Článek
Spropitné patří mezi věci, které většina lidí dobře zná, ale jen málokdo se nad nimi skutečně zamýšlí. Někdo ho dává automaticky, jiný jen výjimečně a někteří vůbec. Přesto se často vytváří dojem, že spropitné je jakousi nepsanou povinností zákazníka. Je tomu ale skutečně tak?
Spropitné jako poděkování
Původní smysl spropitného byl jednoduchý. Zákazník byl spokojen s obsluhou a rozhodl se ji dobrovolně odměnit nad rámec ceny služby. Právě slovo dobrovolně je zde klíčové. Pokud číšník poskytne příjemnou, rychlou a profesionální obsluhu, mnoho hostů rádo účet zaokrouhlí nebo přidá několik procent navíc. Takové spropitné lze chápat jako poděkování za dobře odvedenou práci.
Je zákazník povinen dávat dýško?
Podle mého názoru jednoznačně ne. Pokud je na účtu uvedena částka 198 korun, zákazník splní svou povinnost tím, že zaplatí 198 korun. Nic více. Spropitné není součástí ceny služby.
Přesto se občas lze setkat s nepříjemnými reakcemi typu:
- „A spropitné nebude?“
- „Takže přesně?“
- „Co jsem udělal špatně?“
Podobné poznámky jsem zažil i osobně. V takové chvíli už ale nejde o dobrovolné poděkování. Jde o vytváření určitého tlaku na zákazníka. A právě zde podle mého názoru ztrácí spropitné svůj původní smysl.
Proč právě číšník?
Na celé věci mě dlouhodobě fascinuje ještě jedna otázka. Proč vlastně dáváme spropitné pouze některým profesím?
Dýško běžně dostává:
- číšník,
- taxikář,
- kadeřník.
Naopak ho obvykle nedostává:
- pokladní v supermarketu,
- prodavač v knihkupectví,
- pracovník pošty,
- opravář televize,
- úředník.
Přitom i oni poskytují službu zákazníkovi.
Hranice mezi profesemi, u nichž je spropitné považováno za samozřejmé, a těmi ostatními je do značné míry historická a společenská zvyklost.
Nízké mzdy nejsou problém zákazníka
Často slýcháme argument, že zaměstnanci v gastronomii mají nízké mzdy a spropitné jim pomáhá situaci zlepšit. To může být pravda. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že mzda je především věcí vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Zákazník:
- neurčuje výši platu,
- neuzavírá pracovní smlouvu,
- neřídí restauraci.
Jeho úlohou je zaplatit cenu služby, kterou si objednal. Pokud se automaticky počítá s tím, že část mzdy doplatí hosté formou spropitného, vzniká otázka, zda je takový systém nastaven správně.
Platba kartou přinesla nové otázky
Dříve byla situace jednoduchá. Účet činil například 186 korun a host řekl: „Dvě stě korun.“
Dnes často platíme kartou.
Platební terminál nabídne několik možností:
- 5 %,
- 10 %,
- 15 %,
- vlastní částku,
- bez spropitného.
Mnoho lidí přitom pociťuje určitý sociální tlak. Obsluha stojí vedle nich a čeká na rozhodnutí.
Objevuje se však ještě řada dalších otázek. Kam vlastně spropitné zaplacené kartou doputuje? Dostane ho konkrétní číšník? Dělí se mezi celý personál? Ponechá si část zaměstnavatel? Jak je evidováno?
Zákazník většinou neví. A právě tato nejistota může některé lidi od poskytování spropitného odrazovat.
Dva lidé, dva různé pohledy
Zajímavé je, že ani v rodinách nemusí existovat jednotný názor.
Znám případy, kdy jeden člověk dává spropitné prakticky pokaždé a druhý jen výjimečně. Není to otázka slušnosti ani charakteru. Často hraje roli životní situace, výše příjmu i osobní zkušenosti.
Pro někoho představuje dvacetikoruna zanedbatelnou částku. Pro jiného může mít úplně jinou hodnotu.
Spropitné považuji za dobrovolné ocenění kvalitní služby. Není žádnou povinností zákazníka ani náhradou za nízké mzdy. Pokud jsem spokojen, rád účet zaokrouhlím. Pokud nejsem, nevidím důvod, proč bych měl platit více.
Někdo považuje spropitné za samozřejmost, jiný za dobrovolnou odměnu za výjimečnou službu. Možná není důležité, kdo má pravdu. Důležité je, aby rozhodnutí zůstalo na zákazníkovi a nestalo se společenskou povinností.
