Článek
Je čas na rodinu
Když jsme se tehdy ještě s přítelem sestěhovali, věděli jsme oba, že pokud náš vztah ustojí okolní překážky (a že jich bylo mnoho, ale o ně opravdu nejde), tak bychom spolu chtěli počít miminko.
Zhruba po půl roce se vše ustálilo a my si tak říkajíc lidově přestali dávat pozor. Nejdříve vše probíhalo z touhy po rozkoši a s radostí, jenže když se po roce nedostavil kýžený výsledek, a to dvě čárky na těhotenském testu, začala jsem trochu panikařit, bylo mi už lehce přes třicet a biologické hodiny tikaly.
Pokud jste tím neprošli, pak patrně nepochopíte to zoufalství, které přišlo s každým dalším měsíčním cyklem, s každým jednočárkovým testem. Ten smutek, když si uvědomíte, že závidíte nejen cizím těhotným, ale i svým kamarádkám, se kterými se máte radovat. Začínáte nesnášet sebe, své tělo. A pořád se ptáte Kde je chyba?
Začali jsme, teď už s manželem, zkoušet různé polohy i aplikovat dobré rady okolí. Někdo říkal po sexu nohy nahoru, jiný zase lehnout na bok, také nesmíš se poté mýt nebo hlavně po tom nečůrej.
Následovala úprava jídelníčku. Jak mého, tak i manželova. Dodnes se oklepe, když ve filmu Rodinka dávají Andulčinu manželovi pít celerovou šťávu.
Samozřejmě, že došlo i na výpočet plodných a neplodných dnů. A ze sexu se stal plán a povinnost, která se uskutečňuje podle daných vypočtů. Pryč byla radost a touha.
Všichni si teď říkáte, že právě tohle je ta překážka, je v hlavě, je v přílišné touze po dítěti. Čím víc chcete, tím méně to jde.
Na gynekologii mi řekli, že po dvouletých pokusech se ještě nemluví o problémovém početí, že vyšetření páru navrhují až po třech letech pokusů.
A mezitím má hlava TIK -TAK, mé srdce ÚÁ a mé tělo PŘIDEJ, PAK UŽ TO NEPŮJDE. Ale pořád nic.
Tak jsme zkusili IVF. Jezdili jsme na kliniku v našem krajském městě a prošli si hormonálním peklem a utrácením peněz, za které bychom koupili malé nové auto…
