci počítat s nebezpečím střetu se silnějším protivníkem. V těchto podmínkách začal rychle narůstat význam ponorek.

Na počátku války se Arnauld de la Perière pokoušel dostat k námořnímu letectvu, nakonec však zamířil k ponorkovému vojsku, které v té době procházelo prudkým rozvojem. V dubnu 1915 zahájil výcvik a během následujících měsíců se seznamoval s konstrukcí ponorek, navigací pod hladinou i specifiky jejich bojového nasazení. V listopadu téhož roku převzal velení U-35, která operovala ve Středozemním moři.

Pro německé ponorkáře představovalo Středomoří mimořádně slibné bojiště. Mezi Gibraltarem, italským pobřežím, Maltou, severní Afrikou a východním Středomořím vedly důležité obchodní a vojenské trasy. Pluly zde britské, francouzské a italské nákladní lodě, menší parníky, plachetnice i transporty převážející vojáky na balkánská bojiště. Němci přitom mohli využívat základny svého rakousko-uherského spojence na Jadranu, zejména přístav v dnešní chorvatské Pule a černohorském Kotoru.

Středomořské podmínky navíc ponorkám nabízely možnosti, které se od bojů v severním Atlantiku výrazně lišily. Počasí bývalo příznivější, obchodní trasy procházely poměrně omezeným prostorem a vedle velkých parníků se zde pohybovalo značné množství menších plavidel. Německé ponorky tak mohly během jediné hlídky narazit na desítky potenciálních cílů. Velitelé tak proto nemuseli dlouhé dny pátrat po jediném nepřátelském konvoji, jak tomu bývalo za druhé světové války.

Arnauld de la Perière nastartoval svou ponorkářskou kariéru velmi rychle. Už v lednu 1916 se mezi jeho oběťmi objevily britské nákladní parníky Sutherland, Marere a Trematon. Následující měsíce přinesly další potopené lodě a postupně se ukazovalo, že nový velitel dokáže velmi účinně spojovat pečlivou navigaci, vyhledávání cílů a hospodárné využívání výzbroje. A právě poslední schopnost se měla stát jedním z hlavních důvodů jeho výjimečných úspěchů.

U-35 patřila k německým ponorkám typu U-31, které byly postaveny krátce před první světovou válkou. Měřila přibližně 65 metrů, na hladině měla výtlak 685 tun a pod hladinou 878 tun. Její posádku tvořilo zhruba 35 mužů včetně čtyř důstojníků. Ve srovnání s moderními ponorkami šlo o poměrně malé a technicky jednoduché plavidlo, jehož možnosti byly značně omezené kapacitou akumulátorů, dosahem torpéd a schopností zůstávat pod vodou.

Na hladině poháněly ponorku dva dieselové motory, které jí umožňovaly dosáhnout rychlosti přes 16 uzlů, tedy přibližně 30 kilometrů za hodinu. Pod hladinou využívala elektromotory napájené z akumulátorů a její maximální rychlost klesala pod deset uzlů. Při ekonomické rychlosti sice dokázala urazit tisíce námořních mil, ale pod vodou byla její vytrvalost velmi omezená. Většinu plavby proto absolvovala na hladině a ponořovala se především v okamžicích, kdy potřebovala skrytě zaútočit nebo uniknout pronásledování.

Život uvnitř ponorky měl k pohodlí daleko. Posádka se tísnila mezi torpédy, potrubím, zásobami potravin a technickým vybavením. Prostor na spaní byl omezený, vzduch v uzavřeném trupu rychle ztrácel kvalitu a při delší plavbě se přidával zápach nafty, potravin a vlhkého oblečení. Náročná byla i služba na hladině, kde pozorovatelé museli celé hodiny sledovat horizont a vyhlížet siluety lodí, kouř z komínů nebo známky přítomnosti nepřátelských válečných plavidel.

Hlavní výzbroj U-35 tvořily čtyři torpédomety ráže 500 milimetrů, dva na přídi a dva na zádi. Ponorka nesla jen omezenou zásobu náhradních torpéd, jejichž doplnění vyžadovalo návrat na základnu. Torpédo představovalo účinný prostředek proti velkému a rychlému cíli, zvláště pokud se k němu ponorka potřebovala nepozorovaně přiblížit. Proti malému obchodnímu plavidlu však jeho použití znamenalo značné plýtvání drahou a obtížně nahraditelnou municí.

Proto měla U-35 na palubě také dělostřeleckou výzbroj, v době Arnauldových prvních úspěchů používala kanón ráže 88 milimetrů, který byl během války nahrazen silnějším dělem ráže 105 milimetrů. Proti většině neozbrojených obchodních lodí byl palubní kanón zcela dostačující. Několik přesně umístěných zásahů poblíž čáry ponoru mohlo plavidlo vážně poškodit, případně způsobit požár nebo zaplavení strojovny a nákladových prostor.

