Článek
Jsou televizní lži, které člověk odpouští s úsměvem. Třeba ta, že legendární Třešňová z Chalupářů vlastně nikdy neexistovala. Když jsem se to dozvěděl, připadal jsem si trochu jako dítě, kterému právě oznámili, že večerníček nebydlí za kopcem.
Seriál se totiž natáčel ve středočeské Višňové na Příbramsku. A vida – diváci tomu už více než padesát let věří tak poctivě, že by leckterý politik uhnutí STAN mohl jen tiše závidět.
Ve Višňové to dobře vědí. Na svou televizní minulost jsou právem pyšní. Návštěvník se tam může projít místy, kudy chodil Evžen Huml, a představovat si, odkud se každou chvíli vynoří Bohouš Císař s některým ze svých nezapomenutelných nápadů. Kdo ten seriál miluje, ten tam nejde na obyčejný výlet. Jde na pouť za vlastními vzpomínkami.
Na celé historii mě ale nejvíc baví něco jiného. Jazyková hříčka, která jako by si žila vlastním životem.
Třešňová byla ve skutečnosti Višňová. A odtud už vedla přímá cesta ke slavné větě z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje: „Kolik třešní, tolik višní.“
Čeština je zkrátka nádherný jazyk. Stačí zaměnit jedno ovoce za druhé a vznikne hláška, kterou si lidé pamatují dodnes. To je možná větší umění než všechny filmové triky dohromady.
Až tedy někdy pojedete kolem Višňové, nezastavujte jen kvůli fotografii. Zastavte se kvůli době, kdy se televizní seriály netočily na zeleném pozadí, ale mezi skutečnými chalupami. A kdy k tomu, aby vznikla legenda, stačila dobrá parta herců, chytrý scénář a jedna vesnice, která se na obrazovce jmenovala úplně jinak.
Někdy totiž platí jednoduché pravidlo: kolik třešní, tolik višní. A hlavně – kolik krásných vzpomínek, tolik důvodů se k nim vracet.
Kolik třešní, tolik višní. A stejně jsme všichni naletěli
