Článek
Centrem Prahy v sobotu (11.dubna) odpoledne prošel Pochod pro život, jehož cílem bylo zejména podpořit ženy čekající neplánovaně dítě a jejich rodiny. Stejně jako v minulých letech proti akci protestovali převážně mladí levicoví (či ultra levicoví) lidé, podle nichž pořádající neziskovka Hnutí pro život prý zpochybňuje právo žen svobodně rozhodovat o svém těle. I o případné interrupci. Policisté řešili na několika místech pokusy zablokovat trasu průvodu i opakované slovní střety. Oproti loňskému roku se akce obešla bez větších dramat. A i Policie se údajně chovala profesionálněji a efektivněji než v minulých letech.
Jedním z hlavních diskuzních témat mezi zastánci rodin a levičáckými proti-demonstranty bylo samozřejmě právo na interrupci. Některé poslankyně by ho chtěly mj. prosadit dokonce z roviny běžného zákona do naší normy, tedy Ústavy.
Hoden ochrany?
Zamysleme se nad interrupcemi z jiného ústavně-právního pohledu.
V Listině základních práv a svobod (LZPS), tedy v zákoně nejvyšší právní síly, se dnes stanoví docela jasně: Každý má právo na život. Lidský život
je hoden ochrany již před narozením.
I neprávník či nekatolík si musí položit otázku, jak s tím jde dohromady ale právo na potrat?
Je sice chvályhodné, že nasciturus (v právní terminologii nenarozené dítě) může kupříkladu dědit, ale jak s tím koresponduje, že se nemůže ani narodit? Rozumíme tomu?
Oponent možná formalisticky namítne, že slova „hoden ochrany“ přece neznamenají absolutní obranu. To je do značné míry pravda, avšak nepůsobí to na vás jako vychytralá vytáčka? Není pak českomoravská ústava, jejímž základním stavebním kamenem nepochybně je zmíněná LZPS, do určité míry pokrytecká?
Pro porovnání – zákaz trestu smrti
Naše ústava resp. LZPS také mj. stanoví zákaz trestu smrti. Pokud bychom se na něj podívali optikou nakládání s článkem šestým, kde je deklarováno, že lidský život je hoden ochrany již před narozením, tak bychom přece mohli přijmout běžný zákon, který by respektoval zákaz trestu smrti, avšak stanovil by výjimku, že třeba za vraždu tří a více lidí je možné trest smrti uložit, ne?
Pokrytectví naší ústavy?
Nepřijde vám dnešní právní stav pokrytecký? Tváříme se farizejsky, že máme ústavní právo na ochranu nenarozeného života, a současně povolujeme potraty.
Jak jsme nadhodili výše, Česko dlouhodobě patří v rámci celého světa k zemím s jednou nejliberálnějších legislativ v potratové oblasti.
Asi nikdo rozumný neupírá ženám právo na potrat v případě znásilnění, incestu nebo vážných zdravotních nebezpečí. Citované případy nyní neřešíme.
Radikálnější zastánci a zastánkyně potratové absolutní svobody říkají, že jde
o nezadatelné a neomezitelné právo ženy, ve všech případech.
Argumentují, je to plod v těle ženy, a stát (ani církev nebo třeba Hnutí pro život) nesmí ženě do toho mluvit, zda dítě porodí či nikoliv.
Zahraji si teď na pomyslného belzebubova advokáta.
Proč mají muži v Česku menší práva?
Dobře přijměme liberální argumenty vůči vztahu žena-stát, avšak kde zůstala souvislost žena – muž? Popřípadě muž versus stát.
Připomeňme, že i v 21. století vzniká nový život za pomoci intimní sexuální kooperace žena – muž, nikoliv pouze izolovanou aktivitou jednoho pohlaví. Pakliže souhlasíme s hypotézou, že žena má v liberálně-demokratickém nezadatelné (skoro absolutní) právo na ukončení života nenarozeného dítěte, které vzniklo společnou aktivitou s mužem (opakuji pro jistotu – případy znásilnění či incestu nyní neřešíme), poté by stejné právo měl mít z právního hlediska i muž.
Jak bylo avizováno, muž a žena byli a jsou si ústavně-právně rovni. Nebo to již neplatí?
Jestliže je právo na ukončení nenarozeného života dáno ženě, proč ho nemá i muž? Není to diskriminace? Pokud žena má dnes právo „nebýt mámou“, proč český muž nemá teď identické svobodné právo „nebýt otcem“?
Doplňme, jestliže s přerušením daného těhotenství souhlasí oba partneři tak popsaný diskriminační problém logicky odpadá a neřeší se.
Závěrem
Ergo kladívko , při důsledné aplikaci principu rovnosti by bylo možné argumentovat, že pokud je ženám v Česku přiznáváno nezcizitelné právo rozhodnout o ukončení těhotenství, mělo by být analogické oprávnění – v určité právní rovině – reflektováno i ve vztahu k mužům.
Zdůrazňuji, že se jedná o konstrukci právně-teoretickou, nikoli medicínskou.
V praktické rovině by však bylo nevhodné, a to jak z hlediska etického, tak z hlediska lidské citlivosti, uvažovat o situaci, kdy by byl interrupční zákrok realizován výlučně na základě vůle muže, tedy bez souhlasu těhotné ženy. Takový přístup by byl v rozporu se základními principy ochrany tělesné integrity.
Reálnější, byť rovněž asi pro mnohé kontroverzní, by proto mohla být úvaha o institutu, v jehož rámci by se muž mohl jednostranně vzdát právního otcovství. Důsledkem by bylo, že by nenabyl žádná rodičovská práva, ale současně by nebyl zatížen ani odpovídajícími (především vyživovacími) povinnostmi vůči dítěti, jehož narození bylo výsledkem rozhodnutí výlučně na straně ženy.
Citlivější čtenářstvo může nabýt dojmu, že autor již překračuje hranice rozumné argumentace. Takové hodnocení by však nebylo zcela přesné. Primárním cílem bylo poukázat, záměrně provokativní formou, na možné důsledky jednostranně akcentovaného progresivního přístupu. Zde v oblasti reprodukčních práv a práva na interrupci.
Závěrem lze připomenout klasickou zásadu: Nihil superesse debet – nic nemá být přeháněno.
(autorský názorový text)
