Lahváčův deník #1: Proč jsem se stal kuchařem

Když se mě někdo zeptá, proč jsem se stal kuchařem, mohl bych říct něco krásnýho o lásce k surovinám, vůni čerstvých bylinek a radosti z tvorby. Jenže začátky v gastru jsou většinou trochu míň romantický. Člověk stojí v kuchyni, smrdí cibulí, je zpocenej jak dveře od chlíva a snaží se hlavně neposrat první servis. A přesně tam to začne.

Jednou se něco povede, host vrátí prázdnej talíř a ty zjistíš, že tě tenhle šílenej svět vlastně baví. Pak přijde další směna, další servis, další průser a najednou zjistíš, že se v tom motáš rok. Pak pět let. Pak deset. A než se rozkoukáš, máš v gastru přes dvacet let a přemýšlíš, jestli je to ještě práce, koníček, nebo už regulérní diagnóza.

Za ty roky jsem poznal kuchyně, kde byla sranda, kuchyně, kde se řvalo, kuchyně, kde se člověk za měsíc naučil víc než jinde za rok. Poznal jsem skvělý kuchaře, magory, profíky, lemry i lidi, se kterýma bych šel do servisu klidně poslepu.

Naučil jsem se, že dobrej kuchař není ten, kdo umí udělat nejhezčí pěnu na talíři. Dobrej kuchař je ten, na kterýho se můžeš spolehnout, když je plná hospoda, tiskárna chrlí jeden bon za druhým a celý se to začíná srát. Protože právě tehdy se ukáže, kdo je kdo.

Gastro mi dalo hromadu věcí. Zkušenosti, kamarády, nervy, pár šedin navíc a hlavně příběhy, který se do žádný kuchařky nevejdou. A možná právě proto vznikl Lahváčův deník.

Ne jako učebnice. Ne jako chytrý rady člověka, kterej snědl Šalamounovo hovno. Spíš jako výmaz od srdce. Bez příkras. Z kuchyně, z placu, z hospody. O hostech, kuchařích, majitelích, průserech, radostech a o všem, co k tomu našemu blázinci jménem gastronomie patří.

Tak, jak bych to řekl kolegovi po směně u piva.

Zdeněk Lahodný – Lahváč
Lahváčův deník | Kuchařští srdcaři