Článek
Jiný šedesátník přijde na úřad a řekne: „Necítím se na šedesát, ale na třicet.“ Tady už má smůlu. Datum narození je totiž údaj, který stát za subjektivní považovat odmítá.
A právě zde začíná zajímavá právní otázka: proč?
Od 1. července 2025 se v České republice změnila pravidla úřední změny pohlaví. Ústavní soud už v roce 2024 zrušil podmínku chirurgického zákroku spojeného se sterilizací. Soud přitom zdůraznil ochranu tělesné integrity, osobní autonomie a lidské důstojnosti.
Současná úprava přitom není tak jednoduchá, jak někdy zaznívá v politické debatě. Nejde o to, že by člověk přišel na matriku, pouze něco prohlásil a úředník mu bez dalšího změnil pohlaví. Ministerstvo vnitra uvádí, že pro dodatečný zápis změny pohlaví je třeba potvrzení poskytovatele zdravotních služeb o ukončení léčby pro změnu pohlaví.
Přesto se právní filozofie za posledními změnami zásadně posunula. Stát totiž ustoupil od představy, že určitou statusovou skutečnost musí vždy potvrdit nevratný chirurgický zásah do těla. Do popředí se dostaly sebeurčení, osobní identita a autonomie jednotlivce.
A tady se nabízí zdánlivě absurdní, ale podle mého názoru legitimní otázka.
Jestliže právní systém připouští, že člověk může mít jinak určený právní status pohlaví, než jaký mu byl připsán při narození, proč má být absolutně nepřekročitelné datum narození?
Samozřejmě slyším odpověď: pohlaví a věk nejsou totéž. Jenže právě to je třeba detailněji vysvětlit.
Věk je objektivně zjistitelný údaj. Stejně jako datum narození. Nemění se podle toho, jak se člověk cítí. Šedesátiletý člověk může být duchem mladý, může mít kondici třicátníka a může se cítit mladší než někteří jeho vrstevníci. Právně je mu ale stále šedesát.
Jenže podobně objektivní biologické skutečnosti existují i u pohlaví. Právní řád přesto připustil, že pro určité účely může být rozhodující také osobní identita a autonomie člověka.
Nejde mi proto o tvrzení, že bychom měli začít lidem měnit data narození podle nálady. Naopak. Právě na příkladu věku se ukazuje, že právo musí někde stanovit hranici mezi subjektivním prožíváním člověka a objektivním údajem, který má garantovat právní jistotu.
A pokud tuto hranici stanovíme u věku, měli bychom umět stejně přesvědčivě vysvětlit, proč ji u pohlaví stanovujeme jinak. To se zatím nestalo.
Ústavní soud ostatně sám připomněl, že stát má legitimní zájem na právní jistotě a stabilitě statusových údajů a může zabránit svévolným či účelovým změnám. Zároveň však podle soudu nesmí kvůli právní jistotě vyžadovat nepřiměřený zásah do tělesné integrity člověka.
To je podle mě podstata celé debaty.
Nejde o to, zda věřit, nebo nevěřit tomu, jak se člověk cítí. Jde o to, které osobní charakteristiky má stát považovat za změnitelné právní skutečnosti a které musí zůstat objektivním údajem.
A jestliže je odpovědí, že věk je jiný než pohlaví, pak bychom měli být schopni velmi přesně říci proč.
Závěrem
Protože právo nemůže stát jen na větě „tak to prostě je“. Pokud jednou připustí, že subjektivní identita může měnit právní status člověka, musí současně vysvětlit, kde končí sebeurčení a začíná objektivní realita, kterou stát musí chránit.
A otázka šedesátníka, který se cítí na třicet či dokonce dvacet let, je možná absurdní. Právě proto je ale užitečná. Ukazuje totiž, že otázka právního sebeurčení není jen otázkou pohlaví. Je to obecnější otázka: co všechno o člověku může určovat on sám a co už musí určovat právo.
