Článek
Totalitní moc potřebovala zákaz, příkaz a cenzora. Demokratická společnost má sofistikovanější nástroje.
Má algoritmus, mediální nálepku, odborné doporučení, reputační riziko a především obavu člověka, že řekne něco, co se dnes nenosí.
Český občan roku 2026 je přitom formálně svobodný jako nikdy předtím. Může volit, kandidovat, podnikat, publikovat, demonstrovat a na sociálních sítích během pěti minut vysvětlit premiérovi, prezidentovi i Ústavnímu soudu, jak by měli správně rozhodovat.
A přesto je podivně nesvobodný.
Ne snad proto, že by mu někdo zakazoval mluvit. Spíše proto, že se naučil předem odhadovat, co se říkat vyplatí a co už nikoli.
Tak vzniká nový typ konformity. Člověk nemusí s většinovým názorem souhlasit. Stačí, když jej veřejně nezpochybní. Nemusí věřit každému televiznímu komentátorovi. Stačí, když předstírá, že mu věří. Nemusí být přesvědčen, že další státní formulář, strategický rámec nebo evropské doporučení skutečně něco řeší. Stačí, když napíše, že jde o „nezbytný krok“.
A úřední jazyk se postará o zbytek.
V české politice roku 2026 ostatně stále častěji pozorujeme zvláštní úkaz: nikdo za nic vlastně nemůže. Za špatné rozhodnutí může systém. Za drahou veřejnou službu předchozí vláda. Za nepopulární opatření odborníci. Za politickou odpovědnost koaliční dohoda. A za všechno dohromady samozřejmě „okolnosti“.
Člověk se pak začne ptát, kde vlastně zmizel ten konkrétní člověk, který rozhodl.
Možná nikde. Možná jsme si jen zvykli, že odpovědnost je něco, co se elegantně rozředí mezi komisi, úřad, tiskovou zprávu a patnáctistránkový dokument.
A přece je tu stále občan. Ten poněkud obtížný tvor, který má nejen právo volit, ale také právo říci, že císař je nahý. Dokonce i tehdy, když mu to vysvětlovalo pět profesorů, tři analytici a televizní studio.
Právě tady se ukazuje skutečná moc bezmocných.
Není to moc nad parlamentem. Není to moc nad vládou. Není to ani schopnost jedním příspěvkem na internetu změnit svět. Je to mnohem menší a současně důležitější schopnost: odmítnout spolupracovat na vlastní bezmocnosti.
Neopakovat frázi jen proto, že ji opakují všichni. Neříkat „to nejde“, když jsme ve skutečnosti jen líní nebo vystrašení to zkusit. Nezaměňovat většinu za pravdu a autoritu za neomylnost.
A hlavně se nenechat přesvědčit, že slušný občan je ten, který příliš neobtěžuje.
Demokracie totiž není pohodlná služba, kterou nám jednou za čtyři roky poskytne stát prostřednictvím volební místnosti. Je to poněkud otravný každodenní zvyk ptát se, proč se něco dělá, komu to prospívá a kdo za to ponese odpovědnost.
Možná právě proto je v roce 2026 nejnebezpečnějším občanem nikoli radikál.
Je jím člověk, který se ještě pořád ptá „proč?“.
A když nedostane rozumnou odpověď, má tu drzost říct:
„Tak s tím nesouhlasím.“
