Článek
Brno, páteční odpoledne. V trolejbuse číslo 25 si sedne starší pán s taškou plnou nákupu z Lídlu. Vedle něj si přisedne mladík s mobilem v ruce, sluchátka v uších. Pán se usměje a začne mu něco vyprávět o svém mládí. Mladík něco zamručí, oči stále upřené do telefonu.
Senior si povzdechne: „Dneska už nás sledují jenom ty mobily, co?“
A má pravdu. V současnosti se chystá legislativa, která má ještě více rozšířit možnosti sledování občanů na internetu. A jak je to prezentováno? Samozřejmě jako boj proti dezinformacím, proti kriminalitě, proti všem těm zlým, kteří na nás číhají v kyberprostoru.
Jenže, co když to ve skutečnosti znamená, že každý náš krok na internetu bude pod drobnohledem? Státní aparát si tak může vytvořit rozsáhlý katalog našich zájmů, názorů a preferencí.
Ale když už se má sledovat, tak spravedlivě!
Ministr vnitra Vít Rakušan, který se dlouhodobě zasazuje o podobné legislativní kroky, by měl jít příkladem. Proto navrhuji, aby voliči měli možnost 24/7 odposlouchávat jeho telefonáty, sledovat jeho e-maily a vidět, co vyhledává na internetu.
Pokud, jak nám politici často říkají, slušný člověk nemá co skrývat, tak se přece nemůže ničeho bát.
Proč by mělo být sledování jen jednosměrné?
Pokud stát považuje za legitimní šmírovat své občany, měl by na oplátku umožnit občanům sledovat ty, kdo o nich rozhodují. Kdybychom se mohli podívat do e-mailové schránky ministra vnitra nebo poslechnout si jeho hovory, možná bychom zjistili, jak se zákony skutečně tvoří, s kým se politici radí a komu dávají přednost.
Senior v brněnském trolejáku to shrnul celkem jednoduše: „Dřív jsme měli strach, že nás udá soused. Dneska si stát za naše peníze koupí software a sleduje, co čteme na internetu.“
A co na to mladík s mobilem? „Hmm, možná by nebylo špatný vědět, co si píše Rakušan…“
Otázkou zůstává, kdo se nakonec bude bát víc – občan, nebo politik?
Ať hodí atomem ten, kdo je bez viny!
