Článek
Mám image inteligentního člověka. Neboli o lecčem něco vím, komunikuji na úrovni, v diskuzích umím oddělit fakta od emocí. Přesto se mi stává, že reaguji na první signální. Je to fofr: něco ťukne do citlivého místa a já jsem v emocích. A je to často dřina ty emoce zase odfiltrovat, abych viděla jasně a jednala rozumně. Když si pak zrekapituluji, jak prvosignálně jsem „vylítla“, přepadají mě pochybnosti o mé inteligenci. A tak se dívám kolem sebe, jak moc v tom jedou ostatní. Hodně, myslím, a to mě trochu uklidňuje. Že v tom nejsem sama. Možná by mě to mělo spíš děsit, jakože jsme se pořád ještě moc nevzdálili našim kořenům v živočišné říši. Ale neděsí – mám neskonalý obdiv k přírodě, tak akceptuji, že jsme pořád se vším všudy její součástí. Akorát si to moc nepřipouštíme. A měli bychom. Ledacos bychom potom třeba víc chápali.
To chápání nám – zdá se – někdy tak úplně nejde. Soudě z pohledu na titulky v novinách a návazné komentáře k článkům. Jakoby tu vedle sebe existovaly paralelní světy. Každá událost vybudí na jedné straně nadšení, na druhé odpor. Jedni tleskají, druzí znechuceně kroutí hlavou. Vlastně to nic tak nového není – nechte dvacet lidí pozorovat jednu situaci, dostanete návazně dvacet různých popisů zcela různých příběhů. Ze svého úhlu pohledu každý popisuje své specifické vidění té události, tedy svou pravdu. A tak dvacet lidí, dvacet pravd?
Proč ne, to je fér. Nemůžu přeci někomu vysvětlovat, že to viděl blbě. To samé by mohl (a měl) úplně stejně říct on mně. Takže tudy cesta z těch zákopových válek argumentů a protiargumentů zřejmě nevede. Ale děje se to často – stejný výrok/názor hodnotíme zcela odlišně podle toho, kdo ho pronesl. Dnes se to shrnuje do pojmu dvojí metr. Není to racionální, ale kdo z nás se od toho umí oprostit. Stát na straně svého kmene bylo dřív podmínkou přežití. A tak se i dnes spíše emocionálně rozhodujeme, čí dres nosíme. Pak už nemusíme zkoumat, CO kdo řekl, stačí nám jen vědět KDO. Jakmile vidíme/slyšíme jméno z našeho soukromého seznamu ‚nepřátel státu‘, mozek přepne na první signální. Uteč, nebo útoč. Víc nepotřebujeme ani vidět, ani slyšet. Stačí jméno.
Představuju si tedy médium, kde by se zveřejňovaly názory zásadně bez jmen. Anonymní tržiště myšlenek a nápadů.
Lidé by diskutovali jen o myšlenkách, bez nálepek, bez osobních útoků.
Ale ta panika! Tam, kde dnes stačí místo reakce jednoduše odplivnout jméno, bychom se fakt museli zabývat obsahem.
Třeba bychom pak mohli uzavírat sázky, kdo je autorem.
Ale spíš bychom raději mlčeli, abychom náhodou/nehodou netleskali názoru někoho z cizího kmene. To by člověk taky mohl rychle ztratit svou identitu. Ten děs při zjištění, že si myslím to samé co ten idiot … jakžesejenjmenuje. Ne, ne, to nemůžeme riskovat.
Ono psychoterapeutů je už dnes nedostatek. Kdo by dával dohromady ty davy jedinců, kterým by se najednou zcela sesypal jejich sebeobraz. Takže nic.
Asi bychom bez jmen reagovali jinak. Jenže jména nám pomáhají zařadit se.
A patřit někam je zjevně ještě pořád naše přirozenost.
