Profesor Karel Raška zbavil svět neštovic. Pomsta komunistického ministra mu vzala kariéru i ocenění

Světová zdravotnická organizace 8. května 1980 oficiálně prohlásila pravé neštovice za vymýcené. Nemoc, která po tisíciletí zabíjela obyčejné lidi i panovníky a jen během 20. století připravila o život odhadem 300 až 500 milionů lidí, byla poražena. Poprvé v dějinách se lidstvu podařilo zcela vymýtit takto nebezpečnou infekční chorobu, přičemž na historickém úspěchu se podílely tisíce lékařů, epidemiologů a zdravotníků z celého světa.

Mezi nejznámější osobnosti programu patřili americký epidemiolog Donald Henderson, Japonec Isao Arita a Australan Frank Fenner, jedno důležité jméno však při slavnostním vyhlášení v Ženevě chybělo. Československý profesor Karel Raška, který přišel se strategií vedoucí k celosvětovému vymýcení neštovic, se oslav nesměl zúčastnit.

Zatímco jeho zahraniční kolegové slavili, Raška žil v Praze jako nežádoucí osoba. Komunistické úřady ho připravily o vedoucí funkce, zakázaly mu odbornou práci a co více, vědec, jehož metody převzala Světová zdravotnická organizace, nesměl vstoupit ani do ústavu, který sám vybudoval.

Karel Raška se narodil 17. listopadu 1909 ve Strašíně na Šumavě do rodiny venkovského učitele. Po absolvování gymnázia v Sušici odešel do Prahy studovat medicínu na Univerzitě Karlově. Kvůli smrti otce se však rodina dostala do složité finanční situace a studium tak mohl dokončit jen díky vojenskému stipendiu. Proto po promoci v roce 1933 nastoupil jako vojenský lékař. Už během vysokoškolských let pracoval na odborných pracovištích a zajímal se především o mikrobiologii, patologickou anatomii a infekční choroby.

Věnoval se výzkumu střevních infekcí, streptokokových onemocnění i syfilidy, při patologicko-anatomických vyšetřeních jako první popsal přítomnost původce syfilidy v srdeční chlopni zemřelé ženy. Vedle laboratorní práce získával zkušenosti s organizací zdravotnické péče a protiepidemickými opatřeními a v roce 1938 odjel na studijní pobyt do slavného Pasteurova ústavu v Paříži.

V témže roce se oženil s lékařkou Helenou, která se později proslavila jako jedna ze zakladatelek moderní československé farmakologie. Oba měli před sebou slibnou vědeckou kariéru a plánovali další odborné pobyty v zahraničí. Jejich záměry však přerušila mnichovská krize. Raška se musel vrátit do Československa a jako vojenský lékař dostal na starost zdravotní zabezpečení přibližně 162 tisíc uprchlíků z odstoupeného pohraničí.

Lidé opouštějící své domovy končili v přeplněných provizorních táborech, školách nebo tělocvičnách. Raška organizoval očkování, hygienické kontroly a vyhledávání infekčních nemocí. Díky jeho úsilí se do roku 1939 podařilo dostat zdravotní situaci uprchlíků pod kontrolu, pro mladého lékaře šlo o první rozsáhlou akci, při níž mohl využít své znalosti epidemiologie mimo laboratoř.

Po německé okupaci a rozpuštění československé armády nastoupil do protektorátního zdravotního ústavu v Praze, kde vedl mikrobiologické oddělení. Během války se zapojil do domácího odboje a své postavení využíval také k pomoci lidem ohroženým nacistickou perzekucí. Jeho laboratoř vystavovala v některých případech fingované nálezy infekčních chorob, které pomáhaly odložit transporty vězňů do koncentračních táborů.

Na konci války na sebe Raška poprvé významně upozornil díky situaci, která největší výzvu v jeho dosavadní kariéře. Koncem dubna 1945 začaly přicházet zprávy o hromadném onemocnění vězňů terezínské Malé pevnosti. Někteří byli nasazeni na kopání zákopů u Hradce Králové, když se u nich objevily vysoké horečky a další příznaky těžké infekce a laboratorní vyšetření ukázalo, že jsou nakaženi skvrnitým tyfem.

