Storoževoj 1975: politruk unesl vlastní fregatu. Chtěl zakotvit vedle Aurory a začít novou revoluci

V roce 1990 se v kinech objevil film Hon na ponorku. Sean Connery v něm hrál Marka Ramiuse, kapitána nejmodernější sovětské jaderné ponorky Rudý říjen, který se rozhodne uprchnout se svým plavidlem do Spojených států. Sovětské námořnictvo vyráží pronásledovat vlastní ponorku, Američané nevědí, zda jim míří vstříc přeběhlík, nebo začátek války. Film podle románu Toma Clancyho se stal jedním z nejslavnějších thrillerů o studené válce.

Clancyho příběh přitom nevznikl pouze v jeho fantazii, v roce 1976 si přečetl ve Washington Post zprávu o vzpouře na sovětské válečné lodi, která se údajně pokusila uniknout do Švédska. O šest let později narazil na podrobnou studii amerického námořního důstojníka Gregoryho Younga a začal si s ním o události dopisovat. Z neúplných zpráv a vlastních nápadů pak vytvořil Rudý říjen, román vydaný roku 1984.

Skutečný příběh se odehrál v listopadu 1975, jeho hrdinou byl sovětský politický důstojník Valerij Sablin a dějištěm jedna z nejmodernějších protiponorkových fregat Baltského loďstva, Storoževoj. Sablin nechtěl utéct k Američanům ani jim předat vojenská tajemství. Chtěl doplout do Leningradu, zakotvit u legendárního křižníku Aurora a vyzvat Sovětský svaz k nové revoluci. Svrhnout zkorumpované komunistické vedení hodlal ve jménu komunismu.

Valerij Michajlovič Sablin se narodil 1. ledna 1939 v Leningradu. Pocházel z námořnické rodiny, jeho otec byl důstojníkem sovětského námořnictva a syn si vybral stejnou dráhu. Vystudoval Vyšší námořní učiliště M. V. Frunzeho, vstoupil do komunistické strany a sloužil u Severního loďstva. Během devíti let na válečných lodích získal zkušenosti i pověst schopného důstojníka.

Od mnoha kolegů se lišil vztahem k politice a marxismus a Leninovy spisy pro něj nebyly povinnou četbou, kterou stačí odříkat při zkouškách nebo na stranické schůzi. Bral je jako návod, podle kterého by měl sovětský stát fungovat. Čím více ovšem poznával skutečné poměry v armádě a společnosti, tím hůře je dokázal sladit s ideály, v něž věřil.

Nastoupil na Vojensko-politickou akademii V. I. Lenina v Moskvě, která vychovávala politické pracovníky pro ozbrojené síly. Po jejím absolvování dostal v roce 1973 místo zástupce velitele pro politické záležitosti na protiponorkové lodi Storoževoj. Dosáhl hodnosti korvetního kapitána, v posádce vystupoval jako představitel komunistické strany a dohlížel na politickou výchovu mužstva.

Sovětský zampolit, obdoba českého politruk, jak se politickému důstojníkovi běžně říkalo, pořádal přednášky, vedl stranickou práci, organizoval kulturní program a měl pečovat o morálku námořníků. Sablin se s mužstvem často bavil i mimo oficiální schůze. Naslouchal stížnostem a dovedl své názory vysvětlit bez naučených frází. Řada mladých námořníků ho respektovala, aniž by tušila, jaký plán jejich politický vychovatel připravuje.

Na válečné lodi měl takový důstojník zvláštní postavení. Kapitán odpovídal za plavbu, bojovou připravenost a bezpečnost, politruk za vztah posádky ke straně a státu. Jeho slovo mělo váhu a mohl s mužstvem hovořit i o otázkách, které by u jiných důstojníků vyvolaly podezření. Sablin toho využíval k debatám o politice, morálce i každodenních nespravedlnostech. Část posádky si proto k němu vytvořila bližší vztah než k velitelům, kteří se starali především o službu a kázeň.

