Článek
Spolu s tisíci českými fandy fotbalu jsem sledoval nerovná klání našeho národního mužstva se špičkami evropské i světové třídy. Bohužel jsme nestačili na Španěly, Angličany, ani na Chorvaty. Čtyřikrát jsme prohráli a na soupeře jsme prostě neměli nárok.
Přesto jsem po zápasech ani jednou neodcházel od televizní obrazovky úplně zklamán. Řečeno klasika „i v těch porážkách se objevovaly jiskřičky naděje v lepší věci budoucí, třeba ty krásné čtyřky v hodnocení výkonů některých fotbalistů“. Ale vážně, tvrdím, že po většinu času se dalo na naši hru koukat bez studu. Kluci bojovali, trenér Denia jim ordinoval kombinační hru a i když s tím měli určité problémy a uchylovali se někdy v tísni znovu k bezhlavým nákopům (síla zakořeněného zvyku a nedostatek techniky a sebedůvěry) poctivě se snažili o kombinaci.
Nakopávaná v českém fotbale totiž zapustila tak pevné kořeny, že bude velmi těžké se tohoto zlozvyku zbavit. Je to vidět bohužel i u mládežnických mužstev (naposledy viz U21 v Portugalsku). Španělskému trenérovi držím palce, snad se nenechá otrávit některými „experty“ a nesejde s týmem z dobře načaté cesty. Jistě, čtyři porážky za sebou je dost. Ale myslím, že hra českého mužstva byla výrazně lepší na koukání, než by bývala pod styly dřívějších trenérů Haška a Koubka. Možná by oni doslova „ukopali“ nějakou zbytečnou remízu, do budoucna nic neřešící. Podle mého názoru zavedl v posledních létech „nakopávací styl“ v českém fotbalu zejména tým kolem trenéra pražské Slávie Jindřicha Trpišovského. Když převzal ze začátku Slávii, působil pan Trpišovský jako zjevení. Mužstvo hrálo nádherný fotbal a mělo senzační úspěchy i v Evropě. Moc jsem jim fandil. Potom ale se svým pohledným fotbalem narazilo, utrpělo pár nečekaných nezdarů a mám dojem, že Trpišovský z opatrnosti přesedlal na buldočí fotbal a začal spoléhat jen na nákopy. Od obrany dopředu létají stále míče jenom nad hlavami záložníků, kteří na tvorbu hry nutně rezignovali a tvoří v mužstvu jenom jakousi štafáž dobrou pouze k roli faulujících buldočků. Trenér si pořídil k tomuto stylu hry do útoků nepříliš důvěryhodnou „věž“ z Plzně, která sice (zatím) v lize dominuje a dává góly (a také rozdává příšernosti svým chováním). Slávie se tetelí, účel světí prostředky. Otázkou je, jak dlouho s tím vystačí. V Evropě s tímto stylem nemá nárok na nějaké pozitivum. Když hrozilo, že Slávie o svou „věž“ přijde, trapně o její rehabilitaci bojovala a ubojovala prodloužení této tragédie sama oproti sobě. Smutné je, že ostatní mužstva naší ligy (s občasnými čestnými výjimkami Sparty, Mladé Boleslavy, Teplic) současnou Trpišovského filosofii fotbalu s nadšením přijala a na našich prvoligových i druholigových trávnicích se nakopává a fauluje jedna radost.
Poslední trenéři národního mužstva Hašek a Koubek nešvar také přijali za svůj. Nic jiného jim kolikrát ani nezbývalo, když polovinu národního mužstva mnohdy tvořili slávisti a stylem nakažení i hráči z jiných klubů. K jakým výsledkům to u národního mužstva vedlo, nejlépe ukázalo poslední mistrovství světa. Byli jsme trapní.
Nyní teď tedy máme španělského kouče, který se pustil do přestavby herního stylu národního mužstva. Moc mu fandím a doufám, že se dožiju obrození českého fotbalu z doby temna. Kdy český fotbal bude zase jednou ve světě pojem.
Protože jsem již pamětník, nedá mi to, abych znovu nezalistoval v životopisné knize našeho vynikajícího fotbalisty pana Josefa Masopusta s názvem „S míčem kolem světa“. Pro mladé jenom připomínám, že Josef Masopust jako kapitán dovedl národní mužstvo tehdejšího Československa do finále MS v Chile v roce 1962. Československo reprezentoval v létech 1954 – 1966. Byl hráčem tehdy vynikající pražské Dukly. Procestoval s fotbalem celý svět a během své kariéry se stal také držitelem nejvyššího světového hráčského ocenění - Zlatého míče. Z knihy Josefa Masopusta je zajímavá pasáž, kdy jako mladík začínal v Dukle spolu s dalšími později vynikajícími světovými fotbalisty Novákem, Pluskalem, Borovičkou, Kučerou a dalšími. Vedl je trenér Karel Kolský, který jim ordinoval do té doby u nás nevídaně vysoké tréninkové dávky a technický fotbal. Brzy se kluci vypracovali do národního mužstva, kde zpočátku dostali naloženo například v roce 1954 v Budapešti od Maďarů (1:4). Příčinou byl zastaralý styl hry. Nechme citovat pana Masopusta: „tehdejším zaklínadlem bylo hrát moderní fotbal. Za moderní se považovalo kopat dlouhé pasy, sprintovat za nimi, vrhat se obětavě i do předem prohraných soubojů“ (str.55). Trenér Kolský, po něm Vejvoda a dovršil to na MS v Chile Vytlačil, brojili proti takovému stylu hry, ordinovali kombinační českou hru a nakonec uspěli. Již v roce 1956 Československo deklasovalo ve Švýcarsku domácí tým 6:1, prezentovalo se „pěkným typicky českým fotbalem. Hráči si ťukali míč po zemi, ukazovali se, nabíhali do volného prostoru a měli v útoku Jirku Farajzla“ (str.62).
Tehdy se našim předkům podařilo překonat fotbalovou dobu temna a na dlouhé roky určili cestu, jakou se má český fotbal ubírat. Postupně se u národního mužstva střídali další vynikající trenéři, namátkou pánové Havránek, Ježek, Uhrín, Vengloš, Brückner a v neposlední řadě musím jmenovat i Jaroslava Šilhavého, pod kterým český fotbal ještě ušel.
Jak se historie opakuje! Běda tomu, kdo se z historie neumí poučit. Jsme nyní tam, kde jsme byli před ¾ stoletím. Řešíme to, co naši předci již vyřešili. Prostě hrát normální technický obětavý fotbal. Díky bohu, že si to alespoň začínáme uvědomovat. Musel přijít Španěl, aby nám otevřel oči. A teď do práce, vyházet neschopné trenéry, zejména od mládeže vyhnat trenéry, kterým záleží hlavně na výsledku a ne na hře, kteří mladým hráčům velí „sejmi ho, „nakopej mu“, „všechno odkopávej“, „vlítni na rozhodčího“ apod. Bůh s námi.
Ukázky z knihy Josefa Masopusta:
Ukázka z knihy Josefa Masopusta
