„Všichni tu jsme Židé.“ S pistolí u hlavy odmítl Roddie Edmonds vydat nacistům 200 spoluvězňů

Bylo mrazivé lednové ráno roku 1945 v zajateckém táboře Stalag IX-A. Němci nařídili, aby k nástupu přišli pouze američtí vojáci židovského původu. Místo několika stovek mužů ale před baráky nastoupili všichni jeho nedobrovolní obyvatelé.

Německý velitel byl svědkem neuposlechnutí svého rozkau, vztekle se obrátil na jejich představeného, nejvýše postaveného amerického poddůstojníka v táboře, seržanta Rodericka „Roddieho“ Edmondse, a požadoval, aby mu ukázal Židy. Edmonds odmítl. „Všichni jsme tu Židé,“ odpověděl jednoduše.

Velitel vytáhl pistoli a přiložil mu ji k hlavě, ale Edmonds ani tehdy neustoupil. Připomněl, že váleční zajatci jsou povinni sdělit pouze jméno, hodnost a služební číslo, a své muže odmítl vydat. V jejich řadách byly přibližně dvě stovky Židů, nikdo nevěděl, co přesně s nimi Němci zamýšlejí, ale důvodů k obavám měli dost.

Ještě několik týdnů předtím přitom Edmonds jako úplně zelenáč bojoval v Ardenách svou první bitvu, ze které putoval rovnou za ostnaté dráty německých táborů. Cesta k tomuto ránu začala mnohem dřív, v americkém Tennessee.

Roderick Waring „Roddie“ Edmonds se narodil 20. srpna 1919 v South Knoxville ve státě Tennessee jako nejmladší ze čtyř bratrů. Dětství neměl jednoduché, matka mu zemřela, když mu nebyly ani tři roky, a o malého Roddieho se pak starala otcova sestra Sallie se svým manželem.

Vyrůstal v době hospodářské krize, která na americký Jih dopadla obzvláště tvrdě. Rodina byla věřící a víra zůstala důležitou součástí jeho života také později. Jinak měl docela obyčejné dětství, hrál baseball, zpíval ve sboru a ve škole se zapojoval do různých klubů.

Na Knoxville High School se poprvé dostal blíž k armádě. Zapojil se do programu JROTC (Junior Reserve Officers' Training Corps – středoškolský program vojenské přípravy budoucích záložních důstojníků). Studenti se v něm učili disciplíně, základům velení a fungování vojenských jednotek. Edmonds v programu strávil několik let a podle pozdějších armádních materiálů v něm patřil mezi schopné kadety.

Školu dokončil v roce 1938. V Evropě v té době rychle rostlo napětí, ale pro mladíka z Tennessee byl konflikt pořád vzdálenou záležitostí. Edmonds si našel práci jako skladník v obchodě s tapetami. Civilní život trval jen pár let a 17. března 1941 nastoupil do armády. Spojené státy tehdy ještě stály mimo světovou válku, která v Evropě zuřila už druhým rokem. Americká armáda se ale rychle rozvíjela, rozšiřovala a připravovala na možnost, že se země konfliktu nakonec zapojí. Edmonds začínal službu ve Fort Oglethorpe v Georgii.

Dostal se ke spojovací službě a zastával funkci Communications Chief, tedy velitele spojovacího úseku odpovědného za rádiové a telefonní spojení jednotky a předávání zpráv mezi jejími částmi a u této odbornosti zůstal i v pozdějších letech služby. Když Japonci 7. prosince 1941 zaútočili na Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do války, měl za sebou téměř devět měsíců v uniformě, na frontu se ale ještě dlouho nedostal. V březnu 1943 vznikla 106. pěší divize a Edmonds byl přidělen k velitelské rotě jejího 422. pěšího pluku. Postupně dosáhl hodnosti Master Sergeant (český ekvivalent odpovídá hodnosti nadrotmistra) a patřil mezi zkušené poddůstojníky plukovního velitelství.

Americká armáda v té době neustále přesouvala lidi podle toho, kde je nejvíc potřebovala. K 106. divizi tak přicházeli také vojáci z programu ASTP (Army Specialized Training Program – specializovaného armádního studijního programu), kteří původně procházeli vysokoškolskou a odbornou přípravou. Nedostatek pěšáků ale znamenal jejich přesun k bojovým jednotkám a Edmonds se podílel na jejich výcviku a připravoval je na službu u pluku.

