Článek
Chodila jsem s jachtařem a moc mě bavilo plavit se po mořích, ovšem kapitánský průkaz jsem si už udělat nestihla. S rozchodem přišel i konec jachtaření.
Chodila jsem s paraglidistou, milovala jsem jeho i vítr ve vlasech, ticho a sounáležitost tandemu, tam nahoře. Pilotní průkaz nevlastním a výbava je prodaná.
Chodila jsem s horolezcem ze Slovenska, ovšem covid jaksi překazil slibovanou túru po Tatrách.
Hravý osud mi však vzápětí přihrál dalšího horolezce, tentokrát Prince z Prahy. Jak ten uměl krásně a věrohodně vyprávět, co všechno umí, co zažil, kde byl a kam mě vezme! Jedním z těch vysněných míst bude prý i čtyř tisícovka Allalinhorn ve švýcarských Alpách v údolí Wallis. „Tam jsem lezl tolikrát, to ti pak všechno ukážu na místě, když budeš chtít.“ Sama bych to tedy prý nedala, ale s jeho pomocí to snad nějak zvládnu.
Byla jsem jím i jeho vyprávěním nadšená. Okamžitě jsem si vyhledala fotky, našla přístupové trasy, nastudovala vše možné a nemožné…prostě jsem zatoužila vidět to místo, kde byl „můj Princ horolezec“, jako doma vidět a navštívit.
Jenže jak už to v životě bývá, tentokrát jsem si výbavu ani koupit nestihla. Z Prince se vyklubal Baron Prášil, se spoustou dalších „úžasných vlastností“.
Myslela jsem si, že na rozchody už jsem ve svém věku zvyklá, ale tohle byl úplně jiný level. Když se vám totiž do života vetře podvodník a manipulátor, potřebujete najít způsob, jak se z toho po rozchodu (jestli se tedy o konci téhle hry dá vůbec mluvit jako o rozchodu, prostě partie šachu byla dohrána), nezbláznit. Chce se vám ječet, křičet a řvát. A kde jinde by to mohlo mít ten správný efekt, než na pořádném kopci! Vlastně, proč ne rovnou na té zmiňované čtyř tisícovce!
A protože tam nahoře mě někdo má nakonec asi rád, dostávám kontakt na pár lidí žijících ve švýcarské vesničce Saas-Fe, kde se ráno probouzíte s výhledem na horu Allalinhorn s výškou 4 027 m n.m.
Neváhám ani vteřinu, kupuji jízdenku na autobus a vlak, balím kufr, nevnímám otázky svých blízkých, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ostatně, tuhle otázku od nich neslyším poprvé. Můj život je totiž jedna velká výzva a já tak trochu cvok. Což je taky zřejmě důvod, proč mi hned padne do oka Lenka, která bude mojí parťačkou při výstupu na Allalin. Tahle holka jde taky do všeho. Ještě tedy honem dokoupit výbavu, všechno musí barevně ladit, je to velká akce, rtěnku měním za pomádu s UV faktorem, lodičky za boty do sněhu a krajkové spodní prádlo za kvalitní merino.
Druhý den ráno sraz v sedm hodin u pokladen. Kupuji jízdenku na lanovku, kterou později vystřídá jízda nejvýše položeným metrem na světě. Vezeme se do výšky 3 500 m n.m. Už při výstupu z metra mi dělá problém vyjít pár schodů a uvědomuju si, že jsem tady v horách teprve druhý den, což mi na klidu moc nepřidává.
První část cesty jdeme po sjezdovce. Mám čas zvyknout si na chůzi s mačkami. Není to zase tak hrozné, ale chůzi na podpatcích zvládám doma o něco bravurněji. Hlavně dávat pozor, abych mačkami nepoškodila lano, na které mě Lenka k sobě navázala. Počasí je nádherné, svítí sluníčko, stačí mi zatím triko s dlouhým rukávem. Po pár desítkách minut už začínáme mírně stoupat. Jdeme klasickou stezkou, tou nejméně náročnou, i tak mám problémy s dechem, co chvilka zastavuji s pocitem, že to prostě nemám šanci udýchat. A vrchol? V nedohlednu! Je zvláštní, jakou mám tady žízeň, co chvilka se potřebuji napít.
Co krok, to myšlenka vzdát to. Prostě zdrhnout odsud, jenže jak, když jsem uvázaná na tom laně?! Lenka zřejmě vytuší mé zaječí úmysly, a tak mi dává návrh dojít alespoň pomalu do sedla. Pojď! Ze sedla je vidět Matterhorn a snad i Mont Blanc.
To je pro mě motivace, a tak se snažím ještě neumřít hned teď, nepadnout obličejem do sněhu a neprosit ji, ať mě tu nechá umrznout, slyšela jsem, že je to hezká smrt.
Jdu. Krok za krokem se mi hlavou honí myšlenky. Spousta myšlenek. „Sakra, vždyť jsem na místě, o kterém mi vyprávěl a vážně je to nádhera, to je snad jediná věc, o které mi nelhal.“
A najednou jsme v sedle, ten výhled! To je něco úžasného! Vytahuju z batohu banán a čokoládu, cpu se a zapíjím to teplým mátovým čajem.
„Tak co? Dáš to ještě dál?“ ptá se Lenka. Najednou se mi to zdá už skoro kousek, vždyť ten vrchol už vidím. Ta potvora to věděla! Věděla, že když mě dostane do sedla, že mě má na háčku. Že budu chtít jít dál. Jasně že jo! Jdeme!
„Ty kráso, já vidím kříž Allalinu. Tak tam si udělám selfíčko a pošlu mu ho. Ať se chytí za nos.“ To ještě netuším, že až budu u kříže, změním názor. Najednou mám spoustu energie, zaplavuje mě adrenalin, pusu už nezavřu a melu a melu, směju se a myslím, že Lenka má pocit, že ji v nestřeženém okamžiku na lano navázaly nějakou jinou parťačku.
Posledních pár desítek metrů po ostrém hřebeni ke kříži už zvesela křepčím, jestli se tak tedy chůze s mačkami dá vůbec nazvat.
Fotím se u kříže, úsměv od ucha k uchu. „Já jsem tady tak šťastná!“
A najednou s jistou vím, že tuhle vysmátou fotku pošlu jen svým blízkým. Těm, kteří za mnou vždycky stáli a stojí. Lidem, které mám ráda a kterým můžu věřit. Už nemám chuť ani potřebu dávat „Princi horolezci“ vědět, že jsem to dokázala i bez něj.
Tenhle pseudo princ mi vzal spoustu energie a byl plný zklamání, ale díky tomu všemu jsem poznala, kolik síly a odhodlání v sobě mám a co všechno zvládnu a dokážu.
Našla jsem nové místo, kam se budu ráda vracet, kde je mi dobře, kde je spousta dalších kopců a vrcholů, které ještě neznám…a hlavně, našla jsem zde nové přátele.
