Článek
Na úvodní fotografii na tabuli se nachází též jméno Jakub Grünberger (1922–2002). Byla to výrazná osobnost pražské židovské obce. Po roce 1989 byl gabajem ve Staronové synagoze, pomáhal tam organizovat bohoslužby a vyučoval Tóru a Talmud. Pocházel z Iršavy na Podkarpatské Rusi, za války sloužil ve Svobodově armádě, se kterou přišel až do Prahy. Po válce pracoval jako stavební inženýr. Pod jeho jménem je napsáno asi 9. nisanu 5762, to odpovídá úmrtí v noci z 21. na 22. března 2002.
V současnosti je radnice sídlem židovské obce a Federace židovských obcí. Nachází se zde také sídlo vrchního pražského a zemského rabína. V representačním prostoru v přízemí nové části funguje již téměř sto let košer restaurace, ve velkém zasedacím sále v patře do r. 1918 fungoval rabínský soud bejt din. Celý komplex radnice slouží dodnes jako kulturní centrum pro společné oslavy svátků, svateb, bar micva a jiných společenských událostí pražské židovské obce. Společně s Vysokou synagogou je chráněna jako kulturní památka.

Židovská radnice na Josefově je zmiňována již začátkem 16. století. Na místě rohové budovy na fotografii se nacházela původně jiná, postavená asi v souvislosti s výstavbou Staronové synagogy, ta se nachází hned vedle vlevo. Pozůstatky této budovy se částečně zachovaly v suterénu dnešní radnice.

Budova původně Maiselovy radnice pochází z roku 1577, kdy byla spolu s Vysokou synagogou, dnes zahrnutou do budovy radnice, postavena v renesančním slohu. Její stavbu financoval tehdejší primas židovského ghetta, Mordechaj Maisel.
Na fotografii právě o radnici přednáší Mgr. Pavel Veselý. Ten je koordinátorem cestovního ruchu Židovské obce v Praze sídlící právě na Židovské radnici v Maiselově ulici, stejně jako Federace židovských obcí.

Rohová Židovská radnice na fotografii vlevo je pozdně barokní objekt z roku 1763, který vznikl přestavbou původní radnice Mordechaje Maisela ze 16. století. Stavba byla rozšířena v roce 1908 stavitelem Matějem Blechou, jedná se o mohutnou přistavěnou budova na fotografii vpravo . Tuto zástavbu dnes nelze takto vyfotit kvůli novějším budovám na protější straně ulice z tehdejší doby. Třetí částí dnešní radnice je budova Vysoké synagogy hned vedle synagogy Staronové.

Židovská radnice byla napadena večer 16. listopadu 1920 v době protiněmeckých násilností v Praze po vzniku Československa. Dav ničil zařízení radnice, poškodil archiv a znesvětil svitky Tóry, ty útočníci rozšlapali na ulici.
Nepokoje byly reakcí na údajné napadení českých škol v pohraničí, v Praze pak následovaly útoky na německé instituce, bylo obsazeno Stavovské divadlo. Vše se obrátilo též proti Židům, tradičně spojovanými s německým prostředím. Napadány byly i židovské obchody. Židé se všude pro lehčí život museli podrobit panovníkovi, také mluvili jeho jazykem.
Na radnici tehdy pobývali také židovští uprchlíci z Haliče. Dav ničil nábytek, obrazy a část obecního archivu. Americký konzul tehdy nechal na budově vyvěsit americkou vlajku pro její ochranu.
Poničené náboženské dokumenty byly pohřbeny v roce 1921 na sousedním Starém židovském hřbitově nedaleko hrobu rabiho Löwa do genizy, ta vychází z úcty k Božímu jménu. Poškozené posvátné texty se tedy nesmí vyhodit či zničit, ukládají se často na půdu synagogy anebo se důstojně pohřbívají. Místo i samotný obřad uložení do hřbitovní půdy se označuje jako geniza.
Z té doby máme též svědectví Franze Kafky. Ten tehdy napsal Mileně Jesenské: Každé odpoledne jsem v ulicích a koupu se v nenávisti k Židům.

Na staré fotografii budovy radnice se nachází hodiny, čtvery na každé ze stran věžičky, ty mají běžný ciferník. Další s hebrejskými číslicemi/písmeny, jejichž ručičky se pohybují opačným směrem. Jedná se o záměrnou podobnost se Staroměstským orlojem a vyjádření městského patriotismu pražských Židů.