Divize prošla výcvikem mimo jiné v Camp Atterbury v Indianě. Pro Edmondse to znamenalo další měsíce cvičení, přesunů a příprav, ale pořád žádný boj. V armádě byl už déle než tři roky, když konečně přišel rozkaz k cestě přes Atlantik.

Na podzim 1944 se Edmonds s dalšími vojáky nalodil na britský zaoceánský parník Aquitania, který za války sloužil k přepravě vojáků. Do Skotska dorazili 29. října, následoval další doplňující výcvik v Británii a začátkem prosince překročení kanálu La Manche do Francie.

Pro 106. pěší divizi měla být Evropa první skutečnou zkouškou. Její muži za sebou měli dlouhou přípravu ve Spojených státech, ale do té doby ještě nikdy nebojovali. Z Francie zamířili na východ k belgickému městu St. Vith, kde měli vystřídat ostřílenou 2. pěší divizi.

Edmondsův 422. pěší pluk dorazil do prostoru Arden 9. prosince. O několik dní později už jeho vojáci přebírali zákopy, bunkry a další postavení po jednotce, která měla za sebou skutečné boje. Veteráni odcházející 2. divize jim podle vzpomínek vojáků tvrdili, že dostali klidný úsek. Klid však vydržel jen několik dní.

Na místě převzala 106. pěší divize více než čtyřicet kilometrů dlouhý úsek fronty v oblasti Schnee Eifel. Šlo o zalesněnou vrchovinu na německo-belgickém pomezí, kde byl v porovnání s jinými částmi západní fronty skutečně relativní klid. Pro nezkušenou divizi to mělo být vhodné místo, kde si její muži zvyknou na podmínky fronty.

Edmondsův 422. pěší pluk zaujal pozice vedle 423. pluku, obě jednotky byly vysunuté východně od hlavních amerických pozic a jejich spojení s týlem záviselo na několika cestách vedoucích přes okolní vesnice. Terén navíc komplikoval vzájemnou pomoc mezi jednotlivými částmi divize. Američané netušili, že právě naproti nim Němci shromáždili jednotky pro jejich poslední velkou ofenzivu na západě.

Ráno 16. prosince 1944 začala kolem půl šesté německá dělostřelecká příprava. Granáty zasáhly americké pozice a přerušily část telefonního spojení a krátce nato vyrazila vpřed pěchota a za ní další německé jednotky. Americké nováčky namísto klidných dnů čekala zoufalá obrana zasněžených belgických kopců.

Němci se 422. a 423. pluk snažili obejít a odříznout od zbytku divize, ma severu postupovali přes Losheimskou průrvu, pás otevřenějšího terénu mezi kopci, který umožňoval pohyb větších jednotek a těžké techniky. Další síly pronikaly jižněji směrem k Schönbergu a St. Vithu. Do večera následujícího dne se kruh kolem obou pluků téměř uzavřel.

Pro Edmondse a většinu jeho spolubojovníků to byla první bitva. Na frontu dorazili sotva několik dní před začátkem německého útoku a ocitli se uprostřed největší německé ofenzivy na západě od vylodění v Normandii. Pokusy dostat k nim pomoc z prostoru St. Vithu selhávaly a obklíčené jednotky dostávaly jen kusé informace o situaci kolem sebe.

Do bojů se přidalo počasí, Ardeny pokrýval sníh, teploty klesaly pod nulu a muži trávili hodiny venku v mokrém oblečení a rychle přibývalo omrzlin a vyčerpání dané povětrnostními podmínkami. Z obklíčení vedla jediná cesta – probít se zpět k americkým jednotkám. Pokus o průlom začal 18. prosince, oba pluky se snažily dostat přes Němci obsazený prostor k Schönbergu a dál na západ. Následujícího dne jejich postup zastavila německá palba a proti americkému průniku nasadili Němci také obrněnou techniku.

Munice rychle ubývala a další pokus už neměl velkou naději na úspěch, velitelé proto 19. prosince rozhodli o kapitulaci. Do německého zajetí padla většina mužů 422. a 423. pluku spolu s částmi podpůrných jednotek. Celkem přišla 106. pěší divize během německé ofenzivy o více než šest tisíc mužů zajatých nepřítelem. Mezi nimi byl také Roddie Edmonds, jeho první bojové nasazení trvalo pouhé tři dny.

