Článek
Kolem chalupy jsme stavěli, sázení stromů a péče o zahradu se staly mým světem, který mě učil vnímat rytmus přírody a její zákony.
Nejraději jsem byla na louce u chalupy. Sbírala jsem bylinky, hrála si a malovala – kreslila jsem budovy, hory a stromy. S tátou jsme často chodili na houby a já jsem se učila poznávat přírodu a její dary. V této vesnici jsem si také hrála s dalšími dětmi a poznávala radosti přátelství.
Přestože jsem měla rodiče a spoustu krásných chvil, někdy jsem cítila prázdnotu – touhu po sourozenci, po blízkosti, která mi chyběla. Ten pocit se časem prohloubil, když jsem zjistila, že jsem byla adoptovaná. Najednou se mé dětství otevřelo novým otázkám o identitě, o kořenech a o smyslu toho, proč jsem tady.
Jak čas plynul, začala jsem vnímat něco, co se nedalo vysvětlit. Byla to přítomnost něčeho vyššího – duše, energie nebo jemné vnímání situací, které mě učilo, co se stane, ještě než se to skutečně stalo.
---
2. kapitola – První duchovní zkušenosti
Když jsem byla starší, přišla do mého života ztráta, kterou jsem si tehdy nedokázala ani představit. Babička zemřela a její odchod mě zasáhl hlouběji, než jsem čekala.
Ale brzy se stalo něco zvláštního. Každý rok po její smrti jsem cítila její přítomnost. Viděla jsem ji ve snech, někdy jsem měla pocit, že stojí vedle mě, nebo že cítím její energii. Jednou jsem mamince vyprávěla, že babička za mnou přišla a chtěla, abych zapálila svíčku na hřbitově. Maminka mi nejprve nevěřila, ale já jsem ty okamžiky cítila tak jasně, že jsem je nemohla popřít.
Každý rok jsme šli zapálit svíčku a já jsem cítila, že babička je u mě. Její přítomnost mi dávala zvláštní pocit klidu a ochrany. Tehdy se začalo něco měnit – poprvé jsem opravdu vnímala, že existuje něco nad tímto světem, něco, co není vidět očima, ale přesto je přítomné a může s námi komunikovat.
---
3. kapitola – Dospívání a vlastní cesta
Brzy jsem absolvovala přijímací zkoušky na střední školu, kde jsem se vyučila a následně úspěšně maturovala. Studium mě naučilo disciplíně, samostatnosti a zodpovědnosti. Po dokončení školy jsem se vydala do světa – odjela jsem do Čech, kde mě čekalo nové prostředí, noví lidé a nové zkušenosti.
V práci jsem poznala spoustu kolegů a přátel, kteří mě obohatili, a postupně jsem se začlenila do pracovního života. Během této doby jsem poznala svého pravého přítele, který se stal mým manželem. Společně jsme založili rodinu a já jsem postupně porodila dvě děti, které mi naplnily život láskou, radostí i novými povinnostmi.
Čas plynul rychle. I když jsme se po letech vraceli domů za rodiči, poslední léta se naše návštěvy staly méně časté. Přesto všechno, co jsem prožila – vzdělání, práce, přátelé, rodina – mě formovalo a připravovalo na další etapu mého života, ve které jsem začala více vnímat duchovní svět a přítomnost andělů kolem sebe.
---
4. kapitola – Ztráta tatínka
Po několika letech přišla do mého života bolest, kterou jsem si tehdy nedokázala ani představit. Tatínek náhle zemřel. Nikdo nevěděl, že je nemocný, ani co mu vlastně je. Jednoho dne přišel telefonát, který změnil vše – tatínek už nebyl mezi námi.
V ten okamžik jsem měla pocit, že mi skončil život. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu schopná cítit radost, jakou jsem prožívala s ním. Otec mi byl bližší než matka. Byli jsme si velmi blízcí a rozuměli jsme si na hluboké úrovni, což mi dávalo pocit bezpečí a lásky, který jsem od nikoho jiného nedostávala tak intenzivně.
S mámou byl vztah jiný. Byla učitelka a většinu své energie věnovala žákům a širší rodině. Já jsem cítila, že její láska a péče ke mně není tak silná jako k ostatním – že mě spíš odsouvá stranou. Už jako dítě jsem vnímala, že její srdce je rozdáno více ostatním, a to mě bolívalo. Tatínek byl pro mě tím, kdo mi dával pocit, že jsem milovaná, že existuje někdo, kdo mě chápe a podporuje.
Ztráta tatínka byla jako prudká bouře v mém životě – bolestná, nečekaná a hluboká. Ale právě v těch chvílích, kdy se zdálo, že všechno končí, jsem začala cítit něco neviditelného, něco, co mě drželo při životě.
---
5. kapitola – Smutek, ztráta a první anděl
Trvalo mi pět let, než jsem se z tohoto smutku postupně dostala. Bylo to období bolesti, nejistoty a pocitu prázdnoty, který se zdál nesnesitelný. Přestože čas běžel dál, já jsem se učila žít s tímto zármutkem a hledala způsoby, jak se znovu nadechnout.
Mezitím moje děti rostly a čas plynul rychle. Před rokem mi odešla i maminka. I tato ztráta byla těžká, přinášela smutek a hluboké emoce. Během těchto let, kdy jsem procházela bolestí a hledala vnitřní sílu, se mi začaly ukazovat první známky něčeho vyššího.
První anděl, kterého jsem pocítila, se mi ukázal krátce – pouhých čtrnáct dní před smrtí mého tatínka. Bylo to něco, co jsem nemohla ignorovat. Přítomnost, která byla jemná, ale zároveň silná, mě naplnila klidem a pocitem, že nejsem sama.
---
6. kapitola – Můj první anděl
Můj první anděl byl nádherný – hnědé vlasy, velké hnědé oči, snědá pleť, široký úsměv a celé oděn do bílé. Neměl křídla, přesto jeho přítomnost byla ohromující. Přede mnou se objevila bílá koule, která se otevřela a on z ní vyšel – a já pochopila, že to není obyčejná koule, ale kousek nebe.
Anděl za mnou přišel ještě podruhé a potřetí. Vždy mě varoval před nebezpečím, ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Po třetí návštěvě jsem se modlila k Bohu a prosila, aby mi neposílal anděla, ale aby mi vrátil tatínka. Bohužel to už nebylo možné. Byla to pro mě nesmírná rána – nemohla jsem se s ním rozloučit, nebyla jsem u něj v nemocnici a poslední, co jsem od něj slyšela, bylo jen „ahoj“ po telefonu.
I přes tuto bolest jsem pochopila, že svět není jen materiální, že existuje něco vyššího, co nás chrání, vede a podporuje. Tento zážitek otevřel dveře mého spojení s anděly
