Článek
Dnes sledujeme zpravodajství na mobilních telefonech, zprávy se šíří během několika sekund a konkurence veřejnoprávních médií je nesrovnatelná s poměry na počátku devadesátých let.
Přesto se stále opíráme o právní rámec, jehož základ vznikl před 35 lety. Proč za tak dlouhou dobu nebyl přijat nový, moderní zákon o České televizi, který by odpovídal současným technologickým, ekonomickým a společenským podmínkám?
To je otázka, kterou by si měla položit také dnešní opozice. Pokud ODS a Piráti považují veřejnoprávní média za natolik zásadní pilíř demokracie, proč v době, kdy měli vládní odpovědnost nebo politický vliv, nepřišli s komplexní modernizací jejich právního rámce? Proč se veřejná debata tak často soustředí na samotné financování, zatímco otázky efektivity, odpovědnosti, kontroly a dlouhodobé udržitelnosti systému zůstávají stranou?
Poplatky jako nedotknutelná jistota?
Spor o televizní a rozhlasové poplatky není jen technickou debatou o tom, odkud mají veřejnoprávní média získávat peníze. Je také debatou o tom, kdo nastavuje pravidla jejich financování, jak se kontroluje hospodaření a jak se zajišťuje jejich skutečná nezávislost.
Zastánci poplatků argumentují, že přímé financování od občanů omezuje závislost médií na momentální vládě. To je legitimní argument, který nelze odbýt mávnutím ruky. Stejně legitimní je však otázka, zda je právě současný systém jediným možným řešením a zda jeho výhody odpovídají nákladům a podmínkám digitální doby.
Zrušení poplatků samo o sobě automaticky neznamená konec nezávislosti České televize. Stejně tak jejich zachování automaticky nezaručuje její nestrannost. Rozhodující jsou konkrétní pravidla, institucionální pojistky, transparentní hospodaření a vymahatelná odpovědnost.
A právě zde by měla opozice předložit přesvědčivé argumenty, nikoli pouze varovat před katastrofickými scénáři.
Když se změní názor, měla by přijít i vysvětlení
ODS i Piráti v minulosti připouštěli nebo prosazovali alternativy k tehdejšímu systému televizních poplatků. Pokud dnes hájí jiné řešení, měli by veřejnosti jasně vysvětlit, co se změnilo: jejich odborné stanovisko, ekonomické podmínky, nebo politické okolnosti?
Politická strana má samozřejmě právo změnit názor. Nemá však důvod očekávat, že voliči přijmou takovou změnu bez vysvětlení. Zvlášť když jde o pravidelné platby milionů domácností a podnikatelů.
Je proto namístě ptát se, zda se v současném střetu nehájí vedle principů také zavedené finanční toky a politický vliv. Bylo by ale nepřesné tvrdit bez důkazů, že právě to je skutečným motivem všech odpůrců změny.
O motivech se dá spekulovat; o konkrétních návrzích, hlasováních a dřívějších slibech lze vést doložitelnou debatu.
Totéž platí pro obavy z manipulace veřejnosti. Strašení ohrožením demokracie může politickou diskusi vyhrotit, ale ani opačná strana by neměla předstírat, že změna financování nemůže přinášet žádná rizika.
Veřejnoprávní média potřebují nezávislost. Občané však zároveň potřebují vědět, za co platí a kdo odpovídá za to, jak jsou jejich peníze využívány.
Závěrem
Po 35 letech je namístě otevřít debatu o moderním zákoně o České televizi, nikoli automaticky považovat každý dosavadní mechanismus za nedotknutelný. Skutečná obrana demokracie totiž nespočívá v tom, že se žádné pravidlo nesmí změnit. Spočívá v tom, že pravidla obstojí ve veřejné debatě, jejich zastánci je dokážou obhájit a jejich odpůrci mohou navrhnout lepší řešení.
Demokracie není povinnost platit navždy stejným způsobem. Je to právo požadovat vysvětlení, kontrolu a pravidla odpovídající době, ve které žijeme.
