Článek
Návrh investora Václava Dejčmara, podle něhož by lidé v posledních osmnácti letech svého předpokládaného života neměli mít volební právo, není jen poněkud bizarní politologickou úvahou. Je to především velmi nebezpečný způsob přemýšlení o demokracii.
Dejčmar svůj návrh odůvodňuje mimo jiné tím, že senioři údajně ve volbách upřednostňují vlastní zájmy, obavy a penzijní otázky před budoucností státu.
Jako právník bych k tomu měl jednoduchou poznámku: volební právo není odměna za správné politické názory.
Demokracie není systém, v němž nejprve zjišťujeme, kdo volí „správně“, a potom mu dovolíme vhodit hlasovací lístek. Volební právo je založeno na rovnosti občanů. Pokud je člověk plnoletý a splňuje zákonné podmínky, jeho hlas má stejnou váhu jako hlas jeho souseda, podnikatele, profesora, dělníka nebo důchodce.
A právě zde začíná být Dejčmarova úvaha problematická.
Dnes bychom odebrali volební právo lidem v posledních osmnácti letech života. Zítra bychom mohli přijít s argumentem, že lidé s nízkými příjmy volí příliš sociálně. Nebo že podnikatelé volí příliš pravicově. Nebo že lidé bez vysokoškolského vzdělání podléhají populismu. Nebo že obyvatelé určitého regionu nerozumějí dostatečně evropské politice.
Vždy se přece dá najít skupina občanů, jejíž volební preference se někomu nelíbí.
Jenže demokracie stojí právě na tom, že nemáme právo odebrat občanovi volební lístek jen proto, že se nám nelíbí, jak by jej použil.
Argumentace „senioři myslí především na své důchody“ navíc působí poněkud zvláštně. Proč by měl být člověk diskvalifikován proto, že se zajímá o svou životní situaci? Mladý člověk také volí podle toho, co se týká jeho života – například podle dostupnosti bydlení, školství, pracovního trhu nebo klimatické politiky. Máme snad z voleb vyřadit každého, kdo myslí především na svůj vlastní život?
A především: kdo rozhodne, kdy začíná oněch posledních osmnáct let?
To je možná největší absurdita celé konstrukce. Průměrná délka života není datum úmrtí konkrétního člověka. Nikdo při volební urně neví, zda před sebou má ještě dvacet let života, nebo posledních šest měsíců. Vytvořili bychom tedy věkovou hranici založenou na statistice a následně bychom ji aplikovali na konkrétní občany, jejichž skutečný životní horizont vůbec neznáme.
Demokracie se tím mění v poněkud morbidní matematickou disciplínu.
Ještě závažnější je však samotný princip. Starší člověk není méněcenným občanem. To, že je mu sedmdesát, osmdesát nebo devadesát let, neznamená, že přestal být součástí společnosti. Platí daně, využívá veřejné služby, má majetek, rodinné vazby, zkušenosti a především – má svůj názor.
Můžeme s ním nesouhlasit. Můžeme jeho politické názory kritizovat. Můžeme přesvědčovat seniory, stejně jako mladé lidi, aby volili jinak.
Ale neměli bychom jim vysvětlovat, že jejich hlas už nemá cenu.
Historie ostatně ukazuje, že rozšiřování volebního práva bylo jedním z důležitých procesů demokratizace společnosti. Moderní demokracie nevznikala tím, že bychom hledali důvody, proč některé občany z volební místnosti vystrčit. Naopak se postupně rozšiřoval okruh těch, kteří se na rozhodování o veřejných věcech mohli podílet. Materiály k historickému vývoji volebního práva ostatně připomínají právě tento vývoj jako důležitou součást demokratického občanství.
Je proto zvláštní slyšet v roce 2026 návrh, který se snaží demokratický okruh zase zužovat.
A dovolím si ještě jednu poznámku. Každý mladý člověk, který dnes podporuje omezení volebního práva seniorů, by měl počítat s jednou nepříjemnou skutečností: pokud bude mít štěstí, jednou se sám seniorem stane.
Pravidla demokracie bychom proto neměli vytvářet podle toho, v jakém věku se právě nacházíme.
Volby nejsou soutěží generací. Nejsou ani testem intelektuálního výkonu. A už vůbec nejsou mechanismem, kterým má údajně „pokroková“ část společnosti napravovat tu část populace, která volí jinak.
Demokracie je mimo jiné schopnost snášet politické rozhodnutí lidí, se kterými zásadně nesouhlasíme.
Pokud tento princip opustíme, problém nebude v seniorech. Problém bude v nás.
A tak bych návrh na omezení volebního práva starším lidem odmítl velmi jednoduše: Občan není jako jogurt. Neprochází datem minimální trvanlivosti.
Jakmile začneme lidem určovat, dokdy jsou ještě dost dobří na to, aby rozhodovali o své zemi, přestáváme diskutovat o demokracii a začínáme diskutovat o její selekci.