Po kapitulaci čekal Edmondse a další zajatce pochod do německého týlu. Němci je shromáždili do dlouhých kolon a hnali na východ. Mnozí byli zranění nebo měli omrzliny, jídla dostávali jen málo a první noci spali ve stodolách, opuštěných budovách nebo pod širým nebem. Cesta části mužů z 422. a 423. pluku vedla přes Prüm a Gerolstein. Trasy jednotlivých kolon se lišily podle toho, které silnice a tratě byly po spojeneckých náletech ještě průjezdné a některé skupiny musely několik dní pochodovat pěšky, než se dostaly k použitelné železnici.

Na nádraží zajatce nacpali do uzavřených nákladních vagonů, do jednoho se vešlo kolem šedesáti mužů a prostoru bylo tak málo, že se všichni nemohli současně posadit. Uvnitř nebylo topení ani toalety a zásobování vodou prakticky neexistovalo. Jeden z Edmondsových spolubojovníků později vzpomínal, že ze stěn vagonu seškrabával led, aby zahnal žízeň.

Na Štědrý večer se cesta během několika okamžiků změnila v další boj o přežití. Vlak s americkými zajatci stál na seřaďovacím nádraží, když na něj a další cíle okolo zaútočila britská letadla. Piloti nemohli vědět, že v neoznačených nákladních vagonech jsou spojenečtí zajatci.

Muži zůstali během náletu zamčení uvnitř, bomby zasáhly část soupravy i okolní koleje a mezi Američany byli mrtví a ranění. Jeden z důstojníků 423. pluku později vzpomínal, že se tehdy cítil bezmocněji než kdykoli jindy během zajetí. Vojáci mohli pouze poslouchat výbuchy a čekat, jestli další bomba zasáhne právě jejich vagon.

Po opravě nebo uvolnění tratě pokračovala část transportu dál a 25. prosince dorazili Edmonds a další zajatci do Bad Orb, lázeňského města v Hesensku východně od Frankfurtu nad Mohanem, odtud je pak Němci odvedli do zajateckého tábora Stalag IX-B.

Stalag IX-B byl na konci roku 1944 přeplněný a na nápor nových zajatců špatně připravený. Američané byli umístěni do části, kterou před nimi využívali sovětští zajatci. Do 24. ledna 1945 se v pouhých šestnácti barácích tísnily více než čtyři tisíce Američanů.

V táboře byl nedostatek jídla, oblečení i zdravotnického materiálu a problémy byly také s vodou. Baráky byly zavšivené a přeplnění zvyšovalo obavy z epidemií. Edmonds a jeho spolubojovníci navíc stále nosili z velké části oblečení, ve kterém padli do zajetí v Ardenách.

Po příchodu čekala Američany registrace, Němci jim přidělili zajatecká čísla a začali je rozdělovat podle hodností. To bylo u válečných zajatců běžné, důstojníci, poddůstojníci a řadoví vojáci měli podle Ženevské úmluvy z roku 1929 rozdílné postavení. Rozdíl se týkal hlavně práce, důstojníky Němci k práci nutit nesměli a poddůstojníci mohli být přiděleni k dozoru nad pracujícími zajatci. Řadoví vojáci naopak mohli skončit v pracovních skupinách. Důstojníci zajatí v Ardenách proto Bad Orb brzy opustili a zamířili do Oflagu XIII-B u Hammelburgu (Oflag, z německého Offizierslager, byl tábor určený speciálně pro zajaté důstojníky).

Vedle toho ale Němci začali Američany dělit ještě jiným způsobem. Zjišťovali, kteří z nich jsou Židé, a část židovských zajatců umístili do zvláštních baráků a toto rozdělení už s běžným režimem zajateckého tábora nemělo nic společného. Nechtěně jim přitom pomáhala i samotná americká armáda. Na vojenských identifikačních známkách, se kromě jména a služebního čísla razila také víra: P pro protestanta, C pro katolíka a H jako Hebrew, tedy Žida. Německým dozorcům tak stačilo jen zkontrolovat psí známku na vojákově krku. Snaha mnohých vojáků zbavit se svých známek a zakrýt tak svou totožnost pak zákonitě přitahovala pozornost a podezření nepřátelských vojáků.

