Článek
Jednou je lež tolerovaným nástrojem „vyššího dobra“, jindy nepřijatelným excesem, který je třeba hlasitě odsoudit. A hranice mezi oběma polohami se neřídí ani tak fakty jako spíše tím, kdo je zrovna terčem.
Vzpomínáme na dobu, kdy iniciativa Milion chvilek pro demokracii mobilizovala statisíce lidí proti tehdejší ministryni spravedlnosti Marie Benešové. Atmosféra byla vyhrocená, emoce silné a mediální prostor – zejména ten pražský – ochotně přiléval olej do ohně. Interpretace faktů byla často jednostranná, někdy až účelově zjednodušená. Výsledkem byla masová mobilizace, která měla všechny znaky legitimního občanského protestu, ale současně i nepříjemnou pachuť mediálního nátlaku.
Jenže pak se karta obrátila. Terčem útoku se stal Mikuláš Minář, tvář zmíněného hnutí. V prostoru se objevila lživá fotomontáž. Reakce? Okamžité a hlasité morální rozhořčení. Redakce, které dříve přehlížely či relativizovaly problematické narativy, najednou objevily etiku, zásady a potřebu chránit veřejnou debatu před dezinformacemi.
Nejde o to obhajovat lži – právě naopak. Lhát o komkoli, manipulovat, skandalizovat bez důkazů, to by nemělo být přijatelné nikdy. Ani když se to hodí „našim“, ani když to škodí „těm druhým“. Problém je jinde: v tom, že část veřejného prostoru si tuto zásadu aplikuje selektivně.
Pan Minář vstoupil dobrovolně do veřejného života. To s sebou – ať se nám to líbí, nebo ne – nese i vyšší míru kritiky, někdy i nespravedlivé. Judikatura dlouhodobě pracuje s tím, že veřejně činné osoby musí snést širší spektrum útoků než běžný občan. Je to nepříjemné, často nefér, ale je to realita. Stejnou realitu však nesla i Marie Benešová.
Ergo kladívko, právě zde se láme důvěra veřejnosti. Pokud jednou tolerujeme hrubé zjednodušování, emocionální manipulaci či dokonce nepravdy, protože „slouží správné věci“, nemůžeme se divit, že podruhé někdo použije stejný arzenál proti nám.
Veřejný prostor není laboratorní prostředí, kde si lze vybrat jen ty nástroje, které se nám zrovna hodí.
Závěrem
Chceme-li mít skutečně kultivovanou debatu, musí platit jedno jednoduché pravidlo: metr má být stejný pro všechny. Pro aktivisty i politiky, pro „naše“ i „jejich“, pro velká média i alternativní platformy. Jinak se z morálního rozhořčení stává jen další forma politického marketingu.
A to je možná ten největší problém dneška: nikoli existence lží, ale jejich selektivní odsuzování.
