U-864 vezla tajné zbraně Japonsku. Dodnes zůstává jedinou potopenou při souboji ponořených ponorek

Ponorková válka patřila k nejvýraznějším kapitolám obou světových konfliktů. Německé, britské, americké i japonské ponorky potápěly obchodní lodě, útočily na válečná plavidla a samy se stávaly terčem torpédoborců či letadel. Mohlo by se proto zdát, že stejně běžné byly také souboje ponorek mezi sebou. Ve skutečnosti se však protivníci střetávali ve chvíli, kdy alespoň jedna z ponorek plula na hladině. Najít, sledovat a zasáhnout jinou ponorku ukrytou pod vodou představovalo mnohem obtížnější úkol.

Za celou historii námořního válčení je znám jediný případ, kdy ponořená ponorka torpédovala a potopila jinou ponořenou ponorku. Odehrál se 9. února 1945 u norského pobřeží, kde britská HMS Venturer zničila německou U-864. Německé plavidlo přitom plnilo přísně tajnou misi, která měla do Japonska dopravit moderní vojenské technologie, důležité specialisty a strategické suroviny. Britové se rozhodli zásilku zastavit dříve, než se dostane na druhý konec světa.

Na přelomu let 1944 a 1945 se Německo a Japonsko ocitly ve stále zoufalejší situaci. Spojenecká vojska postupovala k německým hranicím ze západu, Rudá armáda se blížila od východu a bombardéry soustavně napadaly průmyslová centra Třetí říše. Japonci ztráceli ostrovy a základny v Tichomoří, jejich námořnictvo utrpělo těžké porážky a americké ponorky ničily obchodní dopravu, na níž závisely dodávky paliva i surovin. Oba státy však nadále bojovaly a každá nová zbraň nebo technologie pro ně měla mimořádnou cenu.

Německo a Japonsko sdílely nepřátele, geograficky je však oddělovala téměř celá zeměkoule. Přímé spojení po moři znemožňovala spojenecká kontrola hlavních tras. Němci i Japonci proto stále více spoléhali na podmořská plavidla, která mohla nebezpečné úseky překonat skrytě a proplout i tam, kde běžná nákladní doprava neměla prakticky šanci na úspěch.

Tento systém výměnných plaveb nesl japonské označení Janagi – vrba. Z Japonska a oblastí pod jeho kontrolou mířily do Evropy mimo jiné kaučuk, cín, wolfram a další suroviny důležité pro zbrojní výrobu, opačným směrem putovaly výkresy, přístroje, optika, radiotechnika a výsledky německého výzkumu. Na palubách cestovali také důstojníci, konstruktéři a technici, kteří měli nové poznatky předat přímo tam, kde se vyráběly zbraně.

Několika ponorkám se skutečně podařilo takovou cestu dokončit. Japonská I-8 dorazila po návštěvě německy kontrolovaných přístavů zpět do Japonska v prosinci 1943. Jiné posádky už takové štěstí neměly, dlouhé trasy zvyšovaly pravděpodobnost odhalení, stroje trpěly poruchami a spojenci dokázali části radiového provozu zachytit i rozluštit. Každý úspěšně dopravený náklad byl proto stále vzácnější.

Na konci války přitahovaly japonskou pozornost zejména německé proudové letouny a raketové zbraně. Německo již nasazovalo Messerschmitt Me 262, zatímco japonské letectvo hledalo způsoby, jak čelit americkým bombardérům a získat rychlostní převahu nad spojeneckými stíhačkami. Převzít hotové konstrukční řešení slibovalo urychlení vývoje, i když jeho zavedení do výroby bylo za podmínek spojeneckých náletů stále složitější. V této situaci dostala vlastní úkol jedna z největších oceánských ponorek německého námořnictva.

U-864 vznikla v loděnici AG Weser v Brémách. Její kýl byl položen 15. října 1942, na vodu byla spuštěna 12. srpna 1943 a do služby vstoupila 9. prosince téhož roku. Patřila k typu IXD2, který německé námořnictvo vyvinulo pro daleké oceánské operace. Ve srovnání s rozšířenými ponorkami typu VII šlo o výrazně větší plavidlo s vyšším dosahem, schopné operovat daleko od evropských základen.

