Článek
Invaze ušáků
Existují lidé, kteří věří na osud, znamení hvězd nebo tajemná setkání. Já jsem vždycky věřila jen na peřinu, klid a vlastní ložnici.
Byl přelom srpna a září, když se netopýr ušatý rozhodl, že pošle svoje děti přespat ke mně domů. Nevím, kde vzal moji adresu, ani proč zrovna do mé ložnice, ale zřejmě proto, že mám zvířata ráda a chráním je. Jenže dvacet pět netopýrů najednou na zácloně, se mi přece jen nezdálo jako vhodný doplněk k mé krásné bílé zácloně. Viseli si tam spokojeně a nedávali najevo, že by chtěli vstávat.
Zavolala jsem Alenu, učitelku biologie, abych ji informovala o invazi. Ani trochu se nevyděsila, dokonce ani nevyjádřila lítost nad mým stavem.
„Prosím tě, nebuď hysterická, to je normální,“ uklidňovala mě tónem, který mě doháněl k šílenství. „Když odrostou mláďata, celá kolonie se potuluje a hledá dutiny, kde by párkrát přenocovala.“
V tu chvíli jsem ji začala nenávidět. Jenže Alena, když má možnost poučovat o říši zvířat, nejde zastavit.
„Víš vůbec, jaký druh to je? V Čechách žije 27 druhů netopýrů! Může to být netopýr ušatý, rezavý, stromový, parkový nebo hvízdavý…“
„Mají velké uši, tak asi ušatý,“ odpověděla jsem suše.
Alena se zatetelila radostí: „Hlavně je nebuď!“
To mě vážně rozesmálo. Takže já si ustelu v kuchyni na zemi, aby ušáci náhodou nebyli rušeni.
„Vyfoť mi je, ať vidím, jestli jsi určila správně!“ zavelela.
„Aleno, mně je to jedno, klidně ať je to stromový nebo parkový, ale já s nimi v ložnici stejný vzduch dýchat nebudu!“
„Buď ráda, že tam nemáš netopýra létající lišku. Ta má rozpětí křídel 1,7 metru, to by se ti dvacet pět lišek do ložnice nevešlo!“
Smála se, zatímco já vůbec.
Rozhodla jsem se povolat posily: „Víš co, Ali, zavolám Jitku, ať tady přenocuje se mnou. Kdyby netopýři zaútočili.“
„Výborný nápad. Jedu také. Beru červené, potřebuješ zvýšit krevní tlak.“
Do hodiny seděly u mě doma, otevřely si víno, fotily si netopýry a výborně se bavily. Ušáci spali jak zabití a nic jejich klid nenarušilo. Zjevně se jim u mě moc líbilo.
„Aleno, jak dlouho vlastně netopýři žijí?“ zeptala jsem se s obavou a nadějí.
„Obvykle 15 až 20 let,“ odpověděla bezelstně.
Spadla na mě tíha celé věčnosti. „Třeba dostanou hlad a odletí,“ snažila jsem se ještě doufat.
„Moc s tím nepočítej, možná už se uložili k zimnímu spánku.“
V tu chvíli jsem měla chuť odjet na Nuselský most a skočit. Anebo si prostě koupit novou ložnici.
A přesto – když se na tu noc dívám zpětně – nebyla to pohroma, ale lekce. Netopýři mi připomněli, že žádné místo na světě nám úplně nepatří. My lidé jsme jen dočasní hosté v domě přírody, i když si namlouváme, že máme klíče. Oni hledali bezpečí a tmu, já zase klid a spánek. Na chvíli se naše světy protnuly a ukázaly mi, že život je soužití, ne vlastnictví. A tak dnes už věřím i na osud – i když má křídla, velké uši a smysl pro špatné vtipy.