Co mohlo následovat, ukázal případ mužů, kteří v Bad Orb zůstali. Němci z nich sestavili transport 350 zajatců, do skupiny vybírali Židy, muže se židovsky znějícími jmény, zajatce označené za problémové, a nakonec i náhodně další Američany, aby naplnili požadovaný počet. Odvezli je 8. února do Bergy am Elster, kde byli zařazeni do pracovního komanda napojeného na systém koncentračního tábora Buchenwald a museli razit podzemní tunely pro německou zbrojní výrobu. Pracovali v prachu, s minimem jídla a pod dohledem mužů, kteří je bili za zpomalení práce. Z 350 Američanů, kteří do Bergy odjeli, jich během několika málo týdnů 86 zemřelo ještě před osvobozením.

Edmonds tomuto transportu unikl díky hodnosti, 25. ledna Němci vybrali 1 292 amerických poddůstojníků a převezli je do Stalagu IX-A u Ziegenhainu, kam dorazili následující den. Edmonds jako nejvýše postavený americký poddůstojník převzal vedení skupiny a stal se prostředníkem mezi zajatci a německým velením.

V táboře si vedl deník, zapisoval si do něj události, ale také jména a adresy spoluvězňů. Hlad se do zápisků promítl zvláštním způsobem: s dalšími zajatci si vymýšlel restauraci, kterou by mohli po válce otevřít. Do deníku kreslil její půdorys, logo, a dokonce sestavoval jídelní lístek.

Ve skutečnosti byli stále v německém zajetí a válka kolem nich pokračovala. Už večer v den příjezdu přišel rozkaz, který měl Edmondse postavit před mnohem závažnější a zcela skutečné rozhodnutí. Němci oznámili, že při ranním nástupu mají výjimečně nastoupit pouze vojáci židovského původu. Kdo z nich rozkaz neuposlechne, riskuje zastřelení.

Edmonds už v Bad Orb viděl, že Němci Židy mezi americkými zajatci vyhledávají. V lednu 1945 navíc byly zprávy o nacistickém pronásledování a vraždění Židů několik let známé i ve Spojených státech. Americká vláda už v prosinci 1942 veřejně oznámila, že nacisté evropské Židy hromadně vraždí. Během roku 1944 přicházely další zprávy z okupované Evropy. Po osvobození Majdanku se objevily fotografie a svědectví o tom, co tam Sověti našli. Američtí zajatci nemuseli znát přesný německý plán, aby chápali, že oddělení židovských vojáků nevěstí nic dobrého.

Mezi muži bylo přes dvě stě Židů. Pokud by se oddělili od skupiny a ráno nastoupili sami, Němci by je mohli jednoduše odvést pryč. Američané v táboře si mohli v tu chvíli pouze domýšlet, jaký by byl jejich další osud, zda by se stali součástí pracovních komand nebo něco mnohem horšího. Edmonds svolal své podřízené a vydal vlastní rozkaz: žádná zvláštní skupina se vytvářet nebude a ráno nastoupí všichni.

Ráno 27. ledna vyšli před baráky všichni američtí zajatci. Židé zůstali stát bok po boku mezi svými spolubojovníky. Německý velitel po příchodu na nástup okamžitě poznal, že Američané jeho rozkaz neposlechli.

Obrátil se na Edmondse a rozčileně namítl, že přece nemohou být všichni Židé.

„Jsme tu všichni Židé“ („We are all Jews here.“), odpověděl Edmonds.

Němec znovu požadoval, aby mu ukázal židovské zajatce, Edmonds opět odmítl. Velitel rudý vzteky vytáhl pistoli, přitiskl mu ji k čelu mezi oči a pohrozil, že ho na místě zastřelí, pokud Židům nenařídí vystoupit z řady.

Edmonds mu připomněl pravidla pro válečné zajatce. Zajatí vojáci jsou povinni sdělit jméno, hodnost a služební číslo, ale náboženství mezi těmito údaji není. Potom Němce varoval, že pokud zastřelí jeho, bude muset zastřelit všechny a po válce bude souzen za válečné zločiny.

Mezi muži stojícími toho rána na nástupu byl také Lester Tanner, jeden z židovských vojáků 422. pěšího pluku. Edmondse znal už z výcviku ve Spojených státech a později vzpomínal, že si na svou hodnost nepotrpěl, ale mezi vojáky měl přirozenou autoritu. Pamatoval si také, že Edmonds stál před nastoupenými muži spolu s několika dalšími poddůstojníky. Zajatci už tehdy věděli, že Němci Židy vraždí, a podle Tannera nikdo nepochyboval o tom, že jejich oddělení znamená vážné nebezpečí.

