Článek
Ráno v kempu
Ráno v kempu plném stanů od jedné nejmenované společnosti, kde se každý dočasný příbytek podobal jako vejce vejci, začalo hlasitým zpěvem papouška z vedlejšího stanu, kterého jeho majitelé asi nemohli nechat ve zvířecím hotelu ve společnosti varanů a podobné havěti.
Rozlepil jsem oči a nad sebou jsem uviděl zelenou celtu stanu. Sakra, zase jsem nespal ve své měkké posteli v mém milovaném městě, zase spím venku na nafukovací matraci. Ať jdou s romantikou stanování k šípku, nebo do paďous. Pomalu jsem vstal a podíval se přes síťku do vedlejší místnosti, kde spala moje milovaná rodinka – holčička Emička, která měla nedávno pět let, a manželka Sofie, u které věk jako správný džentlmen nezmiňuji, ale je to 25 plus mrk mrk . Spinkaly jako dvě neviňátka, zabaleni do spacáků, byli jim vidět jen hlavy. Jsou to miláčkové.
Potichu abych je nevyrušil sem prohrabal věci a napadlo mě, že jim na probuzení uvařím kávu a čaj na našem novém plynovém kempingovém vařiči. Vzal jsem hořák a kartuši natlakovanou pořádným hustým plynem a vylezl ze stanu, kde už měli rozložené židle a stoly naši spolucestovatelé, rodina Romčovci a Vogoncovi. S úsměvem mně vlastním jsem je pozdravil a jal se obřadně zapalovat vařič. Obě rodiny se na mě se zájmem dívaly, a nutno uznat i se špetkou závisti, že Junákovi budou mít dobrou praženou brazilskou kávu a teplý ovocný čaj, zatímco oni musí ke stánku a vystát frontu jak na maso za protektorátu. Našrouboval jsem elegantně hořák, otočil ventilem na znamení plus – začalo to syčet, tak jsem škrtnul sirkou, hořák se krásně rozhořel a já poskočil radostí. Najednou ale i s hořákem začala hořet i kartuše s plynem. No nic, asi jsem zapnul turbo.
Ovšem z turba se stalo superturbo. Duchapřítomně se zachovala členka pozorné hlídky z Golčova Jeníkova Martina a se slovy „Hoď to do ohniště“ zavelela. Její velitelský hlas se rozlehl kempem. Neváhal jsem poslechl a vrhl kartuši zchvácenou plameny pekelnými do železné trojnožky, ve které jsme večer opékali uzeniny a špekáčky valné i nevalné kvality. Plyn unikající z bomby nabral na síle, zvedal se k obloze a syčel jako had na steroidech. Koukal jsem na to jako sova z nudlí a nemohl nic dělat, jen doufat, že Propan-Bhůtán vyhoří. Najednou se ozvala ohlušující rána, která probudila všechny obyvatele kempu a mně vysloužila přezdívku Bum Pán. Zbytky vařiče vystřelily do nebes, a s nimi i černé uhlíky z minulého večera. Byl to spektakulární výbuch, naštěstí tlaková vlna zadusila zbytky ohně a po chvilce byl zase v okolí klid a mír, jak se k ranní pohodě pod stanem sluší a patří. Dokonce i sousedův papoušek zmlkl.
A já pak s pocitem, že nikdo, zaplať (doplň jakýkoliv bůh), nepřišel k úhoně, jsem si šel koupit břečku z automatu, kde byla vyobrazena slečna, jak pije tu „nejlahodnější“ kávu v galaxii. A víte co, milé děti? Reklama kecala.
KONEC
