Článek
Ráno 7. července 1944 se američtí vojáci na svých pozicích na tichomořském ostrově Saipan ocitli pod mohutným japonským útokem. Tisíce vojáků císařské armády prorazily obranné linie a pronikly do amerického týlu, kde se nacházela také zdravotnická stanoviště plná raněných. Jednomu z nich velel třicetiletý kapitán Benjamin Lewis Salomon, jehož původní profesí byla stomatologie. Když do stanu pronikli Japonci a začali napadat jeho pacienty, musel místo lékařských nástrojů sáhnout po zbrani.
Salomon nakonec zůstal u kulometu, aby umožnil ostatním uniknout. Když Američané následujícího dne jeho tělo nalezli, napočítali před palebným postavením 98 mrtvých japonských vojáků. Sám kapitán utrpěl desítky střelných poranění a stopy na bojišti naznačovaly, že pokračoval v boji i po opakovaných zraněních. Jeho mimořádný čin byl zdokumentován krátce po bitvě, přesto na nejvyšší americké vojenské vyznamenání čekal dalších 58 let.
Zubař, který to uměl se zbraněmi
Benjamin Lewis Salomon se narodil 1. září 1914 v Milwaukee ve Wisconsinu do americké židovské rodiny. Po absolvování střední školy pokračoval ve studiu na Marquette University a později přešel na University of Southern California v Los Angeles. Rozhodl se pro stomatologii a v roce 1937 její studium úspěšně dokončil. Následně si otevřel vlastní praxi a začal budovat kariéru, která mu slibovala dobré společenské postavení i finanční zabezpečení.
V Evropě se však mezitím naplno rozhořela válka a také Spojené státy začaly rozšiřovat své ozbrojené síly. Na podzim 1940 byl Salomon povolán do armády v rámci nově zavedené branné povinnosti. Přestože měl vysokoškolské vzdělání a lékařskou kvalifikaci, nastoupil k pěchotě jako obyčejný vojín, a tak se začala odvíjet druhá, poněkud překvapivá část jeho profesního života.
Salomon totiž projevil značné nadání pro vojenskou službu. Výborně střílel z pušky i pistole, rychle zvládal pěchotní výcvik a vynikal také při taktických cvičeních. Jeho velitelé si všimli schopného a energického vojáka, který dokázal vést ostatní a měl přirozenou autoritu. Během jediného roku dosáhl hodnosti seržanta a převzal velení kulometné čety svého pluku.
Jeden z jeho nadřízených ho dokonce označil za nejlepšího všestranného vojáka celého pluku. Salomon se chtěl u pěchoty udržet a pokračovat ve vojenské kariéře, přičemž jeho velitelé tento záměr podporovali. Když však armáda zjistila, že má ve svých řadách vystudovaného zubaře, rozhodla o jeho převedení ke zdravotnickému sboru. V srpnu 1942 tak Salomon získal hodnost nadporučíka a nastoupil na nové působiště na Havaji.
Po několika měsících práce ve vojenské nemocnici byl v květnu 1943 přidělen jako plukovní zubní lékař ke 105. pěšímu pluku americké 27. pěší divize. Vrátil se ke své původní profesi a ošetřoval vojáky, kteří potřebovali stomatologickou péči. Současně si však našel způsob, jak zůstat v kontaktu s pěchotou. Dopoledne pracoval v ordinaci, zatímco odpoledne často trávil na střelnici, při polních cvičeních nebo překonáváním překážkových drah.
Salomon se účastnil také namáhavých pochodů a dalších činností, které běžně absolvovali příslušníci bojových jednotek. Vojáci si na svého neobvyklého zubaře rychle zvykli a jeho velitelé oceňovali, že dokáže spojit lékařskou práci s výcvikem pěchoty. Plukovní velitel o něm později prohlásil, že šlo o nejlepšího instruktora pěchotní taktiky, jakého kdy měli. Salomon tak byl mezi ostatními důstojníky známý nejen jako schopný lékař, ale také jako mimořádně zdatný voják.
Ostrov Saipan
Na jaře 1944 se americké velení připravovalo k obsazení Marianských ostrovů a 27. pěší divize se stala součástí sil určených pro invazi na ostrov Saipan. Salomon byl mezitím povýšen na kapitána a v červnu se společně se svým plukem vylodil na ostrově. Americké jednotky od prvních dnů sváděly těžké boje a počet raněných rychle narůstal. Pro plukovního zubaře přitom bylo během intenzivních bojových operací v jeho obvyklé specializaci poměrně málo práce.