Ještě úspornějším řešením bylo použití demoličních náloží. Němečtí námořníci mohli po zastavení lodi vyslat na její palubu malý člun s destrukční skupinou, která rozmístila výbušniny na vhodná místa. Následný výbuch poškodil trup a loď se začala potápět, aniž by ponorka musela spotřebovat torpédo nebo větší množství dělostřelecké munice. Takový postup byl samozřejmě možný především proti plavidlům, jejichž posádky se vzdaly a nepředstavovaly bezprostřední nebezpečí.

Velkou roli hrála také tehdejší pravidla námořního válčení. Při takzvané kořistní válce měl velitel válečné lodi za určitých okolností právo zastavit nepřátelské obchodní plavidlo, prohlédnout jeho dokumenty a náklad a rozhodnout o jeho zabavení nebo zničení. Pokud se rozhodl loď potopit, musel zpravidla nejprve zajistit bezpečnost její posádky a cestujících. Samotné vysazení lidí do člunů přitom nemuselo stačit, zvláště pokud se plavidlo nacházelo daleko od pobřeží nebo za špatného počasí.

Arnauld de la Perière patřil k velitelům, kteří tento způsob vedení války využívali velmi důsledně. Když objevil vhodný cíl, snažil se jej nejprve zastavit a následně zjistit jeho příslušnost, místo určení a povahu nákladu. Po prohlídce dokumentů rozhodoval o dalším postupu a v mnoha případech nechal posádku nastoupit do záchranných člunů. Teprve potom přikázal loď zničit, obvykle střelbou z palubního děla nebo pomocí náloží.

Celý postup ovšem skrýval značné nebezpečí pro samotné Němce. Ponorka operující na hladině představovala poměrně zranitelný cíl, zejména pokud by se napadená loď ukázala jako ozbrojená nebo by se poblíž objevilo nepřátelské válečné plavidlo. Britové navíc používali takzvané Q-ships, tedy maskované válečné lodě vystupující jako neškodné obchodní parníky. Jejich úkolem bylo přimět ponorku k vynoření a následně ji překvapivě napadnout skrytými děly.

S postupem války se proto námořní boj měnil. Obchodní lodě dostávaly obrannou výzbroj, jejich kapitáni měli stále častěji rozkazy k úniku nebo odporu a německé velení postupně rozšiřovalo používání útoků bez předchozího varování. Arnauldova taktika tak představovala způsob boje, který byl nejúčinnější pouze v počátečním období a pouze za vhodných podmínek. Tento komplikovaný a riskantní postup však činí jeho rekord o to výjimečnější.

Na jaře 1916 už bylo zřejmé, že Němci získali v Arnauldovi mimořádně schopného velitele. Během přibližně pětitýdenní hlídky na přelomu dubna a května potopila U-35 celkem 23 lodí o souhrnné tonáži kolem 68 tisíc BRT. Taková bilance by sama o sobě znamenala mimořádný úspěch, protože většina velitelů ponorek během celé své kariéry nedosáhla podobných výsledků, Arnauld však měl před sebou ještě podstatně úspěšnější období.

V červnu 1916 uskutečnila U-35 další rozsáhlou operaci, během níž znovu ničila obchodní lodě ve Středozemním moři. Její cesta měla také neobvyklou diplomatickou epizodu, když ráno 21. června vplula do španělského přístavu Cartagena, přestože Španělsko zůstávalo v první světové válce neutrální. Němečtí námořníci zde předali mimo jiné osobní dopis císaře Viléma II. určený španělskému králi Alfonsovi XIII., a celá návštěva vyvolala pozornost veřejnosti i spojeneckých diplomatů.

Přítomnost německé bojové ponorky v neutrálním přístavu byla velmi citlivou záležitostí. Španělské úřady musely řešit pravidla neutrality, zatímco německá strana využila návštěvu také jako demonstraci schopností svého námořnictva. U-35 se zde zdržela méně než jeden den a poté znovu vyplula na moře. Její velitel měl v té době za sebou již značné množství úspěšných útoků, ale skutečný vrchol jeho kariéry přišel až v následujícím měsíci.

Z jadranské základny v Kotoru vyrazila U-35 na další bojovou plavbu 26. července 1916. Jejím cílem byly obchodní trasy západního Středomoří, kudy proudily suroviny, potraviny a další zásoby důležité pro spojenecké hospodářství. Arnauld mohl díky informacím o námořní dopravě a vlastním zkušenostem vyhledávat oblasti s vysokou koncentrací lodí. Každé úspěšné zastavení obchodního plavidla současně znamenalo možnost získat z jeho dokumentů další informace o trasách a nákladech.

