Proč jsme v Itálii měli pořád hlad? Může za to siesta.

Vyrazili jsme do Itálie autem. Romantická představa?

Moře, pizza, těstoviny, gelato. Realita? Hlad. Protože kamkoli jsme přijeli, bylo buď moc brzy, nebo moc pozdě. A Italové mají jedno kouzelné slovo – siesta. Znamená to: ty máš hlad, my máme klid.

Takže zatímco my, Češi, jsme zvyklí na polívku v poledne a večeři v šest, v Itálii je to jinak. V pravé poledne se všechno zavře. Restaurace zamknou dveře, obchůdky spustí rolety, lidi zmizí. Jen turisti tam zoufale ťukají na sklo a sledují mozzarellu, která na ně kouká zpátky, ale je stejně nedostupná jako Ferrari.

Cestovali jsme týden po Itálii a pokaždé jsme dorazili v tom nejhorším čase. Přijedeme do města v jedenáct – „ještě brzy“. Přijedeme v jednu – „už je pozdě“. Prostě špatně vždycky. Obchoďáky nás zachránily, díky nim jsme se z dovolené nevrátili jako kostřičky. Ty naštěstí jely od rána do večera, takže jsme si mohli nakoupit mozzarellu, prosciutto, rajčata a pak to všechno zblajznout rovnou na parkovišti. Protože čekat do devíti večer na „italskou večeři“ by znamenalo smrt hladem.

A tohle bylo naše italské menu: snídaně – káva z automatu a sušenka, oběd – cokoliv, co se dá sníst rukou v autě, večeře – supermarketová hostina, většinou na zadních sedačkách. Turistická brožura by to asi neprodala, ale my víme svoje.

Aby ale nevznikl dojem, že jsme jedli jenom v autě – i opravdového italského jídla jsme se nakonec dočkali. Jednou jsme trefili oběd přesně ve dvanáct (ano, skoro zázrak). A dvakrát se nám podařilo zvládnout i klasickou večeři – jednou ve 20:00 a jednou dokonce až ve 21:30. To už jsme byli na pokraji sil, ale když nám přistála na stole pizza, carbonara nebo talíř plný mořských potvor, věděli jsme, že přežít se vyplatilo.

Itálie je nádherná, to bez debat, ale jestli tam někdy pojedete, zapamatujte si jednu věc: siestu nepřeperete. Buď se jí přizpůsobíte, nebo budete sedět na parkovišti s rohlíkem v ruce a přemýšlet, proč máte pořád hlad v zemi, kde je jídlo skoro náboženství.