Článek
Kdyby někdo jednou psal učebnici moderní české politiky, možná by se tam místo kapitol o fiskální odpovědnosti a ústavních zvyklostech objevilo něco praktičtějšího: Jak správně tykat mocnému. A jako případová studie by sloužili Piráti.
Protože všimli jste si? Sotva se v Poslanecké sněmovně otevře mikrofon, z lavic Pirátů se jako ozvěna z hipsterské soutěže ozývá: „Andreji, prodej to!“ „Andreji, pochop to!“ „Andreji, vrať to!“
Nedávno si své tykací vzkazy dali Piráti i na plakátky a trička. O tom jak je neekologické vyrábět jednorázová trička a plakáty, zde raději pomlčíme. Jelikož Pirátstvo by nám jistě odpovědělo, že při „boji za dobrou věc“ jde ochrana přírody stranou. Nic na tom nemění ani fakt, že součástí jejich poslaneckého klubu jsou i členové Strany Zelených.
Vrátíme se k slušnému chování, které očividně dnešním, zejména mladším poslancům a poslankyním skoro nic neříká.
A člověk by skoro zapomněl, že mluví o panu premiérovi, muži v letech, kterému by v jiných kulturách projevovali úctu pokloněním, a ne tím, že na něj opakovaně pokřikují jako na spolubydlícího, který zase nechal špinavé hrnce ve dřezu.
Je to zvláštní – když premiér dosáhne seniorského slevového věku, běžný občan mu ochotně uvolní místo v tramvaji. Zato Piráti mu uvolní leda tak prostor ke koupi jednosměrné vstupenky z politiky a ještě mu to sdělí tónem instruktorů z letního skautského tábora: „Andreji (nebo ještě lépe posměšnou přezdívkou Bureši) , táborák hoří, pojď na to, hoď tam svoje firmy a farmy “.
Nová etiketa?
Ale dobře. Dejme tomu, že svět se posunul, etiketa se přepisuje a tykání je nová forma politické odvahy. Pak se ale logicky nabízí otázka: Co kdyby teď začali ostatní poslanci tykat Pirátům? No představte si tu symfonii.
„Olgo, už mlč. Ne, vážně, už. Ano, i když se hlásíš o slovo. Ještě jednou zkusíš a strčím ti tablet do „režimu letadlo“.
„Zdeňku, neskákej mi do řeči! Tady nejsi na pražské radnici , tady se normálně diskutuje dle pořadí!“
„Báro, posaď se, už nejsme na hackathonu.“
Demokratizace neúcty
A najednou by v jednacím sále zavládla jakási zvláštní rovnováha – demokratizace neúcty. Konečně by si všichni mohli navzájem tykat bez ohledu na věk, funkci či množství propadlého komunálního odpadu, o kterém zrovna diskutují. Atmosféra by se stala rodinnější, skoro jako na Vánoce, kdy se široké příbuzenstvo pohádá o kapra a pak se všichni tváří, že si to užili.
Samozřejmě – má to své riziko. Pokud začne tykat úplně každý každému, do dvou týdnů přestane parlament připomínat zákonodárný sbor a začne připomínat diskusi ve facebookové skupině „Prodám–koupím–darujem Brno“. Až na to, že tam se lidé občas chovají slušněji.
A tak mě napadá, že možná vůbec nejde o tykání. Možná je to jen nová politická taktika: když už nemáte argument, zkuste důvěrnou formu oslovení. Ono to totiž chvilku zní, jako když mluvíte s někým blízkým, a kdo by přece zvažoval hlasovat proti někomu, kdo vám právě kamarádsky tyká? Jenže pak si vzpomenete, že vám tyká někdo, koho jste v životě neviděli, a jste zpátky tam, kde jste byli.
Takže ano, všimli jsme si. Piráti tykají, kde se dá. Ale než jim to zakážeme, možná bychom to nejdřív měli vyzkoušet i na ně. Ať poznají, jaké to je.
Tak co říkáš, Bartoši, už chápeš? Nebo ti to mám vysvětlit jako klukovi, co přišel pozdě na hodinu?
Ale neboj, všechno v mezích slušnosti. Vždyť jsme přece civilizovaná země. Nebo jsme si to aspoň dlouho mysleli.
(autorský názorový text, modifikovaně psáno pro LN)
