Za práva studentů, nebo za právo rabovat? Francie řeší pohrdání privilegované levice oběťmi násilí

Představte si, že roky budujete vlastní podnikání, pracujete od rána do večera, splácíte úvěry, zaměstnáváte lidi a snažíte se udržet svůj podnik nad vodou. Jednoho dne vám do ulice vtrhne dav, rozbije výlohu, ukradne zboží a co nemůže odnést, alespoň zdemoluje. A když se pak v televizi pokusíte vysvětlit, co pro vás taková událost znamená, mladá privilegovaná aktivistka vám začne vykládat, jaké máte vlastně štěstí, že vůbec máte co ztratit.

Přibližně takový střet se odehrál 19. října ve francouzské televizi LCI. Studentka prestižní pařížské školy Sciences Po, influencerka a někdejší kandidátka radikálně levicového hnutí Nepoddajná Francie Lola-Fleur Whittakerová diskutovala o násilnostech, které o dva dny dříve zachvátily francouzská města. Proti ní seděla Jhemima Sheilhová, majitelka řetězce pekáren Urban Bakery zasaženého rabováním, která se snažila vysvětlit, co události znamenají pro lidi, jejichž životy jsou násilnostmi ovlivněny.

Whittakerová hovořila o chudobě, sociální nerovnosti a desetiletích bídy, ztráty podnikatelů však v jejím vidění světa nejsou tak zlé, zvláště vedle těch, kteří na rozdíl od majitelů obchodů údajně nemají co ztratit. Sheilhová jí připomněla, že zničené podnikání představuje její vlastní život a práci. Položila také zásadní otázku - co může ospravedlnit terorizování životů jiných lidí?

V této konfrontaci se ukázal problém, který daleko přesahuje jednu francouzskou televizní debatu. Někteří aktivisté rádi dlouhé minuty hovoři o důstojnosti, sociální spravedlnosti a právech znevýhodněných skupin, ale ve chvíli, kdy proti nim stojí konkrétní člověk poškozený násilím, jejich solidarita náhle naráží na hranice ideologického výkladu světa.

Francouzské protesty 17. října 2026 měly skutečné sociální příčiny, studenti upozorňovali na problémy ve školství, nedostatek prostředků a nejistou budoucnost. K demonstracím se přidali lidé nespokojení s drahým životem, poklesem kupní síly a vládní politikou. Statisíce lidí vyšly do ulic a většina z nich se do násilí a rabování nezapojuje.

Jenže vedle těchto demonstrací jako obvykle propukly také rozsáhlé násilnosti, výtržníci rozbíjejí výlohy, rabují prodejny, zapalují automobily a veřejné budovy. V Limoges shořela radnice, v dalších městech byly poškozeny či vyrabovány obchody, veřejný majetek a dopravní infrastruktura. Ze sociálního protestu, který měl upozornit na problémy obyčejných lidí, se na mnoha místech stala pohroma právě pro ně.

Podle předběžných odhadů Francouzská federace obchodu zatím násilnosti přímo zasáhly přibližně 1 500 obchodů a současné škody se pohybují ve stovkách milionů eur. Pojišťovny začaly řešit rozsah náhrad a mezi nimi a státem se otevřela otázka odpovědnosti za škody způsobené nepokoji. Podle některých informací dokonce postižené obchodníci ani občané odškodněni nebudou, protože na nepokoje a rabování se mají vztahovat vyjímky z pojištění.

Za každým takovým číslem se přitom skrývají osudy konkrétních ldií. Majitel malé prodejny přichází o vybavení, zásoby a tržby, jeho zaměstnanci nevědí, zda budou mít příští měsíc práci. I když pojišťovna nakonec škody proplatí, nikdo podnikateli nevrátí ztracené zákazníky, čas ani klid, s jakým ještě nedávno svůj obchod provozoval.

O to horší je poslouchat výklady, které se soustředí téměř výhradně na údajné zoufalství pachatelů. Jako by skutečnost, že někdo vyrůstal v horších podmínkách nebo je nespokojený s vládou, automaticky omlouvala dopady jeho jednání. Jako by obchodník představoval především symbol kapitalismu, nikoli člověka, který mohl celý život poctivě pracovat a nyní přišel o výsledky své práce.

Střet těchto světů zachytila reportáž francouzské novinářky Nory Bussignyové pro server The Free Press. Mladá Pařížanka Raphaëlle popsala, co zažila během sobotních nepokojů, když byla ve svém bytě s manželem a novorozeným dítětem. Pod jejich okny skupina výtržníků útočila na malý obchod a snažila se do něj dostat. Když se Raphaëlle pokusila rabování zabránit, obrátila se agrese také proti ní. Výtržníci jí nadávali do buržujek a vyhrožovali znásilněním. Rodina se musela před násilím ukrýt a žena později novinářce popsala, jak útočníci bušili do vstupu domu. Ještě při rozhovoru bylo podle zjevné, jak hluboce ji celý zážitek zasáhl.

Následující den francouzský server Brut na pařížském náměstí Republiky zachytil diskuzi Raphaëlle s Bettinou Zourliovou, feministickou autorkou a vyučující sociologie na univerzitě. Zourliová vysvětlovala pouliční násilí v souvislosti s revolucí, neoliberalismem a soukromým vlastnictvím. Když Raphaëlle popsala výhrůžky znásilněním, zazněl z úst aktivistky výraz „vedlejší škody“.