Jen několik metrů od Edmondse stál také židovský voják Paul Stern. Uměl německy, ale před strážnými to skrýval, takže mohl poslouchat jejich rozhovory, aniž by tušili, že jim rozumí. Stál nedaleko Edmondse a ještě po sedmdesáti letech vzpomínal, že stále slyší slova, která tehdy americký seržant německému veliteli řekl. Právě výpovědi Sterna, Tannera a dalších mužů pomohly po desetiletích doložit příběh, o kterém Edmonds sám po válce téměř nemluvil.

Německý velitel nakonec pistoli sklopil a odešel. Z řady nevystoupil jediný židovský voják a Němci už se je nepokusili od ostatních oddělit. Zhruba dvě stovky mužů, které chtěli vyčlenit, zůstaly mezi svými spolubojovníky.

Další dva měsíce pokračoval život ve Stalagu IX-A. Zajatci měli málo jídla a za dráty stále jen čekali na konec války. Jednu výhodu ale získali, podařilo se jim propašovat do tábora rádio, na kterém tajně poslouchali zprávy o postupu Spojenců.

V březnu už bylo z vysílání zřejmé, že se fronta rychle přibližuje. Němci se rozhodli tábor vyklidit a vězně přesunout dál na východ. Pro zesláblé zajatce by to znamenalo další cestu do vnitrozemí s nejistým výsledkem právě ve chvíli, kdy k nim americká armáda rychle postupovala.

Edmonds se rozhodl evakuaci sabotovat, Američanům nařídil, aby podle německého rozkazu nastoupili před baráky. Jakmile ale přijedou vozidla určená k jejich odvozu, na jeho povel se rozejdou a vrátí dovnitř. Němci je shromáždili znovu, Američané udělali totéž. Několik hodin se opakoval stejný postup a německé stráže nedokázaly dostat zajatce do transportů.

Edmonds pak mužům nařídil, aby se schovávali nebo předstírali nemoc. Někteří jedli trávu či hlínu, aby si přivodili žaludeční potíže. Němci vyhrožovali zastřelením a nasadili proti zajatcům také psy, odpor ale pokračoval. Po několika hodinách se německý důstojník vzdal dalších pokusů. Američanům oznámil, že v táboře mohou zůstat. Německé stráže poté odešly a spolu s nimi byli odvedeni také britští, francouzští a sovětští zajatci. Edmondsovi muži zůstali ve Stalagu sami.

O tři dny později, 30. března 1945, dorazily do tábora jednotky americké 6. obrněné divize, která postupovala v rámci 3. armády generála George Pattona. Pro Edmondse tím skončilo více než tři měsíce zajetí, které začalo po kapitulaci v Ardenách.

Do Spojených států se Edmonds vrátil v dubnu 1945, v říjnu byl propuštěn z armády v Camp Hood v Texasu a vrátil se do Tennessee. V civilním životě ale dlouho nevydržel. V září 1950, několik měsíců po vypuknutí korejské války, byl znovu povolán do aktivní služby a odjel do Koreje. Sloužil u roty B, 1. praporu 5. jízdního pluku 1. jezdecké divize, tedy u bojové jednotky nasazené proti severokorejským a později také čínským silám. Pluk během jeho služby bojoval při ústupu po čínském vstupu do války a na začátku roku 1951 se zapojil do nové americké protiofenzivy.Teprve po návratu skončila jeho válečná služba definitivně.

V roce 1953 se v Knoxville oženil s Mary Ann Watsonovou. Narodili se jim dva synové, Chris a Mike. Edmonds pracoval v prodeji a managementu, mimo jiné pro noviny Knoxville Journal, později se pohyboval také v oboru montovaných domů a kabelové televize.

Zůstal aktivní i mimo zaměstnání. Trénoval baseball, navštěvoval domovy seniorů a pomáhal v zařízeních pro lidi bez domova. Víra, která ho provázela už od mládí, zůstala součástí jeho života až do jeho konce. O německém zajetí ale doma téměř nemluvil. Syn Chris věděl, že jeho otec bojoval v Ardenách, padl do zajetí a později sloužil v Koreji. O ranním nástupu ve Stalagu IX-A nevěděl nic.

Edmonds přitom své zajetí nezapomněl, zůstaly po něm malé deníky plné jmen, adres a krátkých poznámek. Na jednom místě napsal, že některé věci zapisovat nechce, protože příjemné o nich vyprávět. Stejně tak o scéně s nástupem a německým důstojníkem vyhrožujícím mu pistolí se ve svých zápiscích nevěnoval.