Sovětský svaz byl v polovině sedmdesátých let jadernou supervelmocí. Komunistickou stranu vedl Leonid Brežněv a v jejím aparátu sílila byrokracie, kariérismus a systém privilegií. Občané poslouchali projevy o vládě pracujícího lidu, ale skutečná moc zůstávala v rukou úzké stranické elity a veřejná kritika nejvyšších představitelů mohla člověka připravit o zaměstnání, svobodu i budoucnost.

Sablin považoval tento systém za zradu Leninových zásad. Odmítal korupci, pokrytectví stranických funkcionářů a volební mechanismus, v němž občané neměli skutečný výběr. Požadoval svobodu veřejné diskuse, odpovědnost vedení vůči obyvatelům a odstranění privilegií. Jeho cílem však nebylo zavést západní kapitalismus, naopak věřil, že Sovětský svaz musí obnovit skutečný socialismus a očistit jej od lidí, kteří jej ovládli.

Na politické akademii dospěl k přesvědčení, že běžné vnitrostranické postupy žádnou změnu nepřinesou, ale sovětská historie mu nabízela jiný příklad. V roce 1905 se proti carskému velení vzbouřili námořníci na křižníku Potěmkin, za revoluce roku 1917 hráli významnou úlohu námořníci Baltského loďstva. Sablin začal uvažovat, zda by podobný čin nemohl probudit společnost i za Brežněva.

V jeho představách měla vzpoura jedné válečné lodi spustit řetězovou reakci. Očekával, že se připojí další námořníci, vojáci, dělníci i komunisté nespokojení s vedením země. Na jaře 1975 už psal projevy, politické výzvy a seznam požadavků. Potřeboval však místo, odkud by mohl oslovit miliony lidí, a čin natolik výrazný, aby jej Moskva nemohla ignorovat.

Storoževoj byla sovětská raketová fregata projektu 1135 Burevestnik, v označení NATO Krivak I. Do služby byla zařazena teprve 30. prosince 1973, tedy necelé dva roky před vzpourou. Měřila 123 metrů, měla výtlak kolem 3 200 tun a její turbíny jí umožňovaly plout rychlostí přes třicet uzlů. Na palubě sloužilo přibližně 190 mužů a její hlavním úkolem byl boj proti podvodním a vzdušným cílům.

Výzbroj tvořily protiponorkové střely a torpéda, vrhače hlubinných pum, protiletadlové rakety i dvě dvojité 76milimetrové dělové věže. Loď dále nesla moderní radary, sonary a spojovací techniku. Patřila k Baltskému loďstvu, měla základnu v Baltijsku u Kaliningradu a účastnila se námořních cvičení i zahraničních plaveb. V případě sběhnutí na Západ by představovala mimořádně cennou kořist pro námořnictva a tajné služby států NATO.

Sablin měl ovšem jiný plán, chtěl vyplout do Leningradu, požádat o přístup k celostátnímu rozhlasu a televizi a veřejně odsoudit Brežněvovo vedení. Za místo, kde měl Storoževoj zakotvit, vybral okolí Aurory. Starý křižník, jehož slepý výstřel v říjnu 1917 symbolizoval začátek bolševického útoku na Zimní palác, už dávno sloužil jako muzeum a jeden z nejuctívanějších památníků revoluce.

Moderní fregata po boku Aurory měla vytvořit obraz nové revoluce navazující na tu starou. Sablin se domníval, že režim nebude moci takové vystoupení ignorovat, a doufal v podporu dalších posádek. Zároveň sepsal požadavky na zajištění bezpečnosti vzbouřenců, možnost veřejného projevu a zachování zásobování lodi. Jeho politický program zahrnoval i představu dočasného svobodného území na palubě Storoževoje. S přípravami pomáhal dvacetiletý námořník Alexandr Šejn, který získal důvěru politického důstojníka a do plánu zapojil několik dalších mužů. Většina posádky o chystané akci nic nevěděla a ani mezi dalšími veliteli lodi neměl předem zajištěnou podporu.

Na začátku listopadu dostal příležitost, když Storoževoj připlul do Rigy na oslavy 58. výročí říjnové revoluce. Po slavnostech měl odplout do Liepāji k plánovaným opravám. Sablin si vybral sobotu 8. listopadu 1975, kdy se část posádky vrátila z vycházky a námořníci měli na programu večerní promítání filmu.