Trup měřil 87,6 metru, šířka dosahovala 7,5 metru a výtlak činil přibližně 1 616 tun na hladině a 1 804 tun při ponoření. Dva dieselové motory umožňovaly dosáhnout na hladině rychlosti kolem 19 uzlů, zatímco pod vodou, při pohonu elektromotory, činilo maximum necelých sedm uzlů. Při hospodárné plavbě rychlostí dvanáct uzlů mohla překonat přibližně 23 700 námořních mil, tedy téměř 44 tisíc kilometrů. Při cestách do východní Asie šlo o zásadní výhodu.

Výzbroj tvořilo šest torpédometů, čtyři na přídi a dva na zádi, doplněných dělem a protiletadlovou výzbrojí. U-864 navíc dostala tzv. schnorchel, výsuvné zařízení umožňující nasávat vzduch pro dieselové motory a odvádět výfukové plyny při plavbě těsně pod hladinou. Posádka tak mohla dobíjet akumulátory, aniž by se musela celá ponorka vynořit. Výhoda ovšem měla svou cenu, provoz dieselů vytvářel hluk a výsuvné potrubí zůstávalo na hladině viditelné i zranitelné.

Velitelem byl korvetní kapitán Ralf-Reimar Wolfram. Narodil se 31. března 1912 ve Wilhelmshavenu a k námořnictvu nastoupil v roce 1930. Během následujícího desetiletí prošel důstojnickým výcvikem a službou, než získal vlastní ponorkové velení. V době převzetí U-864 mu bylo jednatřicet let a měl už za sebou bojové plavby Atlantikem.

Od října 1942 do října 1943 velel ponorce U-108. Absolvoval s ní tři bojové hlídky, které dohromady trvaly 115 dní. V dubnu 1943 jeho U-108 potopila americkou obchodní loď Robert Gray o tonáži 7 176 BRT, plující v konvoji HX-234. Wolfram tedy znal dlouhé plavby, omezení zásob i rizika útoků v Atlantiku.

Posádka nové U-864 však po převzetí strávila většinu roku 1944 výcvikem. Ponorka nejprve sloužila u 4. ponorkové flotily, kde se posádky připravovaly na bojové nasazení, a od listopadu byla zařazena k 33. flotile. Nepřipsala si žádnou potopenou ani poškozenou nepřátelskou loď. Její první skutečně bojové nasazení mělo mít navíc daleko více společného s tajnou přepravou než s tradičním lovem obchodních konvojů.

Úkol U-864 dostal krycí označení operace Caesar, ponorka měla opustit Evropu, obeplout Afriku a dopravit vybrané technologie i specialisty do Japonska. Už samotná cesta představovala mimořádně náročnou plavbu, jejíž úspěch závisel na počasí, technickém stavu plavidla, utajení a také na tom, zda posádka dokáže hospodařit s palivem a zásobami dlouhé týdny. Německé velení však i přes tyto obtíže stále doufalo, že zásilka do Tokia dorazí.

Jednou z nejcennějších součástí zásilky byly materiály související s proudovými letouny Messerschmitt. Japonsko mělo získat konstrukční podklady a součásti potřebné pro vlastní vývoj, včetně technologií proudových motorů. Na palubě se nacházely také materiály spojené s raketovým programem, například s naváděním raket V-2. Šlo o poznatky, které měly v průběhu války nevyčíslitelnou hodnotu a správný výkres nebo zkušený konstruktér mohl ušetřit celé měsíce výzkumu.

Vedle vojenských zařízení vezla U-864 strategickou surovinu, kterou Japonci potřebovali pro výrobu výbušnin a rozbušek. V ocelových nádobách uložených v prostorách podél kýlu měla mít na palubě až 67 tun rtuti. Její velká hustota umožňovala uložit tak těžký náklad na omezeném prostoru. Současně šlo o materiál mimořádně toxický, což se mělo stát problémem pro úplně jinou generaci lidí než pro tu, která jej do Německa a Japonska objednávala.

Mezi cestujícími byli dva specialisté firmy Messerschmitt, Rolf von Chlingensperg a Riclef Schomerus. Cestu absolvovali rovněž japonští odborníci Tadao Jamoto, který se zabýval akustickými torpédy, a Tošio Nakai, specialista na paliva. Technici měli japonským kolegům pomoci porozumět konstrukčním podrobnostem a převést získané informace do praxe.

