Článek
Nálepkování, dle něhož je každý, kdo otevře diskusi o délce povinné školní docházky, automaticky nepřítelem vzdělání a propagátorem práce „u pásu v Agrofertu“.
Právě tímto směrem se vydává glosa „Zrušte 9. třídy i celé školství, u pásu v Agrofertu přemýšlet netřeba. Jak Babiš a Okamura šetří “, publikovaná na portálu Medium Seznam.cz.
Její autor místo polemiky staví slaměného panáka a pak jej s velkou chutí poráží. Jenže takto se seriózní veřejná diskuse opravdu nevede.
Především je třeba říci jednu podstatnou věc. O tom, zda má české základní školství osm nebo devět ročníků, lze legitimně diskutovat. Nejde o žádné svaté dogma. Česká republika sama v minulosti fungovala s osmiletou základní školou a řada evropských zemí má vzdělávací systém uspořádaný odlišně. Samotná existence debaty tedy není útokem na vzdělanost národa.
Autor glosy však místo věcných argumentů přichází s emocionálními obrazy o „montovně Evropy“, „vyhánění dětí k pásu“ nebo dokonce s úvahami o tom, že cílem má být výroba nevzdělaných voličů. To už není argumentace. To je politická agitace.
Jako právník mám navíc k podobným textům ještě jednu výhradu. Ve veřejném prostoru bychom měli pečlivě rozlišovat mezi kritikou návrhu a podsouváním motivů jeho předkladatelům. Tvrdí-li někdo, že skutečným cílem je vychovat poslušné nevzdělané voliče, měl by pro tak závažné obvinění předložit důkazy. Nestačí domněnky ani ironické narážky.
Právní stát stojí na presumpci dobré víry. V demokratické společnosti se předpokládá, že politické návrhy vznikají s deklarovaným cílem řešit veřejný problém, dokud není prokázán opak. Nahrazovat důkazy spekulacemi je nebezpečný zvyk, který degraduje politickou kulturu.
To samozřejmě neznamená, že návrh na zrušení devátých tříd je správný. Může být chybný. Může být ekonomicky nevýhodný. Může být pedagogicky nepřesvědčivý. Ostatně i řada odborníků před ním varuje.
Ale právě proto by měl být odmítán odbornými argumenty, nikoli karikaturami o výrobních linkách a Agrofertu.
Demokracie není soutěž v tom, kdo protivníka hlasitěji zesměšní. Demokracie je soutěží argumentů. Jakmile místo nich nastoupí nálepky, přestáváme přesvědčovat a začínáme jen utvrzovat vlastní příznivce.
Je paradoxní, že autor brojí proti údajnému zjednodušování světa, přitom sám nabízí zjednodušení ještě větší: kdo uvažuje jinak než on, chce prý z dětí udělat levnou pracovní sílu. Tak jednoduchý svět ale naštěstí není.
Školství je příliš důležitá oblast na to, aby se stalo kulisou předvolebních sloganů – a to platí pro všechny strany politického spektra. Potřebujeme méně emocí a více analýz. Méně moralizování a více faktů.
Latinské přísloví říká: Argumenta ponderantur, non numerantur. Argumenty se váží, nikoli počítají. A já dodávám: ani překřikují.