Na řece Daugavě kotvilo několik válečných lodí a v Rize doznívaly oslavy. Sablin vybral pro večerní promítání Ejzenštejnův film Křižník Potěmkin z roku 1925. Námořníci měli sledovat slavný příběh vzpoury proti carským důstojníkům, zatímco jejich politruk se během promítání připravoval k vlastnímu vystoupení.

Společně se Šejnem vylákal velitele Storoževoje, kapitána Anatolije Potulného, do prostoru hydroakustické služby v podpalubí. Podle některých zdrojů mu měli sdělit, že si obsluha zařízení neví rady s poruchou, podle jiných si vymysleli rvačku mezi opilými námořníky. Buď jak buď, v podpalubí jej překvapili a zamkli. Potulnyj, který by mohl Sablinovy rozkazy okamžitě zrušit, tak zůstal uvězněn hluboko uvnitř vlastní lodi a o jeho osudu se většina mužstva dozvěděla až později.

Sablin svolal důstojníky do společenské místnosti a tam jim oznámil, že přebírá velení a odpluje do Leningradu, kde vyhlásí požadavek na zásadní politické změny. Mluvil o korupci, zradě socialismu a potřebě druhé revoluce. Část důstojníků jeho záměr podpořila, jiní jej odmítli a další zůstali zaskočení a zticha. Otevřené odpůrce pak nechal Sablin izolovat v podpalubí.

Následně Sablin předstoupil před řadové námořníky. Tvrdil, že jedná v zájmu Sovětského svazu, a líčil plavbu do Leningradu jako začátek širokého politického hnutí. Posádku ujišťoval, že jeho plán podporují i další lidé v ozbrojených silách. Některé muže skutečně přesvědčil, jiní se připojili ze strachu nebo protože jim tuto zprávu oznamoval důstojník, který je mimo jiné vychovával k poslušnosti. Starší poručík Bulat Saitov a několik dalších se pokusili obnovit původní velení, ale Sablinovi příznivci udrželi rozhodující prostory pod kontrolou a další odpůrci skončili pod zámkem.

Jednomu z důstojníků se přesto podařilo utéct, nadporučík Vladimir Firsov se dostal na vyvazovací bóji a upozornil námořníky nedaleké ponorky S-263. Ti jej dopravili ke svému veliteli. Firsov oznámil, že na Storoževoji probíhá vzpoura, velitel je uvězněn a politruk se chystá odplout s lodí neznámo kam.

Firsovově zprávě zpočátku nikdo nevěřil. Na fregatě přece sloužili prověření důstojníci a loď měla stejně brzy opustit Rigu kvůli opravám. Dokonce si mysleli, že je Firsov opilý nebo hloupě žertuje a měli mu pohrozit zatčením. Když ale Storoževoj přestal reagovat na volání z přístavu, začalo být jasné, že se děje něco mimořádného. Firsovův útěk zároveň donutil Sablina změnit původní harmonogram. Už nemohl čekat na vhodnější okamžik odplutí.

V noci dal připravit loď k vyplutí a po druhé hodině ranní 9. listopadu se Storoževoj odpoutal od kotviště a vyrazil po Daugavě směrem k Rižskému zálivu.

Sablin nařídil vypnout lodní radary, aby ztížil odhalení. Storoževoj plul tmou na západ k Irbenskému průlivu mezi Lotyšskem a estonským ostrovem Saaremaa, jedinému širokému východu z Rižského zálivu do Baltského moře. Pro další cestu do Leningradu bylo nutné dostat se na otevřené moře a zamířit na východ podél estonského pobřeží. Z přístavu už však přicházely první poplašné zprávy a pro velitele na pevnině první část trasy vypadala stejně jako začátek útěku do Švédska.

Velení Baltského loďstva se snažilo s fregatou spojit a na její rádiové mlčení reagovalo vyhlášením pohotovosti a povoláním lodí z okolních základen. Do pátrání se zapojila pohraniční stráž KGB i námořní letectvo. Výzvy k zastavení přicházely rádiem, světelnými signály a později také z reproduktorů pronásledujících plavidel.