První část cesty začala 5. prosince 1944 vyplutím z Kielu. U-864 zamířila do Norska, které Německo stále okupovalo a kde udržovalo důležité ponorkové základny. V Hortenu měla za sebou další zkoušky a kontroly, následovaly přesuny podél jižního norského pobřeží. Při plavbě však ponorka najela na mělčinu a poškodila trup. K tomu se přidaly potíže se šnorchlem, který měl být pro pozdější průchod nebezpečnými oblastmi mimořádně důležitý. Místo volné oceánské plavby tak posádku čekaly opravy a čekání.

Do Bergenu dorazila U-864 5. ledna 1945. Město mělo pro německé ponorky strategický význam, rozsáhlý betonový kryt Bruno chránil plavidla před částí spojeneckých náletů a umožňoval provádět údržbu i v době, kdy byla většina německých přístavů soustavně bombardována. Ani zde však nebylo bezpečno, 12. ledna zaútočily na přístav britské bombardéry Lancaster a Mosquito. Těžké pumy Tallboy vážně poškodily části ponorkového krytu a útok přinesl další komplikace pro opravy i provoz základny.

Teprve počátkem února byla U-864 připravena znovu vyplout. Sedmého února 1945 opustila Bergen a zamířila na sever podél norského pobřeží, odkud měla pokračovat na dlouhou cestu do Asie. Sotva se však vzdálila, začal jeden z dieselových motorů vynechávat. Hluk a porucha představovaly pro ponorku dvojí problém, ohrožovaly spolehlivost pohonu a současně zvyšovaly riziko, že ji pod vodou zachytí nepřátelské hydrofony. Wolfram dostal pokyn vrátit se k opravě do Bergenu, u majáku Hellisøy měla být připravena jeho doprovodná jednotka. V tu chvíli už britské námořnictvo vědělo dost na to, aby pro německou ponorku připravilo vlastní překvapení. U norských břehů se totiž pohybovalo plavidlo, jehož velitel neměl v úmyslu nechat tajnou zásilku odplout.

Za britskou výhodou stála zpravodajská práce, Spojencům se podařilo zachytit a rozluštit část německé radiové komunikace související s pohybem U-864. Britské pracoviště v Bletchley Parku už dlouho zpracovávalo německé zprávy šifrované stroji Enigma a z těchto informací vznikaly zprávy používané přímo při plánování námořních operací. Tajná mise tak začala ztrácet svou nejdůležitější ochranu ještě předtím, než dorazila do Atlantského oceánu.

Úkol zachytit německé plavidlo připadl HMS Venturer, britské ponorce třídy V. Byl to podstatně menší stroj, dlouhý asi 62 metrů, určený k hlídkám v evropských vodách. Nesl čtyři příďové torpédomety a měl omezenější zásoby i operační dosah. Jeho menší rozměry ale přinášely výhodu při manévrování, zvláště pokud musel číhat poblíž nepřátelského pobřeží a co nejméně na sebe upozorňovat.

Britskému plavidlu velel poručík James Stuart Launders, mezi námořníky známý jako Jimmy. Bylo mu pětadvacet let a přesto už získal zkušenosti z nebezpečných hlídek u okupovaného Norska. V listopadu 1944 jeho ponorka potopila německou U-771, kterou zastihla na hladině poblíž Andenes. Launders tedy měl za sebou úspěšný útok proti německé ponorce, ovšem za mnohem příznivějších podmínek, než jaké jej čekaly v únoru následujícího roku.

HMS Venturer vyplula 2. února ze základny Lerwick na Shetlandských ostrovech na další hlídku a jejím operačním prostorem se staly vody u západního Norska, v okolí šedesáté rovnoběžky. Mezi ostrovy a pobřežím vedly německé plavební trasy chráněné místními hlídkami, minovými poli a členitým terénem. Britská ponorka se zde musela vyhýbat odhalení a současně hledat protivníka, který se mohl objevit jen na krátkou chvíli na hladině nebo vůbec.

Launders se navíc nemohl spoléhat na obvyklé pohodlí lovce, který má svůj cíl před očima. Při ponoření byl výhled omezen na periskop, za špatné viditelnosti se i blízká loď mohla snadno ztratit a aktivní sonarové vysílání by protivníka varovalo. Důležitou roli proto dostaly hydrofony, pasivní podvodní odposlechové přístroje schopné zachycovat hluk lodních šroubů a motorů. K odhadu pohybu cíle bylo nutné spojit akustické údaje s krátkými vizuálními pozorováními a průběžně opravovat vlastní výpočty.