Když byl 22. června při minometném ostřelování zraněn lékař 2. praporu, Salomon se dobrovolně přihlásil, že ho zastoupí. Úloha praporního lékaře byla podstatně náročnější a nebezpečnější než jeho dosavadní služba. Musel pracovat v těsné blízkosti fronty, organizovat ošetřování raněných a zajišťovat jejich odsun do zdravotnických zařízení v týlu. Jeho pacienti nyní přicházeli s průstřely, zraněními způsobenými šrapnely, popáleninami a dalšími následky bojů.
Druhá polovina června byla pro celý prapor mimořádně vyčerpávající, Američané postupovali obtížným terénem poloostrova Nafutan na jihovýchodě Saipanu a jejich útoky proti japonským obráncům provázely vysoké ztráty. Salomon měl stále více práce a prapor postupně ztratil značnou část původních mužů.
Začátkem července se 105. pěší pluk přesunul na sever ostrova, kde se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. Salomon pokračoval ve své práci a přesouval zdravotnické stanoviště spolu s postupem praporu. Ještě několik dnů před smrtí ošetřoval raněné stejně jako stovky dalších amerických vojenských lékařů v Tichomoří. Jeho předchozí pěchotní výcvik se však měl brzy stát neméně důležitý.
Saipan: Japonci vsadili všechno na poslední útok
Ostrov Saipan měl pro Japonsko mimořádný strategický význam. Ležel v souostroví Mariany, odkud mohly americké těžké bombardéry B-29 Superfortress podnikat pravidelné nálety na samotné japonské ostrovy. Jeho obsazení by navíc výrazně oslabilo japonskou obranu západního Tichomoří a otevřelo Američanům cestu k dalším operacím. Japonci proto na ostrově vybudovali rozsáhlá obranná postavení a shromáždili přibližně třicet tisíc vojáků.
Američané se na Saipanu vylodili 15. června 1944 a od začátku naráželi na tvrdý odpor. Boje probíhaly v kopcovitém terénu, mezi jeskyněmi a skalními výběžky, ve kterých Japonci budovali kulometná postavení a úkryty. Obránci často pokračovali v boji i po obklíčení a americká pěchota musela jejich pozice dobývat jednu po druhé, často s nasazením výbušnin a plamenometů.
Na začátku července však už bylo o výsledku bitvy prakticky rozhodnuto. Americké jednotky postupovaly k severnímu konci ostrova a japonská posádka utrpěla katastrofální ztráty. Z původních třiceti tisíc obránců zůstalo bojeschopných jen několik tisíc mužů, často vyčerpaných, hladových a s nedostatkem munice. Velitel japonských pozemních sil generálporučík Jošicugu Saitó se rozhodl shromáždit zbytky svých jednotek k poslednímu hromadnému útoku.
Jošicugu Saitó, velitel japonských sil na ostrově
Japonci již během předchozích bojů v Tichomoří opakovaně podnikali sebevražedné útoky, při kterých se celé jednotky vrhaly proti nepříteli s křikem „Banzai!“. Tyto útoky často končily obrovskými ztrátami, protože pěšáci postupovali přímo proti americkým kulometům, minometům a dělostřelectvu. Japonské vojenské velení však přikládalo mimořádnou váhu odhodlání bojovat až do smrti a kapitulaci považovalo za potupu. Na Saipanu se generál Saitó rozhodl obětovat prakticky všechny muže, kteří ještě dokázali bojovat.
K poslednímu útoku se shromáždili příslušníci pěchoty, námořníci i další vojáci, kteří dosud plnili nebojové úkoly. Někteří měli pušky, lehké kulomety a granáty, další pouze bodáky, důstojnické meče nebo improvizované zbraně. V japonských řadách se nacházeli také zranění muži, kteří se rozhodli zúčastnit posledního střetnutí a podle amerických odhadů mohlo být k útoku připraveno nanejvýš pět až šest tisíc osob.
Američtí vojáci měli s podobným způsobem boje zkušenosti a věděli, jak nebezpečný může být průlom obranných postavení. Postupujícím Japoncům dokázaly kulomety způsobit obrovské ztráty, ale přeživší útočníci často pokračovali vpřed bez ohledu na vlastní životy a pronikali až do zákopů. Následovaly boje muže proti muži, při nichž se uplatnily bodáky, granáty i pažby pušek. Zvláště ohrožené byly menší izolované skupiny vojáků v týlu, které měly pouze omezené možnosti obrany.