Moskvu nejvíce děsila možnost, že loď zamíří do Švédska. Storoževoj nesl moderní protiponorkové zbraně, elektroniku, tajné dokumenty a šifrovací prostředky. Pokud by se dostal do rukou západních zpravodajských služeb, sovětské námořnictvo by utrpělo mimořádně vážnou ztrátu. Sovětští velitelé navíc znali případy vojenských přeběhlíků, kteří v minulosti uprchli přes Baltské moře.

Sablin si podezření na útěk na Západ nepřál a připravil proto radiogram pro velitele námořnictva admirála Sergeje Gorškova a požádal o předání požadavků nejvyšším představitelům země včetně Brežněva. Žádal půlhodinové vystoupení v celostátním rozhlase a televizi, bezpečnost pro posádku a možnost veřejně vysvětlit politické cíle. Lodní radista však odeslal zprávu na vojenských frekvencích, miliony sovětských občanů, které chtěl Sablin oslovit, tak jeho výzvu nikdy neslyšely.

Na pevnině získala událost nejvyšší prioritu. Gorškov informoval ministra obrany Andreje Grečka, zpráva se dostala také k Leonidu Brežněvovi. Příkaz z Moskvy zněl Storoževoj zastavit za každou cenu, i kdyby to znamenalo potopení lodi s téměř dvěma stovkami sovětských námořníků.

Ráno 9. listopadu panovalo nad Rižským zálivem špatné počasí, nízká oblačnost omezovala výhled a na moři se pohybovalo několik vojenských i civilních plavidel. Hledání Storoževoje řídila různá velitelství, jejichž jednotky spolu nedokázaly spolehlivě komunikovat.

Do vzduchu vzlétly průzkumné Il-38 a bombardéry Tupolev Tu-16K, jejichž posádky byly cvičeny k útokům na námořní cíle. Velení povolalo také taktické bombardéry Jakovlev Jak-28 z lotyšské základny Tukums. Jejich piloti byli zvyklí útočit na pozemní cíle, a s rozpoznáváním lodí měli málo zkušeností, popis Storoževoje navíc někteří dostali až během letu.

Krátce po desáté hodině bylo ve vzduchu kolem dvaceti Jaků-28, které v na závěsnících nesly pumy o hmotnosti 250 kilogramů. K prvnímu omylu došlo zhruba v 10.20, když piloti zahlédli loď, která jim rozměry připomínala Storoževoj, a zahájili bombardování. Pumy dopadaly do vody nedaleko trupu, posádka vyhlásila poplach a začala volat o pomoc.

Pod bombardéry plula sovětská nákladní loď Volgo-Balt 38, směřující z Ventspilsu do Finska. Měřila 114 metrů a byla jen o málo kratší než hledaná fregata, ale jinak měla s válečným plavidlem pramálo společného. Bomby naštěstí zcela minuly a nikoho nezabily a letci útok včas přerušili.

Další skupina pilotů se domnívala, že Storoževoj už může být u švédského Gotlandu. Když objevila několik lodí, zamířila k nim, ale po předchozí chybě sestoupila níže, zhruba do dvou set metrů a zblízka se ukázalo, že jde o rybářská plavidla.

Skutečný Storoževoj pronásledovaly další sovětské válečné lodě, mezi nimi fregata Komsomolec Litvy. Z její paluby řídil část akce kapitán Leonid Rassukovannyj. Pronásledovatelé se nacházeli několik kilometrů za vzbouřenci a snažili se udržet s nimi kontakt. Kolem půl jedenácté dostala letecká skupina pokyn zaútočit na válečnou loď, jejíž vzhled odpovídal Storoževoji. Jeden bombardér svrhl pumy asi padesát metrů před přídí vybraného plavidla. Jenže šlo o Komsomolec Litvy, který se sám účastnil pronásledování.

