Článek
Městská doprava bývá nejlepší sociologická laboratoř. Člověk tam vyslechne víc než v televizních debatách, průzkumech veřejného mínění i na sociálních sítích dohromady. A občas vzniknou hlášky, které by si zasloužily vlastní pamětní desku Dopravního podniku.
Nedávno jsem jel tramvají a zažil scénku, která přesně patří do této kategorie.
Na čtyřce seděly dvě slečny, tak kolem sedmnácti let. Mobil v ruce, sluchátka kolem krku, hlasitost projevu nastavena na úroveň „ať to slyší i řidič“. Probíraly politiku. Už to samo o sobě bylo osvěžující. Dnešní mládež je často obviňována, že ji zajímá jen TikTok a bubble tea, takže každá debata o veřejných věcech zaslouží uznání.
„Hele, ten pan prezident je ale fakt alfa samec,“ prohlásila jedna zasněně.
Druhá souhlasně přikývla:
„Totálně. Takovej klidnej, silnej typ.“
V tu chvíli se ozvalo od zadních dveří odkašlání. Tam seděl senior Standa. Asi čtyřiasedmdesát let, kostkovaná košile, igelitka z Penny Marketu a výraz člověka, který už v životě slyšel úplně všechno.
Chvíli obě slečny pozoroval, pousmál se a pak pronesl větu, která během tří sekund rozložila celou tramvaj smíchy:
„Slečny, žádnej alfa samec. Ten bývalý komunista je tak maximálně Čalfa samec.“
Nastalo ticho. Krátké, posvátné ticho.
A pak to přišlo.
Nejdřív se rozesmál jeden střízlivý student. Pak paní s nákupní taškou. Následně řidič, který se málem zapomněl rozjet na zelenou. Dokonce i jedna z těch dívek nakonec vyprskla smíchy, i když bylo vidět, že úplně netuší, kdo byl Marián Čalfa.
A právě v tom je možná kus dnešní doby.
Mladá generace používá moderní pojmy. „Alfa samec“, „sigma male“, „mindset“, „charisma“. Starší generace zase disponuje něčím jiným – historickou pamětí. A někdy stačí jediná slovní hříčka, aby se oba světy na chvíli střetly přímo mezi označovačem jízdenek a sedačkou pro invalidy.
Senior Standa totiž nevedl přednášku. Nekřičel. Nemoralizoval. Nepsal rozhořčený komentář na Facebook. Jen elegantně připomněl, že politická minulost se nedá přemalovat marketingem ani prezidentským portrétem.
A hlavně ukázal jednu důležitou věc: český humor ještě žije.
V zemi, kde lidé dokážou během ranní cesty tramvají vytvořit slovní hříčku spojující internetový slang s porevoluční politikou, ještě není úplně ztraceno.