Roddie Edmonds zemřel 8. srpna 1985 v Knoxville ve věku 65 let. Jeho válečný příběh začala rodina skládat až po mnoha letech. V roce 2005 dostala jeho vnučka Lauren úkol věnovaný rodinné historii. Protože její dědeček už nežil, použila jako základ jeho válečné deníky a se spolužáky z nich vytvořila krátký film. Projekt zaujal jejího otce Chrise, deníky znal už dříve, teprve nyní je ale začal číst s otázkou, co vlastně jeho otec během války prožil. Zápisky mu poskytly data a jména, ale hlavní událost v nich chyběla.

Při pozdějším hledání na internetu narazil Chris na starý článek, v němž vystupoval newyorský právník Lester Tanner. Tanner v něm mimo jiné uvedl, že za války vděčil za svůj život seržantovi Roddie Edmondsovi. Chris něco takového o svém otci nikdy neslyšel.

Tannera nakonec vypátral a v březnu 2013 se s ním setkal v New Yorku. Teprve od něj slyšel celý příběh z ledna 1945. Tanner byl jedním z židovských vojáků stojících tehdy mezi ostatními Američany a Edmondsovu konfrontaci s německým velitelem viděl z bezprostřední blízkosti.

Chris pak začal hledat další bývalé zajatce, jejich svědectví se shodovala v hlavních bodech a pomohla doložit událost, o které samotný Edmonds doma nikdy nemluvil. Jedním z mužů, kteří jeho jednání potvrdili, byl také Paul Stern, další židovský americký voják ze Stalagu.

Roddie Edmonds se 10. února 2015 dočkal uznání od Jad vašem, který ho prohlásil za Spravedlivého mezi národy. Toto ocenění je určeno nežidům, kteří během holokaustu pomáhali zachraňovat Židy a přitom riskovali vlastní život. Edmonds se stal prvním americkým vojákem, kterému se této pocty dostalo. O rok později převzal ocenění na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu jeho syn Chris.

Rodina pak usilovala také o nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Proces trval další roky a Edmondsův případ musel projít armádním prověřováním a také získat politickou podporu v Kongresu. Nakonec se uznání dočkal více než osmdesát let po událostech v německém zajetí.

Nejvyšší pocty se Edmondsovi dostalo v roce 2026, prezident Donald Trump mu 2. března posmrtně udělil Medaili cti (Medal of Honor), nejvyšší vojenské vyznamenání Spojených států. Při ceremoniálu v Bílém domě ji převzal jeho syn. O den později bylo Edmondsovo jméno zařazeno také do Síně hrdinů Pentagonu (Pentagon Hall of Heroes), věnované nositelům tohoto vyznamenání.

Roddie Edmonds se žádného z těchto okamžiků nedožil. Zemřel jako válečný veterán, který o svém hrdinství nemluvil a jehož vlastní syn znal z německého zajetí jen zlomek příběhu. To podstatné po desítkách let dopověděli muži, kteří tam tehdy stáli s ním.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Master Sergeant Roderick W. Edmonds | Medal of Honor Recipient | U.S. Army https://www.army.mil/medalofhonor/edmonds/

Roderick W. Edmonds Awarded Medal of Honor for WWII POW Camp Resistance | The National WWII Museum https://www.nationalww2museum.org/war/articles/roderick-w-edmonds-awarded-medal-honor-wwii-pow-camp-resistance

POW Master Sergeant Told Nazis, ‚We Are All Jews‘ | NCO Journal, U.S. Army https://www.armyupress.army.mil/Journals/NCO-Journal/Archives/2016/February/POW-Master-Sergeant-Told-Nazis-We-Are-All-Jews/

Mannschafts-Stammlager (Stalag) IX B | United States Holocaust Memorial Museum https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/mannschafts-stammlager-stalag-ix-b

Roddie Edmonds – Spravedliví mezi národy | Jad vašem https://wwv.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/ready2print/pdf/ran-rollups-czech.pdf

Medal of Honor vet's story began in a Maryville College classroom | Maryville College https://www.maryvillecollege.edu/news/2026/medal-of-honor-vets-story-began-in-a-maryville-college-classroom/

Discovering Dad | Roddie Edmonds https://www.roddieedmonds.com/blog-posts/discovering-dad