Na fotografii je vidět bourání za Staronovou a Vysokou synagogou během asanace směrem do dnešní Pařížské ulice.
Pražská asanace z přelomu 19. a 20. století Prahu zásadně změnila. Jen v Josefově bylo zbouráno 247 domů, tedy skoro všechny, včetně tří starobylých synagog. Asanační zákony platily od roku 1893 do roku 1943.
Královské hlavní město Praha mělo před asanací po připojení dalších částí v polovině 19. století asi půl milionu obyvatel. Hlavním důvodem rozsáhlé asanace Josefova byla neudržitelná stavební a hygienická zanedbanost poté, co většina Židů po zrušení poddanství v roce 1948 odtud odešla za lepšími podmínkami. Čtvrt byla přelidněná, špinavá, s epidemiemi, též vadila blízkost Josefova u Staroměstského náměstí.
Rozsah asanace vzbudil značné rozhořčení, kéž by tehdy zachovali alespoň několik uliček právě kolem Staronové synagogy nebo Židovského hřbitova, dnes by to byla senzace. Poté zde vyrostla nová městská část s centrální moderní Pařížskou třídou, ta má ovšem dnes jen lokální hodnotu. Jako reakce na tyto destrukce byla v roce 1906 postavena Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ulici poblíž Hlavního nádraží. V roce 1903 byl též zmenšen starobylý židovský hřbitov .

Všechny hodiny na věžičce a střeše radnice pohání jediný stroj z roku 1764 vyrobený pražským královským dvorním hodinářem Sebastianem Londenspergerem. Ten také pečoval o svatovítské hodiny.
Na fotografii jsou vidět navíjecí bubny s ocelovými lanky na konci se závažím. Závaží postupně klesají, otáčejí bubny a pohánějí soukolí. Během natahování stroje cca jednou za 3 dny obsluha lanky závaží znovu vytáhne vzhůru z osmimetrové šachty. Rychlost chodu určuje kyvadlo prostřednictvím kroku, mechanismu, který propouští ozubené kolo po jednotlivých zubech. Soustava hřídelí a převodů pak přenáší pohyb k ručičkám.
Hodinový stroj byl naposledy restaurován v roce 1995 Petrem Skálou a Melanií Skálovou. Ti též provádí pravidelnou údržbu zahrnující čištění, kontrolu opotřebení čepů a ložisek, lanek, natahovacího mechanismu a seřízení chodu. Hodinář namaže třecí místa mazivem. Je nezbytná též ochrana před prachem, ten ve spojení s olejem urychluje obrušování součástí.

Pražské židovské hodiny jdoucí pozpátku jsou známé i díky Apollinairově básni Pásmo, tu do češtiny přeložil Karel Čapek.

Na fotografii je vnitřní dvorek v zázemí Židovské radnice. Po nedávné rekonstrukci je zde soustředěno mnoho nových technických zařízení, aby nebyla vidět z ulice. Je vidět nová prosklená výtahová šachta, stříbrná potrubí vzduchotechniky, nalevo jsou klimatizační jednotky. Mezi nimi jsou ochranné sítě proti ptákům. Vlevo je okno galerie Vysoké synagogy.
Architekti z Ateliéru Šantavý, kteří navrhli podobu obnovy radnice, uvádějí také přemístění kuchyně do vhodnějších prostor a instalaci nového zdroje tepla v podkroví. Budova tedy prošla i rozsáhlejšími úpravami technického zázemí.
Na fotografii dole je vidět dřevěná konstrukce suky, přístřešku využívaného při svátku stánků Sukot. Ten připomíná přebývání Izraelitů v provizorních obydlích na poušti po odchodu z Egypta. Během svátku se v suce lidé scházejí ke společnému jídlu.