První potopenou lodí této hlídky se 28. července stal italský parník Dandolo o tonáži téměř pět tisíc BRT. O dva dny později následovaly britské parníky Britannic a Ethelbryhta, dánský Katholm a další menší plavidla. Němci pokračovali v útocích také 31. července, kdy mezi jejich oběťmi skončil italský parník Città di Messina a několik menších rybářských či obchodních lodí. Arnauld se zaměřoval na cíle nejrůznějších velikostí. Některé představovaly relativně velké parníky převážející tisíce tun nákladu, jiné byly malé plachetnice s několika námořníky na palubě.

Začátek srpna přinesl další sérii útoků. Mezi 1. a 8. srpnem potopila U-35 například britské parníky Heighington, Favonian, Tottenham, Mount Coniston, Newburn, Trident a Imperial. Vedle nich přibývala italská, francouzská a řecká plavidla, která se pohybovala po středomořských obchodních trasách. Jednotlivé lodě se lišily velikostí, rychlostí i charakterem nákladu, ale proti dobře vyzbrojené ponorce měly při zastavení na otevřeném moři jen minimální prostředky pro obranu.

Jedním z nejpozoruhodnějších dnů celé hlídky se stal 14. srpen 1916. V operační oblasti u Korsiky tehdy Arnauldova ponorka zničila jedenáct plavidel, převážně menších italských plachetnic. Zničení takového množství plavidel během jediného dne bylo možné právě díky použití palubního děla a demoličních náloží. Činnost vyžadovala náročnou práci celé posádky, od pozorovatelů přes obsluhu kanónu až po muže vysílané na kontrolu dokumentů a umísťování náloží. Každé další zastavené plavidlo současně prodlužovalo dobu, po kterou U-35 operovala na hladině a vystavovala se možnému protiútoku.

Podobným způsobem pokračovaly německé útoky i v následujících dnech. Arnauld postupně spotřebovával zásoby munice a musel sledovat také množství paliva, potravin a technický stav svého plavidla. Rekordní hlídka skončila 20. srpna 1916 návratem do Kotoru. Za necelé čtyři týdny dosáhla U-35 bilance 54 potopených lodí s celkovou tonáží přibližně 91 150 BRT, přičemž během celé operace vypálila pouze čtyři torpéda a jedno z nich minulo cíl.

Samotný velitel přitom později svůj největší úspěch popisoval pozoruhodně střízlivě. Rekordní plavbu označoval za poměrně klidnou a jednotvárnou záležitost, během níž Němci zastavovali lodě, kontrolovali dokumenty a nechávali jejich posádky nastoupit do záchranných člunů. Poté námořníkům vysvětlovali, kudy se mohou dostat do nejbližšího přístavu, a opuštěná plavidla potápěli. V jeho podání tedy šlo spíše o soustavně prováděnou obchodní válku než o sérii dramatických soubojů pod hladinou.

Tento způsob válčení se o několik měsíců později dostal dokonce před filmovou kameru. Na jaře 1917 doprovázeli U-35 filmaři, kteří pořídili autentické záběry její činnosti během další bojové plavby. Výsledkem byl německý dokumentární a propagandistický film Der magische Gürtelneboli Kouzelný pás, zachycující zastavování obchodních lodí, kontroly dokumentů a jejich následné potápění. Na dochovaných záběrech lze vidět například britský parník Parkgate, jehož posádka opouští plavidlo před jeho zničením. Film zachycuje také další obchodní lodě, německé námořníky při práci na palubě a postupy, které Arnauld běžně používal.

Přestože si Arnauld de la Perière získal pověst velitele, který často umožňoval obchodním posádkám zachránit se, jeho bojová kariéra měla také mimořádně krvavou stránku. Ponorka U-35 totiž napadala rovněž ozbrojené pomocné křižníky a vojenské transporty, které představovaly zcela jiný typ cíle než běžné obchodní parníky. Při útoku na taková plavidla přicházela na řadu torpéda, protože zastavování a kontrolování lodí nebylo možné. Výsledkem byly dvě z nejtragičtějších potopení vojenských transportů za první světové války.

První velká tragédie se odehrála 26. února 1916, několik měsíců před Arnauldovou rekordní plavbou. U-35 tehdy ve Středozemním moři napadla francouzský parník La Provence, označovaný po převzetí námořnictvem jako Provence II. Původně šlo o velkou osobní loď, která byla po vypuknutí války upravena pro vojenské využití a přepravovala jednotky na spojenecká bojiště. V době útoku plula z Toulonu směrem k řecké Soluni.