Nemoc přenášely infikované vši šatní a v nehygienických podmínkách koncentračních táborů se šířila obrovskou rychlostí, protože vězni byli vyčerpaní, podvyživení a silně zavšivení, mnozí už navíc trpěli dalšími chorobami. Německé vedení věznice ke všemu rozsah epidemie tajilo a do Terezína dále přijížděly transporty z evakuovaných koncentračních táborů, které přivážely další nakažené.

Raška přijel 2. května 1945 společně s profesorem Františkem Patočkou do Terezína, aby situaci prověřil. Příslušníci SS jim nejprve odmítli umožnit vstup do Malé pevnosti, Němci tvrdili, že vězni trpí břišním tyfem, proti němuž jsou stráže očkovány. Raška však na základě laboratorních výsledků věděl, že jde o skvrnitý tyfus, proti kterému očkování dozorců neposkytovalo ochranu.

Po ostrém jednání si přístup do pevnosti vynutil hrozbou, že pokud mu esesáci neumožní zasáhnout, nákaza se rozšíří a zasáhne také jejich rodiny. Uvnitř našel vězně namačkané v celách, nemocné ležící mezi mrtvými těly a lidi, kteří už neměli sílu ani vstát. V některých místnostech pokrývaly podlahy výkaly a těžce nemocní nedostávali žádnou péči. V době Raškovy přítomnosti navíc ještě stále docházelo k masovým popravám v Malé pevnosti, při poslední bylo zastřeleno 52 vězňů.

Po návratu do Prahy začal Raška shánět lékaře, zdravotní sestry, dezinfektory a zdravotnický materiál, pomoc organizoval prostřednictvím České pomocné akce se souhlasem ilegální České národní rady. Už 4. května se do Terezína dostali první dobrovolníci, mezi nimi zdravotníci ze Státního zdravotního ústavu, medici a padesát studentek ošetřovatelské školy na Bulovce. Přijeli také další lékaři, kteří se pustili do ošetřování nakažených a přípravy karanténních opatření.

Záchranné práce probíhaly za tristních podmínek, zdravotníci museli odvážet mrtvé, koupat a odšivovat vězně, shánět čisté oblečení a dezinfikovat budovy. Někteří dobrovolníci se přitom sami nakazili. K práci se připojili také lékaři z terezínského ghetta, kteří měli s péčí o vězně dlouholeté zkušenosti.

Po osvobození Terezína Rudou armádou vyvstal další problém, tisíce bývalých vězňů se chtěly okamžitě vrátit domů, jenže mnoho z nich bylo nakaženo nebo zavšiveno. Raška proto prosadil uzavření celého města a přísnou karanténu. Opatření vyvolávala odpor, protože lidé, kteří přežili nacistické věznění, těžce snášeli další pobyt za branami koncentráku.

Českým zdravotníkům pomohla Rudá armáda, která do Terezína vyslala pět polních nemocnic s 53 lékaři a přibližně 340 dalšími zdravotníky. Americká armáda poskytla insekticid DDT, používaný k hubení vší. Do organizace pomoci se zapojila také Raškova manželka Helena nebo jeho kolega profesor Patočka, který v Terezíně zůstal a vedl zdravotnické práce až do úplného zvládnutí epidemie.

Celkový počet nemocných se odhaduje přibližně na pět tisíc, úmrtnost mezi evidovanými případy dosahovala téměř 23 procent a skvrnitému tyfu podlehlo také mnoho dobrovolníků. Počet nových případů začal klesat během května, poslední pacienti opouštěli zdravotnická zařízení v létě 1945, jen díky zásahu lékařů se epidemie nerozšířila do dalších částí Československa.

Po válce se Raška podílel na budování československé epidemiologické služby. V roce 1947 absolvoval studijní cestu do Velké Británie hrazenou Rockefellerovou nadací, získané zkušenosti využil při organizování laboratorní diagnostiky, transfuzní služby a výzkumu infekčních nemocí. Zabýval se například diagnostikou Rh faktoru a léčbou novorozenců postižených závažnými krevními komplikacemi.

