Článek
Legendární medvěd umřel.
Což je samo o sobě zpráva, protože legendy obyčejně neumírají, maximálně se na čas odmlčí, případně změní platformu. Ale dobrá, stalo se. Medvěd zavřel notebook, dopsal poslední odstavec, v němž slíbil „pokračování příště“, a odebral se na věčnost.
V nebi ho přivítal svatý Petr. Vousy bílé, klíče cinkají, fronta spořádaná jako na poště v menším okresním městě.
„Medvídku,“ povídá Petr vlídně, „a co jsi dělal celý život?“
Legendární medvěd se narovnal, popotáhl a řekl hrdě: „Já jsem byl bloger.“
Svatý Petr ani nemrkl. Jen si něco poznamenal do formuláře, razítko otočil o devadesát stupňů a suše pravil: „Tak to běž do pekla.“
Medvěd byl překvapen, ale ne zas tolik. Věděl své. Sjel tedy o patro níž, kde ho přivítal Lucifer. Bez fronty, bez formulářů, zato s výrazem permanentní otrávenosti.
„Jméno!“ zařval.
„Legendární medvěd.“
„A cos dělal, ty dobytku?“ zasyčel Lucifer s profesionálním pohrdáním.
„Bloger,“ odpověděl medvěd tišeji, už bez patosu.
Lucifer se zamyslel. Byla to krátká, ale intenzivní pauza. Pak mávl rukou a pravil větu, která se v pekle zapisuje zlatým písmem: „Tak to jdi do pr***e!“
Závěrem
A tak se Legendární medvěd ocitl nikde. Mezi nebem, peklem a diskusí pod článkem. V prostoru, kde se netleská, ale komentuje. Kde vás nikdo nečte, ale všichni vědí, že píšete blbě. Kde se neudělují svatozáře ani vidle, jen palce dolů.
Medvěd se rozhlédl, povzdechl si a udělal to jediné, co uměl. Sedl si, otevřel notebook a napsal fejeton. Protože blogerem jste nejen za života.
Blogerem jste navždy. A to je, přátelé, trest horší než peklo.
