Článek
Vánoce jsou časem radosti, klidu a rodinné pohody. Tedy aspoň tak to říkají reklamy na šampón, co má zázračně léčit suché vlasy, a na kapra z Lidlu.
Ve skutečnosti je to spíš čas, kdy se na čele rodinného patriarchátu objeví první kapky stresového potu.
Letos se na mě těžce podepsal fakt, že jsem hostil Vánoce já. Rozhodl jsem se přivítat dceru, jejího druhého manžela a tři hyperaktivní andílky (no spíše malé satanáše), které od chvíle, co dorazily, připomínaly spíš útočnou jednotku členů Mladé SPD , než rozmilé moravské děti.
Rozbalování dárků: bojová zóna. Mannerheimova linie hadra.
Když jsem si ještě pár dnů před svátky představoval rozbalování dárků, viděl jsem v duchu poklidnou scénu: svíčky, koledy a rozzářené oči dětí. Místo toho to vypadalo jako akce, kterou by v Brně mohli pořádat pod názvem „Bitva pod stromkem 2024“ nebo „Prolomení Mannerheimovy vánoční linie.“ – čím narážím na dceřiného bývalého manžela – ajťáka a skejťáka ze země Tisíce jezer, který nám zde , bohudík, nechal jednoho malého veselého „saunaře“. Snad jen v dospělosti nepropadne vodce Finlandii, jako jeho nezdárný isä (otec).
Papír lítal vzduchem, mašle sloužily jako laso a nejmladší vnuk, „generál Matýsek“, zvládl ukrýt polovinu svých dárků do svého pyžama, aby „si je nikdo nevzal“.
„Dědo, kde mám Lega?“ ptal se starší Väinö, zatímco jeho mladší bratr už stihl udělat z jednoho kousku vánoční ozdoby z IKEA kuličku a nacpat si ji neodolatelně do nosu. Řešit nyní Lego? Já řešil akutní zdravotnickou situaci, kdy jsem se snažil Matýska přesvědčit, že vánoční ozdoby nejsou bonbóny.
Stromek v ohrožení
Představte si, že stromek máte nazdobený s pravou slovanskou láskou, téměř každá ozdoba je starší než vy sám. Teď si představte tři malé neposedy, které kolem něj krouží rychlostí hurikánu. Bylo to jako sledovat přírodní katastrofu v přímém přenosu.
Naštěstí stromek přežil – částečně díky tomu, že jsem ho, na radu ze staršího pořadu Přemka Podlahy připevnil k topení stahovacími pásky, a částečně díky mým bleskovým reflexům, když jsem zachytil padající skleněnou kouli.
Po večeři je klid? Ne.
Po sváteční večeři jsem očekával něco jako úlevu. Ale zatímco já jsem si užíval každé sousto bramborového salátu, vnoučata zahájila „bitvu o řízky z kouzelného kapra“. Nejmladší si ten svůj chránil jako poklad, přičemž jeho taktikou bylo zneškodnit jakéhokoli soupeře bramborovou kaší, kterou jsem pro něj musel uklohnit místo salátu, jelikož ten malý andílek prostě nepapá a nepapá, i kdyby nad ním stál sám Risto Heikki Ryti nebo Krakonoš.
A pak přišlo to nejhorší – cukroví. Za třicet minut měly děti v sobě tolik cukru, že kdybych je připojil na dynamo, mohly bychom osvětlit celé Brno, možná i Adamov a Blansko k tomu.
Vánoční bilance
Když večer konečně skončil, lehl jsem si na gauč a vyčerpaně zíral do stropu. Ani na feministickou ekologickou pohádku o třech udatných super-princeznách jsem neměl sílu koukat.
Vnoučata spala. Byli to najednou takoví andílci! Ale jak říká klasik – klid před bouří. Druhý den to celé začalo nanovo.
Závěrem
Jsem rád, že mám vnoučata. Opravdu. Ale jsem ještě radši, že Vánoce jsou jen jednou za rok. Protože jestli bych tohle měl zažívat každý měsíc, skončil bych zralý na psychiatrii. A pochybuji, že se v mém věku naučím jména dalších doktorů. Již nyní si pletu svého kardiologa MUDr. Vránu a ortopeda MUDr. Ptáčka. Někdy si je spletu i se svou praktickou lékařkou MUDr. Bažantovou nebo vrchní sestrou MUDr. Orlíkovou- rozenou Slavíkovou.
Takže příští rok zase? Sice to bylo děsné, ale rodina je mi stejně nade vše.