Jeho práce přinesla výsledky také při potlačování spály, záškrtu, černého kašle, tuberkulózy a dalších infekcí na území Československa. Prosazoval léčbu spály penicilinem, která výrazně snížila četnost vážných komplikací a trvalých následků. Jeden z jeho úspěchů přišel, když na Slovensku pomohl odhalit šíření klíšťové encefalitidy prostřednictvím infikovaného kozího mléka. Zatímco místní lékaři měli za to, že jde zvláštní formu tyfu, ve skutečnosti za to mohli místní drobní zemědělci. Ti pančovali povinné dodávky kravského mléka tím kozím, a protože v místní mlékárně nefungoval správně proces pasterizace, nakažené mléko se dostávalo do oběhu.

V roce 1952 se stal ředitelem Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze. Pod jeho vedením vznikala síť specializovaných laboratoří, které dokázaly rychleji odhalovat infekční onemocnění a sledovat jejich výskyt. Založil také národní referenční laboratoře a podpořil vznik sérových bank, v nichž se uchovávaly vzorky krve pro výzkum imunity obyvatelstva. Československá epidemiologie získala díky jeho práci pověst jednoho z nejlépe organizovaných systémů v Evropě.

Raška mezitím získal profesuru, vychoval řadu odborníků a navázal spolupráci se zahraničními vědeckými institucemi. Jeho výzkumy se zabývaly také tuberkulózou skotu a možnostmi společného postupu lékařů a veterinářů proti nákazám přenosným mezi zvířaty a lidmi. Na počátku šedesátých let už patřil mezi nejuznávanější evropské epidemiology. V roce 1963 ho generální ředitel Světové zdravotnické organizace Marcolino Candau pozval do Ženevy, aby převzal vedení divize přenosných nemocí.

Pravé neštovice provázely lidstvo nejméně tři tisíce let, stopy onemocnění připomínajícího tuto nákazu se nacházejí už na některých egyptských mumiích, včetně mumie faraona Ramesse V. Nemoc se vyskytovala ve starověké Asii a později se rozšířila do Evropy, Afriky i dalších částí světa. Obchodníci, vojáci a cestovatelé ji přenášeli na velké vzdálenosti a opakované epidemie decimovaly celá města.

Původcem byl virus varioly, který se šířil při blízkém kontaktu s nemocným člověkem. Po několika dnech vysokých horeček, bolestí hlavy a celkové slabosti se na těle objevila charakteristická vyrážka. Puchýřky se měnily v hnisavá ložiska, pokrývaly obličej, ruce i trup a po zhojení zanechávaly hluboké jizvy. Nemocní trpěli silnými bolestmi a v těžkých případech umírali na celkové selhání organismu.

U nejnebezpečnější formy pravých neštovic dosahovala smrtnost okolo 30 procent. Zvlášť těžce nemoc zasahovala děti a lidi, kteří se s virem nikdy předtím nesetkali. Přeživší si často odnášeli doživotní následky, především znetvořený obličej, poškozený zrak nebo úplnou slepotu. V některých společnostech byla tvář poznamenaná neštovicemi natolik běžná, že patřila k charakteristickým rysům celé generace.

Nákaza se nevyhýbala ani panovníkům, na pravé neštovice zemřela anglická královna Marie II., ruský car Petr II. nebo francouzský král Ludvík XV. Zvlášť ničivý dopad měly epidemie na původní obyvatele Ameriky po příchodu Evropanů, domorodé populace neměly vůči zavlečené nemoci získanou imunitu a nákaza zdecimovala celé oblasti amerického kontinentu.

Lidé se proti neštovicím snažili bránit už dlouho před vznikem moderního očkování. V Číně, Indii a později také v Evropě se používala variolace, při níž se zdravým lidem záměrně podával materiál odebraný nemocným. Cílem bylo vyvolat mírnější průběh infekce a zajistit ochranu před budoucím nakažením. Metoda však nesla vysoké riziko, protože očkovaný člověk mohl sám těžce onemocnět nebo nakazit další lidi.

Velký průlom přišel v roce 1796, kdy anglický lékař Edward Jenner použil k ochraně před pravými neštovicemi materiál získaný z kravských neštovic a jeho metoda položila základy moderní vakcinace. Očkování se během 19. století rozšířilo po Evropě a Severní Americe, kde přispělo k prudkému poklesu nemocnosti a úmrtnosti. V mnoha částech Asie, Afriky a Jižní Ameriky však neštovice dál zabíjely.

