Článek
Moje maminka byla žena, kterou byste poslali na misi do válečné zóny v Kosovu a věděli byste, že se vrátí v pořádku. Nadto s úsměvem a navíc s receptem na místní koláč a pálenku.
Jenže tehdy se rozhodla pro úkol, který se ukázal být ještě náročnější – vzít tchána na výlet do Kroměříže.
Jelikož tchán Bořek, tam byl jako malý chlapec, snad ještě za napoleonských válek, a moc se mu to tam prý líbilo. Říkal, že se tam chce ještě naposledy podívat, než odejde do nebíčka. Dodejme pro historiky a jiné zvědavce, že Tonda pardon Bořek, pak ještě žil skoro dalších 26 let. Avšak to sem nepatří.
Tchán byl svérázný exemplář. V zásadě správný chlap, jak se říká – pracovitý,plešatý, upřímný, veselý… a s návykem na nikotin, který by vystačil na tři menší vesnice v okolí Kutné Hory.
Kouřil snad i sto padesát cigaret denně. Přestal prý jen jednou – když mu došly. To se stalo asi v roce 1973, kdy byla sněhová kalamita a trafikantka měla chřipku a choleru.
Jeho třetí (po cigaretách a manželce) životní vášní byl bůček
Bůček. Doopravdický, ne sójový. Klidně i kilo a půl denně, a to zásadně bez chleba, protože „ten jen kazí chuť masa a taky se na něj těžce vydělává..“.
Lékař mu prý kdysi řekl, že by měl omezit tuky. Tchán to pochopil po svém – přestal mazat máslo na chleba.
Jede se na výlet - pozor jen pro silné povahy
Takže tam jeli. Maminka, pečlivě načesaná a vyšňořená, v autě vypucovaném jako stranický účet SPR-RSČ po prohraných volbách a vonícím levandulí.
A s ní jen tchán, který si ještě před odjezdem zapálil, aby „měl na cestu“. Tchýně nikam nejela, říkala že se musí postarat o králíky, i když už jsme skoro deset let žádné neměli. Asi moc dobře věděla, proč tak činí, moudrá to žena.
Půl hodiny poté bylo v autě tak, že by tam průměrný nekuřák skolil olympijský rekord v běhu na sto metrů jen proto, aby se dostal ke kyslíku.
Když dorazili do Hanáckých Athén - tedy úředně Kroměříže, tchán už měl v sobě osm cigaret a svačinu – půl kila bůčku, které si v autě ukrojil nožem, co jsme jinak používali na krájení polen. Ve městě je čekala procházka tamními nádhernými zahradami a uličkami.
Jenže tchán měl ke každé soše a ke každému záhonu v Květné zahradě poznámky takového rázu, že by se za ně styděl i štamgast v brněnské hospodě čtvrté cenové. Označení pro pánské přirození bylo z těch nejslušnějších. A nebylo to ani latinsky, milí čtenáři.
Maminka statečně nasazovala úsměv a snažila se převádět téma: „Podívejte, tatínku, to je krásná barokní kašna!“
„Jo (do „vulgární výraz vypuštěn")… a víš, kolik stojí takovej („vulgární výraz vypuštěn jako kašna") krám na vodu? To by jeden měl bůčku na dva roky,“ prohodil a šel si zapálit.
Když odpoledne seděli v zámecké cukrárně, tchán s chutí objednal tři větrníky a mezi dvěma sousty se svěřil servírce, že „doma má „vulgární přídavné jméno“ dietu, ale tady na (vulgární výraz vypuštěn) venkově to kašle“.
V další kroměřížské kavárně se tchán nad fernetem smál na celé kolo své průpovídce, že Haná je něco jako Ghana. A málem dostal do řepy od domorodých seniorek, které nebojácně laškovně popichoval ve stylu, že tak tlusté ženské nemají snad ani… tušíte správně: ani v Kumasi, Tamale či jiném ghanském městě.
Dobrotivá laskavá maminka v tu chvíli začala plánovat, jestli by ho neměla vrátit vlakem (nebo balíkovou počtou) a sama se po cestě stavit pro troje prášky na uklidnění.
Domů se vrátili oba
Maminka trochu pobledlá, tchán samozřejmě v dobré náladě nejen proto, jak se pěkně „vyluftoval“, protože si cestou stihl koupit dva kartony cigaret Petra „do zásoby“ a v masně na „hanácko-athénském“ náměstí půl prasete.
Maminka mi pak řekla: „Medvídku, já mám toho našeho dědu ráda… ale jestli mě ještě někdy někdo požádá, abych s ním jela na výlet, tak si rovnou zarezervuju pokoj v Bohnicích. Ne v brněnských Černovicích ne, to by se dozvěděli susedi“
A tak se výlety s tchánem přesunuly maximálně do hospody za rohem. Tam si mohl kouřit, jíst bůček a mluvit zemitě či dokonce i sprostě jako Miloš Zeman – a nikomu to nepřišlo divné. Maminka zůstala doma.
A v Kroměříži je od té doby docela klid.