Pro férovosto dodám, že Zourliová odmítla, že by samotné výhrůžky sexuálním násilím schvalovala, a později je výslovně odsoudila. Současně však hájí revoluční boj a tvrdí, že revoluce neprobíhají poklidně. Raphaëlle se tak ocitla v absurdní situaci, zatímco mluvila o vlastním strachu a ohrožení svého dítěte, její oponentka to považuje za nezbytnou součást revolučního procesu. Žena, která veřejně vystupuje jako feministka a věnuje se otázkám práv žen, stojí proti jiné ženě popisující výhrůžky znásilněním. Přesto pro ni nemá jinou odpověď než ideologické zdůvodňování pouličního násilí.

Nemělo by přitom záležet na tom, zda je oběť bohatá, chudá, konzervativní, nebo na jejích politických postojích . Výhrůžka znásilněním je výhrůžkou znásilněním bez ohledu na společenské postavení ženy, které je určena. Pokud se kdokoliv hlásí k ochraně ženských práv a důstojnosti, neměla by se tato zásada měnit podle toho, zda se oběť hodí do jeho ideologického rámce.

Podobně absurdní obrázek nabídla francouzská stanice RTL. Restauratérka Margot z Bordeaux popsala následky násilností ve městě, kde devět let provozuje svůj podnik a před kamerou neskrývala rozhořčení ani bezmoc. Připomněla, že podnikatelé už v minulosti zažili nepokoje žlutých vest, ale nynější rozsah ničení pro ni znamenal další těžkou ránu. Margot především upozornila na rozdíl mezi demonstranty a lidmi, kteří využili protestů k rabování. Zatímco jedni přišli vyjádřit nespokojenost, druzí podle ní pod záminkou protestu pouze ničili města a obchody . Toto rozlišení by mělo být samozřejmostí pro každého, kdo chce o událostech poctivě mluvit.

Bohužel ovšem samozřejmé vždy není. V některých veřejných vystoupeních se škody na majetku občnů stávají vedlejším tématem a pozornost se obrací k tomu, jaká společenská frustrace mohla pachatele přivést do ulic.

Ukazuje se zde zvláštní paradox části radikálně levicového aktivismu. Zatímco ve svých projevech hovoří o zaměstnancích, pracujících a sociálně slabých, při obhajování pouličního násilí jako by zapomínal, že právě tito lidé jsou jeho hlavními oběťmi. Zaměstnanci a majitelé podniků rozhodně nepatří k mocenské či společenské elitě, nesou však často největší díl škod.

Případ Loly-Fleur Whittakerové ukázal další rozměr, když se po jejím televizním vystoupení začalo diskutovat o jejím vlastním zázemí. Studovala na univerzitě v Manchesteru, nyní pokračuje na Sciences Po a má zkušenosti z politického prostředí. V minulosti kandidovala za Nepoddajnou Francii v komunálních volbách a francouzská média také upozornila na fotografie z jejích zahraničních cest po řadě exotických destinací.

Samotné fotografie z luxusních dovolených samozřejmě nedokazují, že člověk nemůže rozumět problémům chudých. Skandální však je, když někdo s přístupem k prestižnímu vzdělání, politickým kontaktům a životnímu stylu, o kterém si mnozí obyčejní lidé mohou nechat jen zdát, v podstatě zlehčuje utrpení obětí rabování. Lidí, kteří často celý život tvrdě pracovali, aby si vybudovali malý obchod, restauraci nebo rodinný podnik tak poslouchají z úst salonních levičáků, že mají být vlastně ještě rádi za svou situaci.

Nejnebezpečnější na podobném přístupu není samotná radikalita názorů, ale přesvědčení, že správně zvolený politický cíl ospravedlňuje všechno, co se v jeho jménu odehrává. Násilí na demonstrantech je nepřijatelné, zatímco násilí demonstrantů vůči nevinným lidem je obhajováno frustrací, chudobou nebo bojem za sociální spravedlnost. Utrpení jedněch vyvolává pobouření, utrpení druhých představuje přijatelnou vedlejší škodu.

Zvlášť absurdní je, když takové postoje zastávají lidé, kteří se sami prezentují jako obhájci slabších. Majitel malé pekárny nejspíš nebude žádným boháčem, stejně jako zaměstnanec vyrabovaného obchodu nejspíš nebude mít nic společného s politikou, proti níž výtržníci protestují. A matka chránící své novorozené dítě by se snad neměla dočkat menšího soucitu jen proto, že ji útočníci označili za buržujku. Jakou hodnotu má ostatně feminismus, který nedokáže projevit solidaritu se ženou, jíž někdo vyhrožoval znásilněním?

Francouzská společnost má nepochybně své problémy a demonstranti mají právo na ně upozorňovat. Špatné podmínky ve školství, drahé bydlení ani sociální nerovnost však nikomu nedávají právo ničit cizí majetek, vyhrožovat nebo připravovat jiné lidi o živobytí. Odsoudit rabování přece neznamená popírat existenci společenských problémů, stejně jako uznat problémy chudých neznamená omlouvat násilí páchané jejich jménem.

V tom spočívá pokrytectví selektivního soucitu. Podnikatelka musí vysvětlovat, proč má její celoživotní práce nějakou hodnotu, vyděšená matka poslouchá řeči o revoluci a lidé, kteří nic neprovedli, nesou následky cizího řádění. Ti, kteří nejhlasitěji hovoří o důstojnosti a solidaritě, by přitom měli být první, kdo se takových obětí zastane.