Střepiny poškodily loď a na palubě vypukl požár, námořníci začali vystřelovat světlice, aby pilotům dali najevo, že útočí na vlastní lidi. Letci si však světelné záblesky nejprve vyložili jako možnou palbu protiletadlových zbraní. Někdo z posádky Komsomolce Litvy navíc skutečně zahájil na bombardéry střelbu z kulometu. Celý incident se odehrál přibližně šestnáct kilometrů za skutečným Storoževojem. Námořní letectvo, taktické bombardéry, válečné lodě a pohraničníci KGB používali odlišné komunikační postupy a nedostávali stejné informace.

Nad Storoževoj už přitom operovaly Tu-16K, určené k boji s nepřátelskými loděmi. Jejich posádky sestupovaly pod mraky, prolétaly nad fregatou a při některých průletech vypálily výstražné dávky z palubních kanonů. Námořníci na palubě slyšeli proudové motory a viděli letadla, která proti nim mohla kdykoliv zahájit ostrý útok, Sablin přesto i nadále odmítal zastavit. Naštěstí pro piloty sovětských bombardérů zachovala posádka vzbouřené lodi klid a palbu neopětovala. V takovém případě by se totiž letouny nejspíš se zlou potázaly, protože představovaly právě jeden z hlavních cílů, proti kterým dokázala fregata svou výzbrojí zasáhnout.

Úder se připravoval také pomocí těžkých protilodních řízených střel. Tu-16K mohly nést zbraně schopné zničit Storoževoj jediným přímým zásahem. Velitelem úderné skupiny byl plukovník Archip Savinkov, nad nímž stál generálplukovník Sergej Guljajev, velitel námořního letectva Baltského loďstva. V průběhu dopoledne dostaly posádky rozkazy připravit střely k odpálení.

Kolem 10.27 mělo letectvo povolení k raketovému útoku, Savinkov však v 10.45 nahlásil poruchu radaru, kvůli níž údajně nemohl střelu správně navést. Historik Fredholm von Essen považuje hlášení za záminku k neprovedení rozkazu, úplnou jistotu o motivech pilota ale nemáme. Další letouny dostaly pokyn připravit se k samostatnému odpálení. V tu chvíli se ovšem uvnitř Storoževoje odehrávaly události, které měly bombardování ukončit.

Ne všechna sovětská letadla minula skutečný cíl. Jedna z pum dopadla u zádi Storoževoje a poškodila trup, lodní šrouby i řízení. Plavidlo ztratilo schopnost normálně manévrovat a začalo na moři opisovat kruhy.

Z různých velitelských stanovišť už přicházely rozkazy k zastavení připravovaného raketového úderu, ale ani ty se nedařilo předat všem letadlům současně. Teprve kolem 10.46 dorazily k útočným posádkám zprávy, které jim umožnily akci ukončit.

Na Storoževoji se pod tlakem událostí zatím část mužstva rozhodla osvobodit původního velitele. Námořníci otevřeli prostor, v němž byl Anatolij Potulnyj uvězněn, a pomohli mu dostat se k důstojníkům, kteří odmítali Sablinovy rozkazy. Potulnyj se ozbrojil pistolí a vyrazil na velitelský můstek. Tam Sablina postřelil do nohy a odzbrojil.

Velitel převzal zpět řízení lodi a rádiem oznámil, že vzpoura skončila. Storoževoj zastavil, zatímco k němu mířily pronásledující jednotky. Na palubu vstoupila ozbrojená skupina vedená Rassukovanným z Komsomolce Litvy. Zadržela zraněného Sablina, Šejna a další aktivní účastníky vzpoury. Následoval návrat pod vojenským dohledem. Posádku čekaly výslechy a vyšetřování vojenské justice a sovětské státní bezpečnosti.

Sablina a Alexandra Šejna odvezli do Moskvy, po výsleších v Lubjance skončili ve věznici Lefortovo, kde pokračovalo vyšetřování KGB. Sablin byl obviněn z vlastizrady, protože se zmocnil válečné lodi a vyvedl ji bez rozkazu z přístavu. Vyšetřovatelé pracovali také s verzí, že se chtěl dostat do zahraničí, přestože to celou dobu odmítal a trval na tom, že chtěl zamířit do Leningardu.