Ještě v šedesátých letech 20. století se nemoc pravidelně vyskytovala v 31 zemích, každoročně jí onemocněly miliony lidí a přibližně dva miliony jich zemřely. Ve vzdálených oblastech chyběli lékaři, očkovací látky i spolehlivé záznamy o nemocných. Vakcíny navíc vyžadovaly správné skladování a v tropickém podnebí se nezřídka znehodnotily dříve, než dorazily k potřebným.

Myšlenku celosvětového vymýcení neštovic prosazoval na půdě Světové zdravotnické organizace sovětský virolog Viktor Ždanov. V roce 1958 předložil návrh, aby se všechny země spojily v rozsáhlé očkovací kampani. WHO plán schválila, ale výsledky prvních let zaostávaly za očekáváním. Chyběly peníze, zdravotníci a dostatek kvalitních vakcín, zatímco nové epidemie propukaly i tam, kde se dříve považovaly za vymýcené.

Když Karel Raška v roce 1963 nastoupil do ženevské centrály WHO, začal prosazovat jiný způsob boje s infekčními nemocemi. Vycházel ze zkušeností, které získal během dvou desetiletí v Československu. Lékaři podle něj potřebovali přesně vědět, kde se nákaza vyskytuje, odkud přišla a jakými cestami se šíří. Na těchto informacích měla stát všechna další opatření.

Raška svůj přístup označoval jako epidemiologickou surveillance, česky epidemiologickou bdělost. Spočívala v soustavném sledování nemocí, aktivním vyhledávání nových případů a rychlém zásahu v místech, kde se infekce objevila. Zdravotníci neměli pouze čekat na pacienty přicházející do nemocnic, měli sami navštěvovat vesnice, kontrolovat podezřelá úmrtí, vyšetřovat kontakty nakažených a pravidelně hlásit výsledky.

V případě pravých neštovic nabízela tato strategie obrovskou výhodu. Nemoc se vyznačovala charakteristickou vyrážkou, podle níž ji zdravotník dokázal rozpoznat. Nakažení lidé začínali virus šířit především po nástupu příznaků, a proto bylo možné jejich kontakty dohledat. Virus navíc neměl žádný zvířecí rezervoár, z něhož by se infekce po přerušení přenosu mezi lidmi znovu vracela.

Po nalezení nemocného následovala jeho izolace a pátrání po všech lidech, s nimiž přišel do styku. Ti dostávali očkování a zdravotníci kontrolovali, zda se mezi nimi neobjevují další případy. Očkování se rozšiřovalo také na obyvatele v okolí ohniska, čímž vznikal ochranný kruh bránící dalšímu šíření viru. Zdravotnické týmy se vracely na dříve zasažená místa a ověřovaly, zda se nemoc znovu neobjevila.

Takový postup šetřil vakcíny i pracovní síly. V zemích s desítkami milionů obyvatel totiž nebylo jednoduché zajistit opakované očkování každého člověka, zvláště pokud se lidé často stěhovali nebo žili v těžko dostupných oblastech. Raška prosazoval soustředění zdravotnických kapacit do míst, kde nemoc skutečně hrozila. Plošné očkování zůstávalo důležitou součástí programu, cílené zásahy však umožňovaly rychle přerušovat jednotlivé řetězce nákazy.

Příprava celosvětového programu nebyla jednoduchá ani z politických důvodů. Studená válka rozdělovala svět na soupeřící bloky a mezi Washingtonem a Moskvou panovala hluboká nedůvěra. Sovětský svaz podporoval vymýcení neštovic dodávkami očkovacích látek a odborníků, zatímco Spojené státy měly potřebné finanční a technické možnosti. Raška se snažil přesvědčit představitele obou stran, aby společný zdravotnický cíl dostal přednost před politickými spory.

Velkou pozornost věnoval americké podpoře, Spojené státy financovaly rozsáhlé očkovací programy v Africe a byly ochotny poskytnout zkušené epidemiology i potřebné vybavení. Raška pomáhal připravit odborné podklady a obhajoval strategii, která kombinovala očkování s aktivním vyhledáváním ohnisek. Jeho návrhy našly podporu také u generálního ředitele WHO Marcolina Candaua.

