Článek
Nelze je však vykládat tak široce, aby se z nich postupně stala pohodlná cesta, jak se zákonu č. 106/1999 Sb. vyhnout.
Právě tuto otázku řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. července 2026, čj. 9 As 186/2025-24. Šlo o zdánlivě technický spor, který má ovšem poměrně významné důsledky pro praktické využívání veřejných registrů.
Žadatel požadoval podle informačního zákona informace evidované ve veřejné části živnostenského rejstříku, a to ve formátu otevřených dat. Odkazoval přitom mimo jiné na § 5a odst. 2 InfZ, který počítá se zveřejňováním informací obsažených ve veřejných registrech rovněž jako otevřených dat.
Ministerstvo průmyslu a obchodu žádost odmítlo. Argumentovalo tím, že poskytování údajů z živnostenského rejstříku upravuje zvláštní zákon – zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Proto se podle ministerstva měla uplatnit výjimka podle § 2 odst. 3 InfZ. Ministerstvo si svůj názor nechalo podpořit také stanovisky Digitální a informační agentury a Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Nejvyšší správní soud však tento výklad nepřijal.
Podstatné je, co vlastně znamená „zvláštní zákon“ ve smyslu § 2 odst. 3 InfZ. Nestačí totiž pouze zjistit, že jiný právní předpis nějakým způsobem upravuje poskytování určitých informací. Aby se informační zákon nepoužil, musí zvláštní právní úprava danou oblast upravovat komplexně.
A právě zde živnostenský zákon podle NSS neobstál.
Jeho § 60 sice stanoví pravidla týkající se údajů zapisovaných do živnostenského rejstříku a jejich poskytování. Nejde však o komplexní úpravu všech podmínek, za nichž lze tyto informace získat, ani o takovou úpravu, která by obecný režim podle zákona č. 106/1999 Sb. beze zbytku nahrazovala.
Jinými slovy: skutečnost, že existuje veřejný rejstřík upravený zvláštním zákonem, ještě automaticky neznamená, že informace z něj jsou vyňaty z působnosti informačního zákona.
Tento závěr je důležitý i pro digitální veřejnou správu. Dnes totiž nejde jen o to, zda úřad nějakou informaci občanovi „ukáže“. Stále významnější je otázka, zda ji poskytne ve strojově čitelném a dále využitelném formátu. Právě otevřená data mají umožnit jejich další zpracování, analýzu a opětovné využití.
Pokud by pro vyloučení InfZ postačilo, že určitý registr upravuje vlastní zákon, mohl by být § 2 odst. 3 informačního zákona vykládán velmi široce. Výsledkem by byla roztříštěná informační praxe a občan by nejprve musel zjišťovat, zda pro konkrétní registr neexistuje nějaká dílčí úprava v jiném zákoně.
Nejvyšší správní soud tak znovu připomněl obecnější princip své judikatury: výjimky z působnosti informačního zákona nelze dovozovat jen z existence jiné právní úpravy. Musí jít o skutečně zvláštní a komplexní režim.
Závěrem
Citované rozhodnutí proto není významné pouze pro živnostenský rejstřík. Jest dalším „vzkazem“, že veřejná správa nemůže informační zákon obcházet poukazem na jakýkoli jiný právní předpis. Jestliže má být občanovi přístup k informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. odepřen, musí pro to existovat skutečně přesvědčivý zákonný důvod.
A v době, kdy stát stále více hovoří o digitalizaci a otevřených datech, je to připomínka vcelku příhodná: veřejný registr má být skutečně veřejný , a jeho existence sama o sobě nemůže být důvodem, proč se k jeho údajům občan přes informační zákon nedostane.
Prameny:
Rozsudek ze dne 22. 7. 2026, č. j. 9 As 186/2025-24. In: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 9/2026.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zejména § 2 odst. 3 a § 5a.
Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
