Článek
I když politici a vysocí soudci roky slibují opak.
A také, že zejména dlouholetí bezdomovci a závadové osoby páchající přestupky nedosahující ovšem intenzit trestných činů mají ze správních sankcí „legraci“ anebo vůbec nechápou jejich smysl. Více než 95 procent pokut je od těchto „drbanů“(termín z policejního slangu) zcela nevymožitelných.
Často zvesela na policistu či strážníka halekají nerespektujícím hlasem – kámo, klidně tam napiš třeba bilion, stejně ti zaplatím tak leda (výraz pro ženské přirození)….
Smutná skutečnost. Snad jediné, co na ty pobudy platí je okamžité zabavení alkoholických nápojů. A následná likvidace – například vylití krabičáku či kořalky do kanálu přímo před závadovou fyzickou osobou. Nicméně tímto postupem se samotný policista sám vystavuje určitému profesnímu nebezpečí.
Věc prostě není jednoduchá, jak by se mohlo zdát na první pohled laické veřejnosti, která je se vším hned hotová. O populističtějších političkách a politicích nemluvě.
In medias res: Otázka, zda může policista nebo strážník obecní policie zabavit bezdomovci alkohol, se vrací s pravidelností debat o veřejném pořádku. Často zaznívá jednoduchá odpověď: „Samozřejmě, vždyť porušuje pořádek.“ Jenže právo v Česku funguje složitěji než hospodská zkratka.
Základní pravidlo je prosté: bezdomovectví samo o sobě není přestupek. Člověk bez domova nemá méně práv než kdokoli jiný. Policista tedy nemůže alkohol odebrat jen proto, že dotyčný nemá trvalou adresu, vypadá zanedbaně nebo pije levné víno na lavičce.
Rozhodující není sociální status, ale konkrétní jednání. Alkohol může být odebrán tehdy, pokud dochází k porušení zákona nebo obecně závazné vyhlášky. Typickým příkladem jsou městské vyhlášky zakazující konzumaci alkoholu na vymezených veřejných místech – náměstích, v parcích, v okolí škol, nádraží nebo zastávek. Pokud někdo pije právě tam, může být alkohol zajištěn jako věc související s přestupkem.
Další situací je ohrožení veřejného pořádku, zdraví či bezpečnosti. Je-li osoba silně opilá, agresivní, ohrožuje sebe nebo okolí, má policie – státní i obecní – oprávnění zasáhnout. V takovém případě není odebrání alkoholu trestem, ale preventivním opatřením. Cílem není potrestat chudobu, nýbrž zabránit eskalaci problému.
Naopak, pokud člověk pouze sedí na místě, kde konzumace alkoholu zakázána není, chová se klidně a nikoho neobtěžuje, důvod k odebrání alkoholu neexistuje. Policista nemá pravomoc „pro jistotu“ láhev sebrat. Právní stát (Rule of Law) stojí na zákonných mezích, ne na pocitech.
Důležité je i to, co se s odebraným alkoholem děje. Odebrání musí být vždy zaznamenáno úředním záznamem. I zde platí, že postup musí být přezkoumatelný. Což je na jednu stranu z pohledu právní teorie jistě v pořádku, ale logicky pak roste byrokracie a nápor na řadové policisty. Což bohužel někdy vede k tomu, že někteří méně erudovaní policisté raději občas na porušování obecně závazných vyhlášek a conto požívání alkoholu na veřejných místech rezignují (zcela nebo zčásti). Což sice možno lidsky pochopit, ne však odborně schvalovat.
Závěrem
De lege ferenda se nutno přiklonit k názoru, že by policistům mělo být usnadněno zabavovat alkohol delikventům a závadovým problematickým osobám.
Ergo kladívko, kdo například viděl dlouhodobě se povalující silně podnapilé osoby v okolí brněnského či pražského vlakového nádraží, tak mi dá jistě za pravdu. Samozřejmě zabavování alkoholu není všelék, nicméně je zapotřebí alespoň zapálit malou svíčku a neproklínat jen temnotu.
Ostatně jak jsem psal již výše, v porovnání v nevymahatelnými pokutami, je zabavování alkoholu „vágusům“ z našich měst aspoň trochu účinné.