Světové zdravotnické shromáždění v roce 1966 schválilo posílení eradikačního programu a od následujícího roku začala celosvětová kampaň, jejímž vedením byl pověřen americký epidemiolog Donald Henderson. Raška z pozice ředitele divize přenosných nemocí řešil odborné řízení programu a prosazoval zavádění surveillance. V roce 1968 přijala WHO tento přístup jako jednu ze základních metod boje s infekčními chorobami.

Zdravotníci také dostávali k dispozici lepší vybavení. Nové lyofilizované vakcíny snášely náročnější přepravu a bylo možné je dopravovat i do odlehlých tropických oblastí. Jednoduchá dvojhrotá jehla umožňovala rychlé očkování s malým množstvím látky. V terénu tak nyní mohly pracovat týmy, které nepotřebovaly složité nemocniční zařízení ani velké zásoby materiálu.

První velké výsledky přicházely ze západní a střední Afriky, americký epidemiolog William Foege tam se svými spolupracovníky aplikoval postup cíleného vyhledávání nemocných a očkování v okolí ohnisek. Zdravotníci procházeli vesnice, kontrolovali domácnosti a vyptávali se na lidi s podezřelou vyrážkou.

V roce 1970 se podařilo přerušit přenos neštovic v západní a střední Africe a tento úspěch potvrdil, že správně organizované zásahy dokážou nemoc porazit i v zemích s omezenými prostředky. WHO mezitím rozšiřovala program v dalších částech světa a zapojovala do něj také československé odborníky vyškolené Raškovou epidemiologickou školou. Celkem se na mezinárodních akcích podílely desítky československých lékařů, z nichž přibližně dvacet pracovalo přímo na programu eradikace neštovic.

Jednou z nejtěžších zkoušek se stala Indie, v roce 1974 tam vypukla rozsáhlá epidemie, která si během několika měsíců vyžádala desetitisíce obětí. Zdravotnické týmy procházely domy, vesnice i městské čtvrti a pátraly po lidech s charakteristickou vyrážkou. Za oznámení nových případů byly vypláceny finanční odměny, aby nemocní nezůstávali skryti před úřady.

Každého nakaženého bylo nutné izolovat, vyhledat jeho kontakty a zajistit očkování všech ohrožených osob. Zdravotníci se vraceli na kontrolovaná místa a ověřovali, zda se virus znovu neobjevil. Díky rozsáhlému nasazení indických i zahraničních pracovníků začal počet případů prudce klesat. Poslední místní případ pravých neštovic byl v Indii zaznamenán v roce 1975.

Téhož roku onemocněla v Bangladéši tříletá Rahima Banu, poslední známá oběť v oblasti. O dva roky později se podařilo zastavit také poslední ohniska mírnější formy neštovic v Africe. Světová zdravotnická organizace už mohla začít prověřovat, zda někde nezůstala skrytá nákaza.

Poslední nakažený - Somálec Ali Maow Maalin

Posledním člověkem, který se pravými neštovicemi nakazil přirozenou cestou, se stal somálský zdravotnický pracovník Ali Maow Maalin. Nakazil se v říjnu 1977 při přepravě nemocných a po několika dnech se u něj objevila typická vyrážka. Zdravotníci vyhledali všechny jeho kontakty a provedli rozsáhlé očkování v okolí. Maalin se uzdravil a další případ přirozeného přenosu už nebyl zaznamenán.

Následovalo ještě více než dvouleté prověřování, odborníci WHO navštěvovali země, kde se nemoc dříve pravidelně vyskytovala, kontrolovali zdravotnické záznamy a pátrali po podezřelých případech. V roce 1978 sice došlo k laboratorní nákaze v britském Birminghamu, při níž zemřela zdravotnická fotografka Janet Parkerová, virus však už mezi lidmi přirozeně necirkuloval. Mezinárodní komise v prosinci 1979 potvrdila úplné vymýcení pravých neštovic.

Raška v té době už devět let nepůsobil ve Světové zdravotnické organizaci a přes jeho nesporné úspěchy se musel vrátit do Československa. Jeho odchod z Ženevy totiž neměl nic společného s výsledky eradikačního programu, rozhodnutí o jeho budoucnosti padlo v Praze.

Karel Raška strávil velkou část života ve službách československého zdravotnictví a po válce vstoupil do komunistické strany a také jeho manželka Helena sdílela levicové přesvědčení. Raška si ovšem během své kariéry získal také řadu nepřátel, ve vědeckých sporech vystupoval tvrdě, nesnášel podvody a otevřeně kritizoval práci lidí, jejichž výsledky považoval za pochybné bez ohledu na jejich původ.

