Článek
Bylo mi 23 let, když se mi narodila druhá dcera. První mi zemřela 5 den po porodu, předčasný porod a snad i vrozená vada střeva.
Lucie tak byla prakticky moje první dítě, neměla jsem zkušenosti a tak to, že měla stolici vícekrát za den, jsem nebrala jako problém, neboť prý novorozenci můžou mít v každé plence. Zarážející bylo už v porodnici, že stále křičela hlady, i když mléka jsem měla hodně a i hodně vypila, jak vyšlo najevo po zvážení. Začala jsem přidávat flašku, ale problemy se stupňovaly, přidal se kašel. Moje návštěva u dětské lékařky byla asi 3 ×týdně, už jsem se tam styděla chodit.V 8 měsících byla hospitalizován, zhubla na 4,5 kg během 3 týdenního pobytu, potom jsem tam mohla být s ní. První co jsem slyšela od sestry: ,,Maminko, tady nikdo nepředpokládál, že to dítě přežije do rána, tak tady můžete zůstat!O tom, jak byla opruzená, snad ani nepsat. V 9 měsících jsme přijely s dcerou do Motola, bylo poledne, večer jsem znala diagnózu cystická fibróza i informaci, že od 15 do 20 let přežívá jen 50%.
Byla to rána, ještě jsem se nevzpamatovala ze smrti prvního dítěte a teď tohle. Ale po dvou měsících jsem se rozhodla, že si nenechám vzít první krůčky, první slova, nenechám si je zastínit tou hroznou bolestí, co se mě snažila rozdrtit a začneme bojovat, cvičením, léky, správnou kalorickou dietou, sportem, inhalováním.
Moje dcera svůj boj prohrála ve svých 23,5 letech, přišla doba, kdy chtěla být zdravá a dělat to co ostatní a nebyl to zrovna ten správný směr, taková revolta, ale také uměla žít, měla hodně přátel .
Je moc těžké pro mladého člověka být takhle nemocný a ne všichni mají pochopení.