Německá ponorka zasáhla transport torpédem nedaleko řeckého ostrova Kythéra. Plavidlo se po zásahu začalo rychle potápět a přibližně za sedmnáct minut zmizelo pod hladinou. Na palubě se nacházely stovky francouzských vojáků a námořníků, kteří měli jen velmi málo času k opuštění lodi. Při katastrofě zahynulo kolem devíti set až jednoho tisíce lidí.

Ještě větší tragédie následovala 4. října 1916, kdy U-35 narazila na francouzský transport Gallia. Původně šlo o moderní osobní parník spuštěný na vodu roku 1913, s délkou téměř 175 metrů a tonáž 14 966 BRT. Francouzské námořnictvo jej během války převzalo a začalo používat k přepravě vojáků. Na své poslední cestě směřoval z Marseille do Soluně a převážel především francouzské a srbské vojáky.

Gallia plula ve vodách jihozápadně od Sardinie, když ji Arnauldova ponorka objevila. Velký transport představoval mimořádně cenný cíl, zároveň však šlo o rychlé plavidlo, které se pohybovalo značnou rychlostí a měnilo kurz. Německý velitel se rozhodl pro torpédový útok a vypustil na loď torpédo, které zasáhlo její trup. Následovala silná exploze, po níž se Gallia začala rychle potápět.

Situaci na palubě výrazně zhoršila skutečnost, že exploze vyřadila rádiové spojení a posádka nemohla včas vyslat nouzové volání. Vojáci se pokoušeli dostat k záchranným člunům, zatímco velká loď nabírala vodu a postupně se nakláněla. Někteří muži skákali přímo do moře, jiní se snažili spustit čluny nebo se zachytit plovoucích trosek a transport se potopil za méně než patnáct minut.

Na palubě se nacházelo přibližně 2 350 lidí, z toho zhruba dva tisíce vojáků. Přeživší strávili dlouhé hodiny na moři a část z nich následujícího dne zachránil francouzský křižník Châteaurenault. Přesný počet mrtvých zůstává předmětem historických nejasností, protože evidence osob na palubě a seznamy pohřešovaných nebyly úplné. Často uváděná bilance činí 1 338 obětí, přičemž jisté je, že zahynulo více než tisíc lidí.

Potopení Gallie se zařadilo mezi největší námořní katastrofy první světové války. Z pohledu německého velení šlo o významný vojenský úspěch, protože jediná ponorka zničila velký transport a připravila protivníka o obrovské množství mužů. Pro Francii a Srbsko však znamenala zkáza lodi tragédii srovnatelnou se ztrátami při rozsáhlé pozemní bitvě. Arnauld přitom dosáhl tohoto výsledku jediným torpédovým zásahem.

Arnauldovy úspěchy německé velení ocenilo nejvyšším vojenským vyznamenáním císařství. V říjnu 1916 obdržel řád Pour le Mérite, známý také pod přezdívkou Modrý Max, který nosila řada nejslavnějších německých důstojníků první světové války. Do té doby už byl jeho výkon mimořádně známý mezi námořníky i veřejností a stal se jednou z nejvýraznějších osobností německé ponorkové války, jeho kariéra však pokračovala ještě téměř dva roky.

Během roku 1917 se podmínky ponorkové války výrazně změnily. Německo od 1. února obnovilo rozsáhlou neomezenou ponorkovou válku, jejímž cílem bylo přerušit námořní zásobování Velké Británie a donutit ji ke kapitulaci dříve, než se vyčerpají německé možnosti pokračovat v pozemních bojích. Ponorky měly stále častěji útočit bez předchozího varování, protože zastavování obchodních lodí představovalo stále větší riziko. Německé velení zároveň počítalo s tím, že tento postup může vyvolat vstup Spojených států do války, což se skutečně stalo v dubnu 1917.

Britové a jejich spojenci postupně reagovali zaváděním účinnějších protiponorkových opatření. Významnou roli začaly hrát doprovázené konvoje, při nichž několik válečných lodí chránilo skupinu obchodních plavidel. Rozvíjela se také protiponorková výzbroj, hlídkování a spolupráce mezi jednotlivými složkami námořnictva. Pro německé ponorky bylo stále obtížnější nerušeně zastavovat obchodní lodě na hladině a ničit je postupně jednu po druhé.