Posádka Venturer věděla, jaký typ protivníka hledá, a měla představu o oblasti jeho pohybu. Neznala ovšem přesné místo setkání ani okamžik, kdy se německá ponorka objeví v dosahu zbraní. Až porouchaný diesel U-864 proměnil dlouhé čekání v konkrétní stopu.

V pátek 9. února 1945 bylo moře západně od Bergenu dějištěm pronásledování, které se od běžných ponorkových útoků zásadně lišilo. Německá U-864 plula pod hladinou zpět k pobřeží. Její dieselový pohon, používaný se schnorchlem, vydával hluk, který se šířil vodou na značnou vzdálenost. Britská ponorka naproti tomu postupovala opatrně na elektromotory a snažila se zachytit nepřítele dříve, než bude sama odhalena.

V 9.32 zaznamenal britský hydrofonista velmi slabý zvuk dieselového motoru. Ozýval se ze severozápadního směru, ale brzy zeslábl a zmizel. V 10.10 se hluk vrátil, tentokrát z jiného směru a postupně sílil. Posádka začala porovnávat jednotlivá zaměření, aby zjistila, zda jde o plavidlo, které se přibližuje, nebo jen o vzdálený lodní provoz podél norského pobřeží. Takové zvuky byly ve vodě často zkreslené a jejich původ nemusel být okamžitě zřejmý.

Krátce před jedenáctou hodinou britská hlídka spatřila nad hladinou tenký stožár, ve vlnách a špatné viditelnosti ovšem rychle zmizel, ale Launders změnil kurz k zachycení cíle. V 11.15 už Britové zahlédli periskop nepřátelské ponorky. U-864 se pohybovala v periskopové hloubce a její dieselové motory pokračovaly v chodu. Pro Venturer to byl rozhodující důkaz, někde před nimi se nacházelo plavidlo, které mohlo odpovídat hledané německé lodi.

Britský velitel měl možnost přejít k útoku, ale zatím čekal, jedno krátké pozorování pro účinné torpédování nestačilo. Potřeboval znát přibližnou rychlost U-864, zjistit její běžný směr a rozpoznat, zda pluje přímo, nebo se pokouší případného pronásledovatele zmást. Launders proto držel odstup a pokračoval ve sledování, přestože každá další minuta mohla posádku přiblížit k nebezpečným mělkým vodám a německému doprovodu.

Německá ponorka neplula rovně, opakovaně měnila kurz, takže její dráha připomínala klikatou čáru. Pohyb cikcak byl běžnou obranou proti torpédům, protivník musel odhadnout budoucí polohu cíle, a pokud se cíl nepředvídatelně stáčel, pravděpodobnost zásahu klesala. Pro německou posádku šlo o rozumný způsob pohybu v ohrožených vodách. Pro britského velitele tím vznikal složitý matematický problém.

V 11.51 se Laundersovi podařilo německý periskop znovu zachytit ve vzdálenosti přibližně 1 800 metrů. Z pozorování a poslechu odhadl, že ponorka pluje rychlostí asi 3,5 uzlu a při manévrování se její průměrný směr pohybuje kolem kurzu 120 stupňů. Jednotlivé změny kurzu začínaly dávat určitý vzorec, se kterým se dalo pracovat. Britové ale stále neviděli trup svého protivníka a nemohli bezpečně určit ani přesnou hloubku, ve které se nachází.

Launders už věděl, že čekání na ideální okamžik může trvat příliš dlouho. U-864 se blížila k místům, kde by mohla získat ochranu německých lodí, zatímco Venturer měla omezenou zásobu energie v akumulátorech. Ponořená ponorka nemohla vyčkávat příliš dlouho, aniž by nakonec musela změnit režim plavby. Britský velitel se rozhodl riskovat útok, pro který neexistoval běžně používaný a vyzkoušený postup.

Torpédový útok proti obchodní lodi nebo vynořené ponorce byl i za druhé světové války obtížnou disciplínou, ale námořníci měli alespoň možnost cíl vizuálně zaměřit. Pozorovali jeho kurz, rychlost a velikost, vzdálenost odhadovali pomocí periskopu a údaje zadávali do přístrojů pro řízení palby. Torpédo se pak zamířilo nikoli tam, kde nepřítel právě byl, nýbrž do místa, v němž se měl nacházet za desítky sekund nebo několik minut. Správné řešení záviselo na přesnosti pozorování a na tom, zda cíl během plavby náhle nezmění směr.

