Článek
Jenže román O jednom zachraňování života jde jinou cestou – místo klasického děje nabízí proud úvah, glos a vnitřních monologů ústavního právníka, který se pohybuje spíše v rovině myšlenek než činů.
A právě v tom tkví jeho ambivalence.
Jak trefně kdysi vystihl vlivný nakladatel Petr Minařík, kniha místy působí „spíš jako zapomenutelný tweet než plnohodnotná próza“.
Citovaný postřeh není daleko od pravdy, text skutečně často rezignuje na souvislý příběh a skládá se z fragmentů, které na sebe jen volně navazují. Čtenář tak může mít pocit roztříštěnosti, ba i určité nedotaženosti.
Na druhou stranu, spolu s nespoutanými recenzenty Bílkem a Klíčovou podotýkám, že by bylo nefér přehlédnout, v čem je Zábranský silný. Tam, kde se opře do krátkých, úderných glos, dokáže být překvapivě přesný a nápaditý.
Právníkovy (ano David Z. je vystudovaný právník) postřehy o společnosti v době pandemie, o vztahu ke stáří, o elitách i běžných stereotypech mají místy až esejistickou kvalitu.
Právě tyto momenty text oživují a dávají mu intelektuální jiskru, která by při důslednějším rozvinutí mohla nést celou knihu.
Zvláštní pozornost si zaslouží i jazyk. Zábranský píše úsporně, bez zbytečných ornamentů, což dobře odpovídá „covidové“ atmosféře izolace a určité odcizenosti.
Někdy však tato strohost přechází v jistou plochost, která brání hlubšímu prožitku. Jako by autor záměrně zůstával na povrchu, i když má evidentně schopnost jít mnohem dál.
Celkově tak kniha působí jako ne zcela využitá příležitost. Má silné téma, zajímavý koncept i momenty autorské invence, ale chybí jí soudržnost a výraznější tah na branku.
Přesto ji nelze jednoduše odepsat – právě díky nápaditým glosám a schopnosti zachytit zvláštní dobu má své místo v současné české literatuře. Je to čtení, které možná neohromí jako celek, ale v jednotlivostech dokáže zaujmout a přimět k zamyšlení.