Padlí japonští vojáci po útoku banzai v bitvě o Guadalcanal
Američané přitom měli vážné důvody obávat se také osudu raněných a zajatců, kteří by padli Japoncům do rukou. Císařská armáda se během předchozích tažení dopustila řady válečných zločinů a některé její jednotky běžně porušovaly pravidla zacházení se zajatými protivníky. Nejznámějším případem byl Bataanský pochod smrti na Filipínách v roce 1942, při kterém japonští strážci týrali a vraždili americké i filipínské zajatce. Vyčerpaní muži, kteří během pochodu upadli nebo nedokázali pokračovat, byli v řadě případů zastřeleni, ubodáni či ponecháni bez pomoci napospas smrti.
Podrobnosti o těchto událostech začaly pronikat na veřejnost díky skupině amerických a filipínských zajatců, kterým se v dubnu 1943 podařilo uprchnout z japonského zajetí. Jejich svědectví se dostala k americkému velení a v únoru 1944 také do amerického tisku. Veřejnost se dozvídala o hromadném vraždění, bití, odpírání vody i o smrti nemocných a zraněných vězňů. V době bojů o Saipan tak už byly zprávy o japonském zacházení se zajatci mezi Američany dobře známé.
Pro Salomona a jeho pacienty tak blížící se útok představoval mnohem větší hrozbu než pouhou ztrátu pozic. Kapitán dobře znal zprávy o japonském zacházení se zajatci a během předchozích týdnů se seznámil také s tvrdostí bojů na Saipanu. Ve stanu měl muže s vážnými poraněními, kteří potřebovali lékařskou pomoc a často se dokázali pohybovat jen s pomocí ostatních. Salomonovo stanoviště se nacházelo nedaleko vesnice Tanapag na západním pobřeží ostrova, přibližně 45 metrů za předními americkými zákopy a necelých 30 metrů od moře. Tvořil ho malý stan vybavený základním zdravotnickým materiálem, nosítky a dalšími prostředky potřebnými k prvotnímu ošetření raněných.
Oběti bataanského pochodu smrti
Večer 6. července dostalo americké velení zprávy o připravovaném japonském útoku. První a druhý prapor 105. pěšího pluku obsadily obranné pozice podél pobřeží, jednotky měly k dispozici kulomety, minomety a dělostřeleckou podporu, ale jejich řady byly po předchozích bojích značně prořídlé. Vojáci strávili noc v zákopech a čekali, až Japonci zaútočí.
Krátce před pátou hodinou ranní 7. července se z porostu před americkými pozicemi vyřítily první vlny japonských vojáků. Obránci okamžitě zahájili palbu a působili útočníkům těžké ztráty. Japonci však postupovali dál, pronikali mezi jednotlivá postavení a vrhali se na americké pěšáky v zákopech a brzy se jim podařilo prorazit obranu a dostat se do prostoru za frontovou linií.
Ranění zaplnili zdravotnický stan okamžitě po zahájení útoku. Někteří doběhli sami, další se připlazili nebo je přinesli jejich spolubojovníci. Během prvních deseti minut útoku se uvnitř tísnilo více než třicet mužů, z nichž mnozí potřebovali neodkladnou pomoc. Kapitán se věnoval nejtěžším případům, zatímco venku sílila střelba a japonští vojáci se rychle přibližovali ke zdravotnickému stanovišti.
Poslední boj kapitána Salomona
Uvnitř stanu se Salomon snažil zvládnout nápor raněných, zastavoval krvácení, ošetřoval průstřely a rozhodoval, kdo potřebuje pomoc nejdříve. Jeho zdravotničtí pomocníci přijímali další raněné a připravovali ty ošetřené k odsunu. Jen několik desítek metrů od nich se mezitím americká obrana pod japonským tlakem začínala hroutit.
První Japonci pronikli až k samotnému zdravotnickému stanovišti. Salomon si všiml nepřátelského vojáka, který bodákem napadl zraněného Američana ležícího poblíž stanu. Kapitán přerušil ošetřování a útočníka zastřelil. Sotva se obrátil zpět ke svým pacientům, objevili se u vchodu další dva Japonci.
Salomon se jim postavil s puškou a po krátkém střetu oba zabil. Jeden z Japonců padl po výstřelu, druhého zabil bodákem. Další čtyři útočníci se mezitím pokoušeli dostat dovnitř podél bočních stěn stanu. Kapitán se proti nim okamžitě vrhl a rozpoutal se zápas, při kterém se bojovalo na vzdálenost několika kroků. Kednomu z Japonců z ruky nůž, dalšího zastřelil a třetího probodl bodákem. Čtvrtého udeřil pažbou pušky do břicha a následně ho zastřelil jeden ze zraněných Američanů, který se ještě dokázal bránit. To vše se odehrávalo přímo mezi raněnými, které měl původně ošetřovat.