U-864 však přidávala ještě jednu neznámou, její posádka mohla měnit nejen kurz a rychlost, ale také hloubku. Torpéda používaná HMS Venturer nebyla samonaváděcími zbraněmi, které by se po odpálení samy zaměřily na zvuk motoru. Vyrazila po předem určených drahách a ve zvolené hloubce, pokud by proplula několik metrů nad nepřátelským trupem nebo pod ním, mohla jej zcela minout, třebaže jinak bylo zaměření a odhad správně.

Britové z jednotlivých náměrů sestavovali pravděpodobnou trasu U-864 a hledali rytmus jejích zatáček. Zároveň bylo nutné počítat s časem: německá ponorka se během plavby torpéd posune, možná zahájí další zatáčku a může také klesnout hlouběji. Část vstupních údajů se musela odhadovat.

Launders proto nepřipravoval čtyři stejné pokusy, ale rozhodl se vystřelit vějíř torpéd s časovými rozestupy a rozdílným nastavením hloubky. Místo jediné přesně odhadnuté polohy měly střely pokrýt několik variant německého pohybu. Ve 12.10 změnila U-864 kurz doprava, a pokračovala v pohybu cikcak. Launders upravil směr vlastní ponorky a připravil palbu ze čtyř příďových torpédometů. O dvě minuty později dal rozkaz k útoku, jednotlivá torpéda opouštěla Venturer přibližně po 17 sekundách. Britská ponorka tak během necelé minuty vyslala do prostoru před sebou celou útočnou salvu a poté se stáhla do větší hloubky, aby se vyhnula případné odvetě.

Na německé straně se situace prudce změnila, přibližující se torpéda se posádce rychle podařilo zaslechnout, i když samotná britská ponorka zůstávala skrytá, U-864 zahájila úhybné manévry a měnila hloubku. První tři torpéda ji minula, čtvrtému už uniknout nedokázala a německá ponorka se při pokusu vyhnout nebezpečí dostala do dráhy poslední střely. Následoval zásah, který rozerval její tlakový trup a způsobil katastrofální poškození plavidla.

Ve 12.14 zachytila posádka Venturer prudký výbuch následovaný zvuky rozpadající se konstrukce, o několik minut později se ozvaly další vzdálenější detonace, které Britové považovali za dopady zbývajících torpéd na pobřeží. Teprve ve 12.46 proplula ponorka oblastí, kde se na hladině rozlévala palivová skvrna a námořníci zahlédli také plovoucí trosky. U-864 se rozlomila na dvě hlavní části a klesla na dno v hloubce kolem 150 metrů. Zahynulo všech 73 lidí na palubě, včetně Wolframa, německých specialistů a japonských cestujících, rozervaný trup jim nedával možnost úniku.

Britský velitel po útoku neměl příliš času na oslavy a pátrání po přeživších nebo nákladu, nacházel se v nepřátelských vodách, kde mohl narazit na německá doprovodná plavidla, a musel chránit vlastní ponorku. HMS Venturer pokračovala v hlídce a 15. února se vrátila do Lerwicku. Launders později získal další vyznamenání ke svému Řádu za vynikající službu (Distinguished Service Order) za odvahu, velení a vedení úspěšné bojové plavby.

Historický význam střetu však přesahoval osud jedné německé mise. V roce 1945 měly ponorky sice již desítky let bojových zkušeností, ale účinně napadnout stejně skrytého nepřítele pod hladinou stále představovalo mimořádnou výzvu. U-864 zůstává jedinou známou ponorkou, kterou jiná ponorka úmyslně potopila při současném ponoření obou plavidel. Technika výpočtu a rozložené salvy, kterou Launders využil, se stala součástí výuky dalších generací britských ponorkových velitelů. Dnešní ponorky mají mnohem dokonalejší senzory a naváděné zbraně, ale základní problém zůstává stejný,odhadnout, kde bude podvodní cíl ve chvíli, kdy k němu torpéda dorazí.