Jedním z nich byl lékař Jaroslav Prokopec, jejich konflikt začal už v poválečných letech, kdy při oponentuře Raška odhalil závažné nesrovnalosti v Prokopcově kandidátské práci. Prokopec v ní podle Raškovy rodiny vydával nálezy získané z mrtvých tkání za výsledky vyšetření živých pacientů. Raška na podvod upozornil a Prokopec si jeho zásah navždy zapamatoval.

V roce 1952 nad manželi Raškovými visela hrozba politického procesu. Do jejich ústavů přišly kontroly s rozsáhlými obviněními, která připomínala vykonstruované kauzy typické pro stalinistické období. Raška dostal předem varování, že mu hrozí zatčení, ale zpočátku je odmítal brát vážně. Kontroly skutečně proběhly, obvinění však byla nakonec odložena. Raškův syn Karel později vyslovil přesvědčení, že za tehdejším pokusem o odstranění jeho rodičů stál Prokopec. Přímý důkaz této souvislosti není k dispozici, jejich vzájemná nevraživost však pokračovala i v dalších letech. Zatímco Raška získával stále větší mezinárodní uznání, Prokopec budoval vlastní kariéru v československém zdravotnictví.

V šedesátých letech pracoval Raška převážně v Ženevě a od domácích politických konfliktů měl odstup. Pražské jaro roku 1968 přineslo naději na reformu komunistického systému, kterou oba manželé podporovali. Srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy však reformní snahy ukončila. Raška odmítl sovětský zásah schvalovat, a dokonce při jedné příležitosti měl odmítnout podat ruku sovětskému kolegovi se slovy, že s okupanty si rukou nepodá. Udavači rychle informaci přinesli také do Prahy a jeho postoj se po nástupu normalizace stal důvodem k politickému postihu.

Československé vedení požadovalo výměnu lidí, kteří zastávali vedoucí funkce v zahraničních organizacích a nesouhlasili s okupací. Raška měl přitom ve WHO za sebou sedm let práce a příprava eradikace neštovic přinášela hmatatelné výsledky. Jeho odborné postavení bylo pevné, československé úřady však rozhodly, že se musí vrátit domů a na podzim 1970 byl z funkce v Ženevě odvolán.

Po příjezdu do Prahy ho čekala výpověď z funkce ředitele Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, podle jeho syna mu ji kurýr doručil ještě v den návratu ze Švýcarska. Raška tak přišel o vedení instituce, kterou v roce 1952 vybudoval a která se pod jeho řízením zařadila mezi respektovaná evropská pracoviště.

Rozhodující slovo v československém zdravotnictví mezitím získal Jaroslav Prokopec, který se stal ministrem zdravotnictví. Raškova rodina považovala jeho osobní nevraživost za jeden z hlavních důvodů tvrdého postupu proti profesorovi. Politická situace po srpnu 1968 mu poskytla možnost zbavit se starého protivníka, pro Rašku znamenalo odvolání z funkce začátek několikaletého pronásledování.

Nejprve směl v ústavu ještě krátce pracovat jako řadový zaměstnanec, brzy však dostal zákaz vstupu a přišel o možnost pokračovat ve výzkumu. V roce 1972 byl nuceně penzionován a ztratil také možnost publikovat odborné články a jeho zahraniční kontakty byly pod přísným dohledem.

Postih zasáhl i Helenu Raškovou, významná farmakoložka musela opustit vedoucí místo ve Farmakologickém ústavu a další práci hledala u veterinářů, kde se zabývala například léčbou telat. Její manžel nesměl vykonávat odbornou činnost ve zdravotnictví a dlouholetí kolegové se mu začali vyhýbat. Někteří se obávali, že by kontakt s politicky nežádoucím vědcem mohl poškodit jejich vlastní kariéru. Na druhou stranu se i v této době našli lidé ochotní mu pomoci a díky známostem se mohl na čas „ukrýt“ ve veterinárním ústavu spadajícím pod ministerstvo zemědělství.