Kapitán tak na vlastní oči viděl, co může jeho pacienty potkat, pokud se Japoncům podaří pozici obsadit. Salomonovi bylo jasné, že s několika zdravotníky stan proti početné přesile dlouho neudrží. Rozhodl se proto raněné evakuovat a sám zůstat na místě, aby získal čas pro ústup. Nařídil svým pomocníkům, aby odvedli nebo odnesli pacienty směrem k plukovnímu zdravotnickému stanovišti. Muži schopní chůze se měli pokusit dostat z ohroženého prostoru vlastními silami, zatímco těžce ranění čekali na pomoc ostatních. Salomon jim slíbil, že bude Japonce zadržovat, dokud se nedostanou do bezpečnější vzdálenosti. V tu chvíli už musel vědět, jak malé jsou jeho vlastní vyhlídky na přežití.
Kapitán popadl pušku jednoho ze zraněných a vyběhl ze stanu. Americké zákopy byly na mnoha místech obsazené Japonci a kolem pokračovaly boje mezi malými skupinami přeživších obránců. Salomon se připojil k několika pěšákům, kteří se stále pokoušeli klást odpor.
Těžký kulomet Browning M1917A1 - stejný typ použil Solomon při svém posledním boji
Nedaleko se nacházelo postavení těžkého kulometu, jehož obsluha během útoku zemřela a kulomet zůstal opuštěný. Salomon se k němu dostal a okamžitě zahájil palbu proti postupujícím Japoncům. Díky předchozím letům stráveným u pěchoty přesně věděl, jak se zbraní zacházet a před kulometem postupně padali další útočníci, zatímco kapitán pokračoval ve střelbě. Na této pozici ho také jeho spolubojovníci naposledy spatřili živého.
Japonský útok mezitím pokračoval po celé dopoledne a zasáhl také další americké jednotky rozmístěné na severu ostrova. Útočníci místy pronikli hluboko do amerického týlu, dostali se mezi dělostřelecká postavení a donutili některé skupiny obránců ustupovat směrem k pobřeží. Přeživší američtí vojáci se snažili vytvořit novou obrannou linii, ale řada jejich jednotek byla rozbita a některé z nich musely ustoupit až k moři, kde hledaly pomoc u amerických plavidel.
Intenzita japonského útoku postupně slábla a do odpoledne utrpěli Japonci obrovské ztráty, docházela jim munice a zbytky jejich jednotek se rozptýlily po bojišti. Američané poté začali podnikat protiútoky a dobývat zpět ztracené pozice. Když se následujícího rána vrátili do prostoru, kde původně stály zákopy 105. pěšího pluku, čekal je otřesný pohled.
První a druhý prapor, proti nimž směřovala hlavní síla japonského útoku, byly prakticky zničeny. Před bitvou měly dohromady 1 108 mužů schopných služby, z nichž 919 během bojů padlo nebo utrpělo vážná zranění. Američané na bojišti napočítali tisíce mrtvých Japonců a v některých úsecích ležela těla útočníků na dosah kulometných postavení. Mezi padlými obránci byl také kapitán Benjamin Salomon.
Jeho tělo nalezli u těžkého kulometu, který převzal během posledních hodin boje. Před zbraní leželo 98 mrtvých japonských vojáků a bezprostřední okolí neslo stopy mimořádně prudké palby. Mezi muži, kteří se na místo dostavili, byl také kapitán Edmund G. Love, historik 27. pěší divize. Jeho svědectví se později stalo jedním z nejdůležitějších pramenů pro popis Salomonova posledního boje. Love vzpomínal, že společně s dalšími důstojníky procházel bojištěm pokrytým mrtvými těly, když si jeden z generálů všiml postavy skloněné nad kulometem. Přistoupil k ní a poznal kapitána Salomona.
Nález 98 mrtvých Japonců byl sám o sobě mimořádný, ale další stopy naznačovaly, jak dlouho musel Salomon bojovat. Kapitán během svého boje sám čtyřikrát přemístil kulomet, protože mu hromadící se těla padlých útočníků postupně zakrývala palebné pole. Na zemi byly patrné stopy po přesouvání těžké zbraně i krev, která ukazovala, že Salomon už byl během některých přesunů zraněný.
