Článek
Paragrafový dort a obě nevěsty v panice
Nedávno si mě objednali na svatbu. Ne jako kuchaře, harmonikáře ani náhradního ženicha. Prý jako překvapení pro nevěstu. Úřednici.
Údajně milovnici mých článků v časopise Moderní obec a věrnou čtenářku blogu Legendární Medvěd. Což člověku samozřejmě zalichotí. Když už vás nečtou exekutoři, je dobré mít alespoň fanoušky mezi úředníky.
Instrukce byly jasné. Přijet nenápadně do restaurace někde na samé hranici republiky, kde už Poláci dávají dobrou noc a český mobil chytá signál jen tehdy, když stojíte na jedné noze a držíte telefon směrem ke Katovicím.
Vrchol večera měl nastat přesně o půlnoci. Vyskočím z obřího dortu ve tvaru paragrafu, popřeju nevěstě mnoho štěstí a přečtu krátkou zdravici o lásce, manželství a správním řízení. Romantika po česku.
Jenže člověk míní a navigace v autě mění.
Dorazím na místo. Všude svatebčané. Hudba. Chlebíčky. Jeden strejda už spal v květináči. Říkám si – klasická moravská svatba. Připravil jsem se do dortu, čekám na signál a přesně o půlnoci vyskočím ven.
„Milá nevěsto, přeji vám mnoho štěstí, lásky a co nejméně rozkladových řízení!“
Nevěsta na mě zírala, jako kdyby právě zjistila, že poplatky za psa se budou platit v eurech.
„Proboha… kdo jste?!“
Ticho.
Hudba přestala hrát. Harmonika utichla v půlce Heligónů. Ženich si mě měřil pohledem člověka, který zvažuje, zda je vražda v afektu polehčující okolnost.
A tehdy mi to došlo.
Já si spletl svatbu.
Ta správná byla ve vedlejší restauraci.
Přátelé, to byl trapas tak monumentální, že vedle něj působí pozdní příchod premiéra k bývalému vojákovi na Hradě jako drobná společenská neobratnost. Já prostě stál v trenýrkách ze Zalanda v cizím sále, vylézal z paragrafového dortu a oslovoval úplně jinou nevěstu, která místo Moderní obce zřejmě četla maximálně jen letáky z drogerie Teta.
Naštěstí se ukázalo, že úředníci jsou lidé mimořádně odolní. Nevěsta se po prvotním šoku rozesmála tak, že jí upadla svatební kytka do guláše z trpaslíků. Ženich mi dokonce nalil panáka a jeden matrikář a jeden motorkář chtěli selfie - jako se mnou, snad to chápete.
Nakonec mě ještě přemluvili, ať pronáším přípitek i u nich. Což bylo zvláštní, protože jsem do té chvíle netušil ani jejich jména nebo dokonce příjmení.
Ale dopadlo to dobře.
A hlavně – ještě že to nebyla svatba nějaké namyšlené modelky. Tam bych místo panáka dostal kabelkou přes hlavu a skončil zabalený zpátky v tom dortu jako nevyžádaná příloha k občanskému zákoníku.
Ergo kladívko, nakonec jsem zvládl svatby obě. To bylo radosti a veselosti…