Sablin později během pobytu ve vězení ale své postoje odvolával a v písemných prohlášeních vyjadřoval lítost. Nabízel další službu, během níž by mohl svou vinu odčinit. Doma měl manželku Ninu a malého syna Michaila a osud rodiny závisel na rozhodnutí režimu, proti kterému vystoupil.

Proces proběhl v utajení a vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudilo 13. července 1976 Valerije Sablina k trestu smrti zastřelením a zbavilo jej hodnosti i vyznamenání, jeho hlavní pomocník Šejn dostal osm let vězení. Další námořníci a důstojníci čelili vyšetřování, disciplinárním trestům, degradacím a propuštění ze služby, přestože soud některé z nich zprostil obžaloby.

Sablin byl popraven 3. srpna 1976 ve věku 37 let. Sovětské úřady vzpouru utajovaly, posádku rozptýlily mezi různé jednotky a účastníkům operace zakázaly o události mluvit. Některé záznamy o leteckých akcích měly být zničeny. Na Západ se tak v následujících letech dostal neúplný příběh o sovětské válečné lodi, která se údajně pokusila uprchnout do Švédska.

Pozdější historické práce tak musely spojovat sovětské výpovědi, archivní materiály a zahraniční zpravodajské záznamy. Zvláštní cenu měly švédské odposlechy vojenské komunikace, které zachytily průběh pronásledování už v listopadu 1975.

Po rozpadu SSSR začalo být možné otevřeněji zkoumat Sablinovy názory i okolnosti jeho smrti. V roce 1994 ruský Nejvyšší soud změnil právní kvalifikaci jeho činu z vlastizrady na vojenské trestné činy, ale úplnou rehabilitaci odmítl.

Sablinův příběh později získal nečekané pokračování. Tom Clancy se jeho vzpourou inspiroval při psaní svého prvního románu Hon na ponorku, vydaného v roce 1984. Kniha se stala bestsellerem, pochvalně se o ní vyjádřil i americký prezident Ronald Reagan a v roce 1990 se dočkala slavného filmového zpracování se Seanem Connerym. Zatímco fiktivního kapitána Marka Ramiuse poznaly miliony diváků po celém světě, skutečný Valerij Sablin zůstával dlouhá léta téměř neznámý.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Michael Fredholm von Essen – The Hunt for the Storozhevoy: The 1975 Soviet Navy Mutiny in the Baltic

https://www.helion.co.uk/military-history-books/the-hunt-for-the-storozhevoy-the-1975-soviet-navy-mutiny-in-the-baltic.php

Alexej Uvarov – Padesát let od vzpoury na Storoževoji (Meduza)

https://meduza.io/feature/2025/11/08/50-let-nazad-sovetskiy-ofitser-podnyal-vosstanie-na-baltiyskom-flote-on-popytalsya-dobratsya-na-boevom-korable-do-leningrada-chtoby-ustroit-novuyu-revolyutsiyu

The War Zone – The Real-Life Hunt for Red October Happened 50 Years Ago

https://www.twz.com/sea/the-real-life-hunt-for-red-october-happened-50-years-ago

Gregory D. Young, Nate Braden – The Last Sentry: The True Story That Inspired The Hunt for Red October

https://books.google.com/books?id=pThlAgAAQBAJ

David Hagberg, Boris Gindin – Mutiny: The True Events That Inspired The Hunt for Red October

https://books.google.com/books?id=SkoAU3gHvIUC

The Washington Post – Soviet Navy's Rebel With a Cause

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1992/11/18/soviet-navys-rebel-with-a-cause/60080400-611d-4a37-a155-35b710b7d951/

The Washington Post – The Incident Behind Red October

https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1990/03/26/the-incident-behind-red-october/8a0e3ca8-5877-41ac-a5ed-c623cef7adf3/

The Washington Post – Tom Clancy’s Legend Began 40 Years Ago

https://www.washingtonpost.com/history/2024/10/05/tom-clancys-legend-began-40-years-ago-with-nudge-post/