Arnauld přesto pokračoval v bojových plavbách a zůstával jedním z nejúspěšnějších německých velitelů. U-35 velel až do března 1918 a následně převzal velení většího typu ponorky tzv. ponorkového křižníku U-139, který byl určen pro dálkové operace a disponoval podstatně většími možnostmi než jeho předchozí loď. Do konce války na něm absolvoval ještě jednu bojovou hlídku a přidal několik dalších úspěchů.

Když v listopadu 1918 Německo podepsalo příměří, měl Arnauld de la Perière za sebou kariéru, která mu zajistila trvalé místo v námořní historii. Nejčastěji citovaná statistika mu připisuje 194 potopených lodí o celkové tonáži přibližně 454 tisíc BRT.

Význam jeho rekordu ještě lépe vynikne při srovnání s druhou světovou válkou. Nejúspěšnějším německým ponorkovým velitelem tohoto konfliktu se stal Otto Kretschmer, jehož bilance bývá uváděna jako 47 potopených lodí o celkové tonáži přibližně 274 tisíc BRT. Kretschmer ovšem operoval v mnohem nebezpečnějších podmínkách severního Atlantiku a útočil především na větší obchodní plavidla, často plující v konvojích.

Srovnání obou mužů současně ukazuje, jak rozdílné byly podmínky ponorkového válčení v obou světových válkách. Zatímco Arnauld mohl ve Středomoří zastavovat menší obchodní plavidla a ničit je palubním dělem, velitelé německých ponorek ve čtyřicátých letech čelili stále účinnější protiponorkové obraně. Britské a americké lodě používaly radary, sonarové systémy, hlubinné nálože a spolupracovaly s hlídkovými letouny. Vynořená ponorka se stávala velmi snadným cílem, zvláště pokud operovala poblíž chráněného konvoje.

Po skončení první světové války Arnauld v námořnictvu pokračoval. Versailleská smlouva sice německé ozbrojené síly výrazně omezila a Německu zakázala vlastnit ponorky, ale zkušených důstojníků se nově vytvořená Reichsmarine zcela nevzdala. Bývalý ponorkový velitel sloužil v různých štábních a velitelských funkcích a v letech 1928 až 1930 dokonce velel lehkému křižníku Emden. Pro muže, který svou slávu získal na malém podmořském plavidle, šlo o návrat k tradiční službě na hladinových válečných lodích.

Po odchodu z aktivní služby našel další uplatnění v Turecku. Od roku 1932 zde působil jako pedagog a poradce při vzdělávání námořních důstojníků, čímž navázal na dlouhodobé vojenské vztahy mezi Německem a Tureckem. Jeho zkušenosti s námořní válkou byly i po letech stále velmi cenné a uplatnění našly při výcviku nové generace velitelů. V Turecku zůstal až do konce třicátých let, kdy se Evropa začala připravovat na další velký konflikt.

Po vypuknutí druhé světové války se Arnauld de la Perière vrátil do německé vojenské služby. V té době mu bylo přes padesát let a jeho kariéra pokračovala na vyšších velitelských funkcích namísto osobního velení na plavidle. Působil na územích kontrolovaných Německem, mimo jiné v Belgii, Nizozemsku a Francii. V únoru 1941 dosáhl hodnosti viceadmirála a měl převzít nové velitelské povinnosti.

Jeho život však nečekaně skončil když 24. února 1941 zahynul při letecké nehodě na letišti Le Bourget nedaleko Paříže, poté co se jeho letoun při startu zřítil. Muži, který během první světové války opakovaně čelil nebezpečí na moři a velel ponorce při stovkách útoků, se tak stal osudným letecký přesun. Bylo mu 54 let a pohřben byl na berlínském Invalidenfriedhofu, tradičním pohřebišti významných německých vojenských osobností.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Uboat.net – Lothar von Arnauld de la Perière, biografie a bojová bilance
https://www.uboat.net/wwi/men/commanders/10.html

Uboat.net – Seznam lodí potopených ponorkou U-35
 https://www.uboat.net/wwi/boats/successes/u35.html

Deutsche Biographie – Lothar von Arnauld de la Perière
https://www.deutsche-biographie.de/116342412.html

Revista de Historia Naval https://publicaciones.defensa.gob.es/media/downloadable/files/links/r/h/rhn_156_suplemento_35.pdf

Uboat.net – Potopení francouzského transportu La Provence
https://uboat.net/wwi/ships_hit/3447.html

Uboat.net – Potopení francouzského transportu Gallia
https://uboat.net/wwi/ships_hit/2357.html

Imperial War Museums – Der magische Gürtel, autentické záběry ponorky U-35 z roku 1917
 https://film.iwmcollections.org.uk/record/2398

Uboat.net – Ponorkový křižník U-139
 https://www.uboat.net/wwi/boats/index.html?boat=139