Na fotografii je interiér Vysoké synagogy, ta stojí hned vedle synagogy Staronové. Její stavbu v roce 1568 spolu s radnicí financoval bohatý mecenáš židovského města Mordechaj Maisel. Stavitelem byl údajně příchozí z Itálie Pankratius Roder. Synagoga původně sloužila jako soukromá modlitebna židovských konšelů a pro přísedící bejt dinu, vcházelo se do ní nejen z ulice, ale také přímo z prvního patra radnice. Před válkou byla Vysoká synagoga na rozdíl od většiny tehdejších pražských synagog ortodoxní.
Honosný kamenný aron ha-kodeš na Tóru pochází z roku 1691, velký vyřezávaný a zlacený lustr z 18. století. Synagoga sloužila za války jako skladiště zabaveného židovského majetku. Po roce 1948 jako výstavní síň Židovského muzea, roku 1994 byla vrácena zdejší židovské obci a opět zařízena jako modlitebna.
Opona na schránce pro Tóru na fotografii vznikla ze starých modlitebních šálů, talitů. Vytvořila ji paní Kosáková, tehdejší vedoucí sbírkového oddělení Židovského muzea v Praze, v roce 2007. Nazývá se parochet a zakrývá aron ha-kodeš, schránku se svitky Tóry.
Tyto tality patřily lidem, kterým byly za války odebrány a kteří poté zmizeli v koncentračních táborech. Na jejich památku vznikla tato opona, jejíž prvky mají přesný význam:
- Dvanáct čtverců uprostřed z pruhovaných částí talitů, odkazuje na dvanáct izraelských kmenů.
- Šest čtverců s modlitebními třásněmi, zvanými cicit, nad středovým polem připomíná šest milionů obětí šoa.
- Dva postranní sloupy připomínají sloupy jeruzalémského Chrámu. Jejich hlavice mají podobu stylizovaného židovského klobouku ze znaku pražské židovské obce.
Hebrejský nápis nahoře znamená Navrátí se roucha svatá k místu svému vyjadřuje smysl celého díla, zároveň ukrývá pomocí číselných hodnot hebrejských písmen letopočet odpovídající roku 2007.

Na fotografii je renesanční klenba se štukovou výzdobou z konce 16. století , okolo osmicípé hvězdy jsou stáčené ornamenty, takzvané voluty. Zlacené květinové rozety jsou i v okolních polích, odkazují na znak Rožmberků. Přímluvce Židů Vilém z Rožmberka například roku 1571 podporoval žádost Marka Nedvěda o koupi domu mimo ghetto, staroměstská rada ji ovšem odmítla.

Ženská galerie s okny směřujícími do dvora na fotografii byla přistavěna k jedné straně Vysoké synagogy až koncem 17. století, měla vlastní oddělené schodiště.

Opona vystavená pod sklem vlevo je parochet, tedy textilie na zakrytí schrány se svitky Tóry. Na podobných textiliích bývají vedle náboženských symbolů také jména dárců a věnování.
Celá kompozice na parochetu vyjadřuje připomínku posvátných míst se symbolickým vstupem či bránou modliteb, to je tradiční motiv synagogálních opon. Vysoká synagoga oponu obdržela jako dar z Izraele.

Na fotografii je zachyceno společné naslouchání přednášejícímu panu Veselému, ruce vpravo. Výrazná je žena uprostřed, s dlaní opřenou o tvář a nepatrným úsměvem, působí bezprostředně. Je to výrazná postava české židovské pospolitosti, paní Sylvie Wittmannová. Na dřevěných lavicích leží složené modlitební šály, tality připomínají náboženský účel místa.

Galerie, na níž je umístěna kavárna, byla do sálu přistavěna v roce 1934. Je vyzdobena štukami, strop je členěn do kazetových polí, vpravo jsou vysoká okna s oblouky.
Na stropě kavárny visí menší ověskové lustry, jejich skleněné dílky visí v několika ustupujících řadách čímž tvoří zaoblený, skoro košíkový tvar. Jejich účinek je jemnější a třpytivější, velikostí odpovídají nižšímu prostoru galerie.

Zaujaly mě neobvyklé jednoduché lustry v jídelně. Jejich hranatá, pravidelná kompozice, připomíná geometrickou secesi.Tento prostor byl vybudován a zařízen v přístavbě radnice z roku 1908. Takovéto osvětlení je přizpůsobeno dvěma různým měřítkům prostoru — monumentálnímu sálu a komornímu posezení na balkoně.

Sál jídelny se nachází v přístavbě radnice z roku 1908, ten navrhl Matěj Blecha. Jídelna neboli restaurace Šalom má dlouhou komunitní tradici. Také od roku 1948 byla důležitým místem setkávání. Dnes zde funguje košer jídelna, kde vaří a servírují obědy pro členy obce, zaměstnance i návštěvníky. Konají se tu společné šabatové a sváteční hostiny. Sál zároveň slouží přednáškám, koncertům, oslavám a shromážděním.

Na galerii je kromě kavárny Na balkoně též košer prodejna.

Novobarokní architektura přístavby radnice z roku 1908 vpravo navazuje na historickou část radnice vlevo.
Zdroje:
Výklad přednášejícího
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/prahu-zmenila-asanace-parizska-trida-misto-zidovskeho-mesta-298640
https://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/zidovska-radnice