Při následném ohledání napočítali na jeho těle 76 otvorů po střelách. Přivolaný lékař odhadl, že přibližně 24 poranění Salomon utrpěl ještě zaživa. Zbývající zásahy mohly vzniknout až po jeho smrti, kdy boje v okolí kulometu pokračovaly nebo se mu rozhodli japonští útočníci za jeho odpor pomstít. Přesné pořadí jednotlivých událostí už však nebylo možné zjistit, protože poslední okamžiky kapitánova života nikdo z přeživších neviděl.
Hrdinství, za které nesměl dostat medaili
Krátce po bitvě začal historik Edmund Love shromažďovat informace o amerických vojácích, kteří během japonského útoku projevili mimořádnou statečnost. Obcházel nemocnice, navštěvoval přeživší příslušníky jednotlivých jednotek a zapisoval jejich svědectví. Během jediného dne totiž zahynulo tolik mužů, že některé bojové epizody zůstaly prakticky bez svědků. V případě Salomona se mu přesto podařilo získat dostatek podkladů, aby mohl navrhnout jeho posmrtné vyznamenání.
Love současně připravoval doporučení pro další dva americké vojáky, kteří při obraně 105. pěšího pluku zahynuli. Byli jimi podplukovník William J. O'Brien, velitel 1. praporu, a seržant Thomas A. Baker. Oba během japonského útoku pokračovali v boji proti přesile a oba byli později posmrtně vyznamenáni Medailí cti. Také Salomonův čin podle něj splňoval podmínky pro udělení nejvyššího amerického vojenského vyznamenání. Návrh podpořili také další nadřízení a svědci boje. Celý případ následně prošel obvyklou cestou vojenským velením. Zdálo se, že kapitán bude oceněn společně s dalšími muži, kteří padli při obraně amerických pozic.
Jenže zatímco O'Brien a Baker medaili skutečně obdrželi, Salomonův návrh byl zamítnut. Rozhodl o tom generálmajor George W. Griner, tehdejší velitel 27. pěší divize, který k dokumentům připojil vlastní písemné vysvětlení. Přiznal, že kapitán si vyznamenání plně zasloužil, zároveň však upozornil, že v době smrti sloužil jako zdravotnický důstojník a na rukávu nosil červený kříž. Podle Grinerova výkladu Ženevské úmluvy tak měl porušit pravidla, která zdravotnickému personálu zakazovala účast v boji.
Podstatou sporu byl výklad pravidel chránících vojenské zdravotníky a zdravotnická zařízení. Ženevská úmluva z roku 1929 jim přiznávala zvláštní postavení, protože jejich hlavním úkolem bylo ošetřování nemocných a raněných. Současně však připouštěla použití zbraní při obraně sebe a svěřených pacientů. Griner tedy vycházel z příliš přísného výkladu, který přehlížel okolnosti Salomonova posledního boje.
Rozhodnutí však zůstalo v platnosti a osud kapitánova vyznamenání se začal komplikovat. Love v roce 1945 znovu kontaktoval velení divize, ale mezitím se změnila řada důstojníků a noví velitelé už Salomonův příběh osobně neznali. Někteří z původních svědků navíc zahynuli během dalších bojů na Okinawě. Americká armáda se připravovala na další operace a Salomonův případ postupně ustoupil do pozadí.
Po válce se Edmund Love vrátil do Spojených států a pokračoval v práci vojenského historika. V roce 1946 zveřejnil v časopise The Infantry Journal článek o bojích na Saipanu, ve kterém připomněl také Salomonův poslední odpor. Text se dostal i do rozhlasového vysílání a vyslechl si ho kapitánův otec. Teprve tehdy zjistil podrobnosti o smrti svého syna, o které do té doby věděl jen z běžného úředního oznámení.
Salomonův otec se obrátil na ministerstvo války a žádal další informace. Případ se dostal až k ministru obrany, který požádal Lovea, aby se s rodinou osobně setkal a vysvětlil jí okolnosti kapitánovy smrti. Love proto odcestoval do Los Angeles a Salomonovu otci celý příběh podrobně vylíčil. Zároveň dostal pokyn připravit nový návrh na udělení Medaile cti. Ukázalo se však, jak obtížné bude znovu shromáždit potřebné důkazy. Původní dokumentace se ztratila, část Loveových zápisků skončila v armádních archivech a některé svědky už nebylo možné vypátrat.
