Článek
Fotografie vznikla několik měsíců předtím během firemního dne. Najatý fotograf tehdy požádal Janu a dva kolegy, aby se postavili k sobě před budovou.
Jana věděla, že firma snímky použije. Představovala si webové stránky, příspěvek na sociální sítě nebo interní časopis. Víc to neřešila.
Proto nejprve nevěřila kolegyni, která jí jedno odpoledne poslala fotografii autobusové zastávky.
Na velkém plakátu byla právě ona.
Nejdřív se tomu doma smáli
Jana ukázala fotografii manželovi a žertovala, že po čtyřicítce konečně začala kariéru modelky.
Teprve potom si přečetla celý text.
Firma hledala nové zaměstnance a představovala se jako stabilní společnost, která staví na zkušených lidech. Janina fotografie zabírala většinu plakátu.
„Kdybych to viděla o měsíc dřív, asi by mě to potěšilo. Jenže já měla pořád v hlavě rozhovor se šéfem,“ říká.
Proběhl přesně o týden dříve.
Jana pracovala na zákaznickém oddělení a patřila mezi jeho nejzkušenější zaměstnance. Několik let zaučovala nováčky a kolegové za ní chodili se složitějšími případy.
Plat se jí ale za poslední tři roky téměř nezměnil.
Proto požádala nadřízeného Petra o schůzku.
„Letos na to opravdu není prostor“
Petr jí řekl, že je s její prací spokojený. Připomněl ale, že firma má letos napjatý rozpočet.
Jana se zeptala, jestli by bylo možné zvýšit mzdu alespoň individuálně. Ani to podle něj nebylo reálné.
„Řekl mi, že ví, co pro oddělení dělám, ale letos na to opravdu není prostor. Nebyla jsem ráda, ale nehádala jsem se s ním,“ vzpomíná.
Když potom uviděla plakát, samotné odmítnutí jí ještě nepřipadalo jako důvod ke konfliktu. Chápala, že marketing a mzdy mohou mít jiné rozpočty.
Vadilo jí ale, že se o kampani dozvěděla z fotografie od kolegyně.
Druhý den se proto Petra zeptala, jak dlouho má reklama běžet.
Nevěděl.
Kampaň podle něj připravovalo centrální marketingové oddělení.
Nikdo nepovažoval za nutné jí to říct
Jana napsala marketingu. Dostala příjemnou odpověď, že její fotografie byla vybrána z několika desítek snímků, protože působila přirozeně a dobře odpovídala myšlence celé kampaně.
Plakáty měly být na zastávkách ve třech městech. Fotografie se zároveň používala v internetové reklamě.
Nikdo jí před spuštěním kampaně nezavolal.
„Nešlo o to, že bych se za tu fotku styděla. Spíš mě zarazilo, jak samozřejmé všem připadalo, že mě mohou udělat jednou z tváří firmy a já se to dozvím cestou z práce,“ říká.
Marketing jí připomněl souhlas s použitím fotografií, který zaměstnanci před firemním dnem podepsali.
Jana ho nehledala. Nechtěla řešit právní spor.
Jen začala o celé situaci přemýšlet jinak.
Nové lidi měla dál zaučovat právě ona
Ve stejné době firma přijala několik nových zaměstnanců. Dva připadli k Janě na zaučení.
Jeden z nich jí během prvních dnů řekl, že na nabídku narazil díky náborové kampani. Janu poznal z reklamy.
Připadalo mu prý sympatické, že firma ukazuje skutečné zaměstnance místo modelů z fotobanky.
Jana se zasmála. Uvnitř jí ale ta věta příliš vtipná nepřipadala.
Firma její tvář používala, aby přesvědčila nové lidi, že je dobrým místem pro dlouhodobou práci. Její zkušenosti pak potřebovala k tomu, aby je někdo naučil práci dělat.
Přitom jí několik dní předtím vysvětlila, že její vlastní podmínky se změnit nemohou.
Tentokrát za Petrem nešla žádat znovu o peníze.
Řekla mu něco jiného.
Další focení už odmítla
Za několik týdnů přišel zaměstnancům e-mail s pozvánkou na další focení. Firma chtěla připravit fotografie pro kariérní stránky.
Jana odpověděla, že se ho účastnit nebude.
Petr se jí zeptal proč. Kampaň podle něj přece dopadla dobře a marketing byl s její fotografií spokojený.
Jana mu vysvětlila, že právě proto.
„Řekla jsem mu, že nechci firmě dělat reklamu svým obličejem ve chvíli, kdy sama nejsem přesvědčená, že bych ji jako zaměstnavatele doporučila někomu blízkému,“ popisuje.
Podle Jany se Petr neurazil. Spíš ho její odpověď překvapila.
Připomněl jí, že její plat a náborová kampaň jsou dvě různé věci.
Jana souhlasila.
Právě proto podle ní není důvod, aby jedna z těch věcí automaticky zahrnovala tu druhou.
Plakáty zmizely, rozhovor zůstal
Jana z firmy neodešla. Přestala ale automaticky souhlasit se vším, co se od ní očekávalo jen proto, že tam pracovala dlouho.
Když měla později převzít dalšího nováčka, zeptala se, zda je zaučování oficiálně součástí její pozice a jak se tato odpovědnost promítá do jejího hodnocení.
Tentokrát už rozhovor neskončil větou o rozpočtu. Firma začala řešit, zda by měla mít Jana seniornější pracovní zařazení. V době, kdy její příběh vyprávěla, ještě nebylo rozhodnuto.
Ani ona sama netvrdila, že kvůli jednomu plakátu dá výpověď.
Přesto pro ni něco změnil.
„Dvanáct let jsem si myslela, že když člověk pracuje dobře, všichni přece vědí, jakou má hodnotu. Pak jsem zjistila, že moje firma ji dokáže velmi hezky popsat na zastávce. Jen jsem chtěla, aby se o ní stejně konkrétně dokázala bavit i se mnou.“
