Článek
V nedávném článku jsem narazila na tvrzení, že se někteří občané Ukrajiny obávají rostoucí nenávisti, a dokonce i možných fyzických útoků. Text jsem si přečetla několikrát, abych nepřehlédla žádný kontext. Přesto bylo zřejmé, že článek byl napsán velmi jednostranně a tendenčně, což považuji za problém.
Prostor dostaly pouze dvě neziskové organizace, které se věnují začleňování cizinců. Jejich zástupci upozorňovali na údajnou rostoucí nevraživost českých občanů vůči Ukrajincům a na slábnoucí ochotu veřejnosti poskytovat pomoc. Jako hlavní příčinu označili masivní negativní komunikaci na sociálních sítích a některá veřejná vyjádření politiků. V této souvislosti zmiňovali i předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru.
Je pochopitelné, proč neziskové organizace vnímají současnou situaci jako problém. Jejich činnost je financována státem a je přímo navázána na úspěšné začleňování cizinců. Pokud zájem o jejich služby klesá, musí hledat nové aktivity, aby si udržely finanční podporu. Už samotné oznámení některých koaličních politiků, že se chtějí zaměřit na efektivitu dotací a omezit jejich nekontrolované přidělování, vyvolalo u části neziskového sektoru značné obavy.
Otázkou však zůstává, proč se ochota českých občanů pomáhat Ukrajině postupně vytrácí. Jedním z důvodů může být způsob, jakým stát nastavil pomoc v prvních letech konfliktu. Šlo o velmi širokou, často nekontrolovanou podporu, která pokračovala i více než dva roky po začátku války. Nešlo jen o finanční dávky, ale také o různé výjimky a úlevy – například možnost provozu vozidel bez platné technické kontroly, rozsáhlé poskytování zdravotní péče zdarma či opakované prodlužování ochranného statutu. V situaci, kdy stát zároveň tvrdí, že „na nic nejsou peníze“, začala část veřejnosti tyto kroky vnímat kriticky.
Mám osobní zkušenost z několika brněnských městských částí, kde žijí moji ukrajinští přátelé. S nimi jsem o celé věci mluvila. Všichni shodně říkají, že žádnou zvýšenou nevraživost nepociťují. Naopak – se sousedy vycházejí dobře, běžně se spolu baví a mají pocit, že jsou přijímáni. Je však důležité dodat, že všichni tito lidé se od začátku zapojili do pracovního procesu, dnes pracují a nepobírají žádné dávky. Nejdelší období pobírání dávek mezi nimi bylo čtyři měsíce u starší paní, která si následně našla práci, kde je dodnes.
Bohužel ne všichni nově příchozí se začlenili podobně hladce. Jsou i případy, kdy se jednotlivci chovají vůči místním obyvatelům neuctivě nebo nerespektují pravidla, což přirozeně vyvolává napětí. Typickým příkladem je situace kolem restaurace Defiliada v brněnských Kohoutovicích. Podle některých místních je personál neochotný a arogantní, obsluha trvá neúměrně dlouho a hosté mají pocit, že jsou obsluhováni až po „svých“ krajanech. Jeden z návštěvníků mi popsal, že při obsazenosti dvou stolů čekal na jídlo hodinu a půl a cítil se jako nezvaný host. „Nejprve obsloužili své krajany a to několikrát, než přišli k našemu stolu. Připadal jsem si tam jako nezvaný host a jako něco navíc. Sem už nikdy více. Za bývalé majitelky to bylo jiné, ale teď opravdu ne“ řekl pán, která nechtěl sdělit své jméno, ale který byl evidentně velmi znechucený.
Další obyvatelé upozorňují na noční hluk, který se z restaurace ozývá dlouho po půlnoci, což je problém zejména proto, že v blízkosti se nachází dům s pečovatelskou službou. Někteří si na tuto situaci stěžovali i na zastupitelstvu městské části. Podle jejich slov však vedení radnice (ODS, TOP 09, KDU‑ČSL – Kohoutovice jak je chceme) věc bralo na lehkou váhu a doporučilo pouze volat policii. Ta podle svědectví obyvatel na místo několikrát přijela, ale bez výsledku.
Pokud se podobné situace opakují a nejsou řešeny, není překvapivé, že se mezi místními může vytvářet určitá míra nevraživosti. Vždy platí, že každý, kdo chce žít v jiné zemi, musí respektovat její zákony, pravidla i místní komunitu. Pokud se tak neděje, vznikají třecí plochy, které pak dopadají na obě strany.