Raška přesto nepřestal sledovat odborné problémy, v roce 1979 se zabýval rozsáhlou epidemií střevních onemocnění kojenců, při níž sehrálo roli kontaminované sušené kojenecké mléko Sunar. Přestože už několik let nesměl pracovat ve svém ústavu, pomohl odhalit příčiny nákazy. Podobné případy ukazovaly, jak absurdní byla situace, v níž československé zdravotnictví odmítalo využít zkušeností jednoho ze svých nejlepších epidemiologů.

V zahraničí Raškova pověst zůstávala neotřesená, jeho koncepce surveillance se stala součástí epidemiologické práce a WHO ji využívala při sledování řady infekčních chorob. Když se v roce 1980 připravovalo slavnostní vyhlášení vymýcení pravých neštovic, měl být mezi hosty také československý profesor, úřady mu však cestu nepovolily.

Světová zdravotnická organizace tak oslavila jeden ze svých největších úspěchů bez vědce, který pomohl připravit jeho odborné základy. Raška zůstal v Praze a téměř nikdo zásluhy nepřipomínal. V zemi, jejíž epidemiologickou službu pomáhal vybudovat, byl nadále považován za politicky nežádoucí osobu.

Uznání nakonec přišlo z Velké Británie. Královská lékařská společnost v Londýně mu v roce 1984 udělila Jennerovu medaili, nejprestižnější světové ocenění za práci v epidemiologii. Od založení ceny v roce 1896 ji získalo jen několik desítek vědců a Raška se stal teprve devatenáctým laureátem.

Ani cesta na předání medaile se neobešla bez komplikací. Československé úřady mu povolily vycestovat až na poslední chvíli. Jeho syn Karel, který po roce 1968 emigroval a žil ve Spojených státech, se proto do Londýna vydal také, aby mohl ocenění případně převzít za otce. Raška nakonec osobně dorazil, ale v Československu o jeho úspěchu opět téměř nepadla zmínka.

Karel Raška zemřel 21. listopadu 1987, čtyři dny po svých osmasedmdesátých narozeninách. Jeho pohřeb na pražských Olšanech přilákal velké množství lidí. Syn Karel později připomněl, že mezi smutečními hosty chyběli někteří bývalí spolupracovníci, kteří za své kariéry otci mnohé vděčili. O úmrtí přitom informovalo i Rudé právo, které během normalizace o jeho světových úspěších mlčelo.

V dubnu 1988, necelých pět měsíců po Raškově smrti, převzali Donald Henderson, Isao Arita a Frank Fenner prestižní Japan Prize za vymýcení pravých neštovic. Trojice vědců získala ocenění za řízení a odborné zabezpečení celosvětového programu, k jehož úspěchu Raška přispěl už v šedesátých letech. Zvažováno bylo také udělení Nobelovy ceny a někteří z organizátorů byli nominováni, žádný z nich ji však nezískal.

Po pádu komunistického režimu se Raškova práce začala znovu připomínat. Jeho jméno dnes nese několik odborných ocenění a v roce 2020 získal posmrtně Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě. V roce 2021 mu prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, který o rok později na Pražském hradě převzal jeho syn Ivan. Od smrti profesora, jehož práce pomohla zbavit svět pravých neštovic, tehdy uplynulo téměř pětatřicet let.

Oba synové Karla a Heleny Raškových se rovněž prosadili ve vědě a medicíně. Starší Karel Raška mladší odešel po srpnové okupaci v roce 1968 do Spojených států, kde se stal uznávaným lékařem, virologem a profesorem patologie a mikrobiologie. Mladší Ivan Raška zůstal v Československu a jako buněčný biolog se později stal přednostou Ústavu buněčné biologie a patologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://100let.szu.cz/osobnosti/karel-raska/

https://www.prolekare.cz/casopisy/prakticky-lekar/2009-11/osobnosti-30716

https://www.tribune.cz/archiv/velikan-boje-proti-mikrobum/

https://www.pametnaroda.cz/cs/raska-karel-20210603-0

https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/karel-raska-ten-ktery-bojoval-se-skvrnitym-tyfem

https://cesky.radio.cz/nas-host-profesor-karel-raska-aneb-je-tezke-byt-doma-prorokem-8605021

https://cesky.radio.cz/karel-raska-jr-uroven-ceske-vedy-je-zatim-velmi-nesouroda-8604173