Článek
A nyní se na této šachovnici střetly dvě instituce, které by si měly především rozumět: Ústavní soud ÚS) a Nejvyšší soud (NS).
Nestává se často, aby si nejvyšší soudní autority navzájem vyčítaly fauly, ale u restitucí náhradních pozemků se prý hraje o tolik, že padá i to, co by za běžných okolností zůstalo mezi řádky.
Nejvyšší soud si tentokrát nebral servítky. Ústavní soud jej už dříve „vyplísnil“, že při výkladu zákona příliš dotváří právo a nahrazuje vůli zákonodárce vlastní představou o tom, co by bylo vhodné. NS měl podle nálezu ÚS překročit meze soudcovského výkladu – a teď, po roce, přichází odpověď, která se čte jako jemně skrytý úder do soudcovské brady.
„Je zcela vyloučené neférově měnit po mnoha letech pravidla hry, nadto zatížená fauly státu,“ vzkazuje Nejvyšší soud. A dodává, že tentokrát je to právě Ústavní soud, kdo vybočuje ze své role – a ještě k tomu v „cílové rovince“.
Přeloženo: když se restituční spory táhnou desetiletí a stát přitom udělal, co mohl, aby je zkomplikoval, není podle NS možné najednou měnit samotnou povahu soudního rozhodnutí.
Spor je přitom zdánlivě technický. Jde o to, zda pravomocné rozhodnutí, jímž soud nahradí vůli státu k převodu náhradního pozemku, znamená, že se žalobce vlastníkem už stal – nebo zda je to jen elegantní náhrada za podpis, který stát odmítá připojit. Obecné soudy mají jasno: rozhodnutí je konstitutivní, vlastnictví vzniká. Část právní obce – a letos i jeden senát Ústavního soudu v kauze tzv. Bečvářova statku – tvrdí pravý opak.
A právě tato odlišná interpretace není akademickou hříčkou. Státní pozemkový úřad se jí snaží otevřít cestu k revizi případů, které mu nevyhovují, a v Bečvářově statku jde o pozemky vydané podle všeho asi podvodem. Ústavní soud tedy v jednom senátu dospěl k závěru, že žaloba na nahrazení projevu vůle je jen žalobou na plnění – a rozhodnutí soudu sice supluje podpis státu, ale nevytváří vlastnictví.
Nejvyšší soud v aktuálním rozsudku odmítl tuto linii následovat a připomněl, že právní jistota není kaučukový pojem, který lze natahovat podle momentální potřeby. Pokud by se po dvaceti letech začalo tvrdit, že restituenti vlastně vlastníky nebyli, znamenalo by to podle NS ohrožení samotné důvěry v soudní systém.
Kdo hlídá hlídače?
A tak máme další díl ustáleného českého seriálu: kdo vlastně hlídá hlídače? Ústavní soud obviňuje Nejvyšší soud z kreativního dotváření práva, Nejvyšší soud naopak Ústavní soud z překročení role. A mezi nimi restituenti, kteří čekají často půl života, aby se dozvěděli, zda jejich nárok byl nárokem, nebo jen iluzí.
Někdy to vypadá, že restituce nejsou ani tolik právní disciplínou, jako spíš zkouškou trpělivosti. Nezapomínejme, je jž 36 let po „plyšáku“. A možná by nebylo od věci, kdyby si obě soudní instance (ale zde především ÚS) připomněly, že jejich skutečným úkolem je řešit problémy lidí – ne vytvářet nové.