V roce 1951 se mu konečně podařilo připravit další návrh. Tentokrát ovšem narazil na administrativní překážku, protože lhůta pro udělování vyznamenání za činy z druhé světové války již vypršela. Salomonův případ byl opět odložen a následovalo dalších sedmnáct let bez výraznějšího pokroku. Na kapitána však vzpomínali veteráni jeho jednotky a také lidé z univerzity, kde před válkou vystudoval stomatologii.
Nový pokus začal v roce 1968, kdy se o Salomonův příběh začal zajímat John I. Ingle, děkan stomatologické fakulty University of Southern California. Obrátil se na generálmajora Roberta B. Shiru, velitele armádního stomatologického sboru, a požádal ho o znovuotevření případu. Armádní úředníci a historici museli opět vyhledávat dokumenty, kontaktovat veterány a rekonstruovat okolnosti kapitánovy smrti. Celý proces byl tentokrát ještě obtížnější, protože od bojů na Saipanu uplynulo téměř čtvrt století.
Zásadní změnu přineslo právní posouzení původního důvodu zamítnutí. Armádní právníci prostudovali Ženevskou úmluvu z roku 1929 a potvrdili, že zdravotnický personál směl používat zbraně při obraně sebe a raněných. Tím padla hlavní překážka, kvůli které generál Griner v roce 1944 odmítl Salomonovo vyznamenání schválit. V říjnu 1969 byl připraven další návrh, který postupně získal podporu vysokých představitelů americké armády.
V roce 1972 podpořil udělení medaile rovněž nový ministr pozemních sil USA Robert F. Froehlke. Ve svém stanovisku uvedl, že armáda se pokouší napravit chybu starou již 27 let a že Salomonův případ byl pečlivě zrekonstruován. Ministerstvo obrany však nakonec dokumenty vrátilo s odůvodněním, že rozhodující část důkazů vychází z nepřímých svědectví. Kapitánovo vyznamenání tak bylo opět odloženo. Na získání Medaile cti tak musel čekat ještě další desetiletí. Postupně umírali také lidé, kteří se během války snažili jeho čin zdokumentovat.
K dalšímu obratu došlo až v devadesátých letech, kdy armádní zubař John E. King při historickém výzkumu narazil na staré dokumenty o Salomonově případu. Ve stejné době se o příběh začal zajímat stomatolog Robert West, který připravoval publikaci k výročí stomatologické fakulty University of Southern California. Oba muži spojili síly a s pomocí dalších odborníků shromáždili dochované podklady. V roce 1998 byl prostřednictvím kongresmana Brada Shermana podán nový návrh na udělení vyznamenání.
Tentokrát se podařilo získat podporu armádního velení i ministerstva obrany. Následně bylo potřeba ještě legislativně odstranit časové omezení, které se na Salomonův případ vztahovalo. Příslušné ustanovení se stalo součástí zákona o financování obrany pro rok 2002 a otevřelo cestu ke konečnému rozhodnutí. Po téměř šesti desetiletích tak mohlo být završeno úsilí několika generací vojáků, historiků a lékařů.
Prvního května 2002 se v Růžové zahradě Bílého domu konal slavnostní ceremoniál, při kterém prezident George W. Bush posmrtně udělil Benjaminu Salomonovi Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Medaili převzal Robert West jako zástupce stomatologické fakulty University of Southern California, jejímž absolventem Salomon byl. Od jeho smrti na Saipanu uplynulo téměř 58 let. Jeho rodiče se této chvíle nedožili a většina mužů, kteří s ním v červenci 1944 bojovali, už byla rovněž po smrti.
Kapitán Edmund Love, který po válce strávil mnoho let prosazováním Salomonova vyznamenání, se během své vojenské kariéry zabýval činy tisíců amerických vojáků a připravoval podklady pro sedm udělených Medailí cti. Později napsal, že mezi všemi muži, jejichž příběhy poznal, považoval právě Benjamina Salomona za jednoho z nejzasloužilejších kandidátů na toto ocenění.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
U.S. Army Medical Department – Captain Ben L. Salomon and the Medal of Honor: podrobný životopis a historie udělení vyznamenání
U.S. Army Medical Department – Oficiální zdůvodnění Medaile cti Benjamina Salomona
The National WWII Museum – Benjamin Salomon’s Medal of Honor
Congressional Medal of Honor Society – Benjamin Louis Salomon
Congressional Medal of Honor Society – Three Dentists Who Received the Medal of Honor
The National WWII Museum – Exposing Atrocity: The Davao Dozen and the Bataan Death March
The National WWII Museum – Bataan Death March Survivor Lester Tenney
