Článek
Což je u jindy poměrně dýchavičného (až lenochodného) tělesa věc věru nevídaná.
Naše moudrá horní komora vybídla na závěr lednového zasedání vládu, aby upustila od zamýšlené (sic!) změny systému poplatků, který podle něj prý skvěle a spolehlivě pracuje už víc než třicet let.
33 senátorek a senátorů míní, že zrušení systému poplatků a převod na financování ze státního rozpočtu vystavuje média veřejné služby nebezpečí subjektivního rozhodování a politické zvůle.
Vsuvka – skutečně zde ke schválení „TV deklarace“ stačilo pouhých 33 z jinak celkových 81 senátorů. Bylo to dáno tím, že přítomno bylo pouhých 55 senátorů ze zmíněných celkových osmdesáti jedna vševědů. Zda se tak dělo kvůli špatnému počasí, novoroční únavě či z jiných důvodů necháme na úvaze laskavého čtenářstva.
Sen o nezávislých soudech
České (i moravské a slezské) soudy jsou placeny primárně ze státního rozpočtu. Z této prosté, účetní skutečnosti bychom – pokud přijmeme argumentaci některých zapálených zastánců veřejnoprávních médií – měli vyvodit jasný závěr, že nemohou být ze své prapodstaty nezávislé. Peníze ( a ty státní obzvláště) přece kazí charakter. A kdo platí, ten poroučí. Tedy snad s výjimkou manželství, ale do toho raději nezabrušujme.
Pak se ovšem opravdu nelze divit, že část poslanců, ba dokonce i vážený předseda vlády, soudům příliš nevěří. V relevantní obavě je nyní de facto podpořil i Senát.
Ergo kladívko, tudíž se jim nemožno divit, že nechtějí být „vydáni závislé soudní mašinerii“.
Vždyť jak by mohli věřit instituci, která je živena z téhož rozpočtu, o němž oni sami hlasují? To by bylo přece naivní. Nebo dokonce nezodpovědné. Třicet tři stříbrných pardon senátorů nám k tomu jistě rádo podá hlubší výklad.
Je sice milé, že soudci a soudkyně od rána do večera o sobě tvrdí, že jsou nezávislí, nestranní a vázaní pouze zákonem a svým svědomím. Ale pokud je klíčovým znakem nezávislosti způsob financování – jak tento týden opakovaně zaznělo v Senátu – pak bychom měli zbystřit. Velmi zbystřit. Protože státní rozpočet je, zdá se, novým ďáblem veřejné debaty. A kdo z něj čerpá, je automaticky podezřelý. Padni komu padni.
Možno zde volně parafrázovat slova předsednictva radikálně opoziční TOP 09. „Státní financování považuje TOP 09 za přímý útok na nezávislost soudů a médií veřejné služby a za ohrožení jednoho ze základních pilířů demokratického právního státu….(následuje obvyklý mravní kulomet).“
Vezměme to důsledně. Česká policie? Státní. Placena ze státního rozpočtu. Nikoli veřejnoprávní. Jak jí tedy mohou, pro pět ran do Ústavy, občané plnohodnotně věřit, že jim vypátrá ukradené kolo, vykradený sklep nebo nedej Bože pachatele násilného trestného činu?
Neboť policista přece také bere výplatu od našeho státu. A stát, jak víme, má své zájmy. Temné, nevyzpytatelné a zjevně všudypřítomné. Slyšeli jsme to vše v Senátu, ale to se již pedagogicky opakujeme.
A co státní zástupci? Finanční správa? Hygiena? Hasiči? Armáda? Všichni na státní výplatní pásce. Všichni tedy potenciálně podezřelí z loajality nikoli k právu, ale k rozpočtové kapitole.
Dál to již myslím netřeba rozebírat, kdo chtěl snad pochopil.
Číslo na závěr – víte, že Česká republika by byla 18 (!!) zemí Evropské unie, kde by neexistoval televizní a rozhlasový poplatek?
----------
(psáno pro LN)