Poloha potopené U-864 zůstávala po desetiletí neznámá, britská posádka znala místo útoku a zachytila jeho výsledek sluchem, avšak tehdejší vybavení nedovolovalo přesně prozkoumat hluboké mořské dno. Vrak ležel západně od malého norského ostrova Fedje, přibližně dvě námořní míle od pobřeží, v oblasti ovlivňované proudy, rybolovem a námořní dopravou. Zbytky ponorky měly zůstat mimo dohled až do počátku nového tisíciletí.

K zásadnímu obratu došlo v březnu 2003, norská vojenská loď KNM Tyr lokalizovala na dně dvě hlavní části trupu, jejichž poloha a podoba odpovídaly německé ponorce. Nález definitivně ukázal rozsah poškození způsobeného torpédovým zásahem. Současně ale otevřel otázku, která se netýkala námořní historie ani osudu posádky, nýbrž zdraví lidí žijících u norského pobřeží.

V útrobách vraku totiž zůstaly nádoby se rtutí. Kov, který měl v roce 1945 posloužit japonskému zbrojnímu průmyslu, se postupně měnil v ekologickou hrozbu. Korodující ocelové obaly mohly praskat a jedovatý obsah unikal do sedimentů na mořském dně. Rtuť je nebezpečná především tím, jak snadno proniká do potravních řetězců, a právě ryby a další mořští živočichové představují pro pobřežní komunity důležitý zdroj obživy.

Norská správa pobřeží Kystverket začala zkoumat několik možných řešení. Jedním bylo vyzvednutí vraku nebo alespoň nebezpečného nákladu, druhým zakrytí ponorky i kontaminovaného dna tak, aby se škodliviny dále nerozšiřovaly. Vyzdvižení působilo na první pohled jako samozřejmá volba, ve skutečnosti ale hrozilo, že manipulace s rozpadlým trupem, zbytky munice a poškozenými nádobami uvolní více rtuti, než kolik jí zatím v okolí vraku zůstávalo. V roce 2016 proto vznikla u ponorky podpůrná kamenná výplň stabilizující nestálý svah mořského dna.

Rozhodující nová zjištění přinesly průzkumy v letech 2025 a 2026, podvodní roboti pronikli do prostorů podél kýlu a pracovníci během červnové operace roku 2026 vyzvedli 22 nádob se rtutí. Získali také přibližně půl tuny kovu a zjistili, že většina prozkoumaných obalů je vážně poškozená. U zhruba osmdesáti procent vytažených nádob se objevily známky netěsností a značné množství rtuti již proniklo do sedimentů. Některé nádoby nesly označení Almadén, odkazující na známé španělské doly, kde se rtuť těžila po staletí.

Výsledky vedly k dalšímu přehodnocení záchranných plánů a v září 2026 Kystverket doporučil vrak a zasažené okolí trvale zakrýt. Vytažení části nákladu je technicky možné, ale znamená vyšší náklady a během prací také větší riziko rozptýlení škodlivin. Definitivní rozhodnutí o dalším postupu přísluší norské vládě, která má zvážit doporučení specialistů a určit podobu konečného zabezpečení místa.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

HMS Venturer honours her namesake exactly 80 years on

https://www.royalnavy.mod.uk/news/2025/february/07/20250207-hms-venturer-honours-their-namesake-exactly-80-years-ago

Yanagi Missions

https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-033/h-033-1.html

The Type IXD2 boat U-864

https://uboat.net/boats/u864.htm

Type IXD U-boats

https://uboat.net/types/ixd.htm

Ralf-Reimar Wolfram

https://uboat.net/men/commanders/1377.html

HMS Venturer (P 68)

https://uboat.net/allies/warships/ship/3585.html

U-864 – Kystverket

https://www.kystverket.no/oljevern-og-miljoberedskap/skipsvrak/u-864/

Fant kvikksølvbeholdere i ubåtvraket

https://www.kystverket.no/nyheter/fant-kvikksolvbeholdere-i-ubatvraket/

Ny rapport om U-864 overlevert til Nærings- og fiskeridepartementet

https://www.kystverket.no/nyheter/ny-rapport-om-u-864-overlevert-til-narings–og-fiskeridepartementet/

Kystverkets vurderinger og anbefalinger etter undersøkelse og kartlegging av U-864 2025–2026

https://www.regjeringen.no/no/dokumenter/kystverkets-vurderinger-og-anbefalinger-etter-undersokelse-og-kartlegging-av-u-864-2025-2026/id3171648/