Článek
Narodila jsem se do rodiny s komplikovanými vztahy. Jsem prostřední ze tří dětí, sester. Můj otec nás opustil velmi brzy a za okolností, na které mám dodnes traumatické vzpomínky. Byl to zralý čtyřicátník, maminka naopak velmi mladá. Vztah neklapal, táta hodně pil a po alkoholu býval velmi agresivní. Nejednou mamku v opilosti zbil, někdy až do krve. A to byl nakonec i důvod jejich rozvodu. Mamka byla vždycky hodně submisivní, tichá žena. Vždycky se spíš podřizovala. Nějakou dobu s námi byla sama, než si našla nového partnera, s nímž měla později nejmladší sestru. Ten však byl ještě horší, než náš otec. Byl velmi dominantní, tyran se sadistickými sklony, který dělal doma neustálé dusno. Trestal nás fyzicky i verbálně za sebemenší provinění, žily jsme v neustálém strachu a napětí. K mámě se choval dobře, zato ke mně a sestře ne. Vyžíval se v psychickém teroru, neustále nám vulgárně nadával, systematicky nás ponižoval. Bylo to strašné peklo, kdo to nezažil, těžko si to představí. Bylo to utrpení, kterým jsme procházeli každý den. Starší sestra později raději žila u babičky, než aby to snášela. Já jsem však byla velice upnutá na matku, která pro mne byla jedinou jistotou, něžnou náručí. Rozhodla jsem se zůstat. Bylo mi jedenáct. Nezvládla bych v té době odloučení od ní. A tak mi začalo ještě větší peklo. Byla jsem jen malá holka, zranitelná, snadný cíl. Nejspíš proto se ten ubožák tolik vyžíval v mém ponižování a terorizování. Byly to strašné roky. Denně nadávky, urážky, fyzické tresty a další. Neustálý křik, hádky, zákazy a příkazy. Nikdy ani kousek uznání, lásky, pohlazení, pochvala. Dodnes nechápu, že tehdy nikdo nezakročil. Že nikdo z našeho domu nikdy nezavolal policii. Vždyť to všichni věděli, slyšeli ten neustálý řev, hádky, zoufalý pláč… Nikdo nic neudělal. Sousedi na nás špatně koukali a přestali nás zdravit. To bylo vše. Tehdy jsem se bála někomu svěřit, myslela jsem, že já jsem ta špatná, to nezvedené dítě. Přitom jsem se tolik snažila. Hrozně jsem se mu chtěla zavděčit, získat si jeho náklonnost. Dělala jsem pro to všechno. Marně. Nakonec to zašlo tak daleko, že kromě strachu z něj jsem k němu začala cítit neskutečný odpor. Doslova jsem se ho štítila. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Nedokázala jsem udržet s ním oční kontakt, nemohla jsem se ho dotknout. Ani jeho věcí nebo věcí, kterých se předtím dotýkal nebo je používal on. Nebyla jsem schopná jít po něm na WC, do vany, nebo si utřít ruce do stejného ručníku. Nedokázala jsem se zkrátka dotknout ničeho, čeho se předtím dotýkal on. V té době už jsem začala pomýšlet na sebevraždu. Byla jsem na tom psychicky velmi zle. Večer před spaním jsem si pod polštář schovávala kuchyňský nůž, abych se v noci mohla zabít. Neustále jsem brečela. Každý den.Zhoršila jsem se ve škole. Uzavírala se do sebe. Všeho se bála. Začala jsem mít strach z lidí. Trpěla jsem pocity méněcennosti, zhoršila jsem se ve škole, kvůli mé uzavřenosti mě spolužáci začali šikanovat. Byla jsem jiná. Extrémně bázlivá, ustrašená..Ideální terč. Do toho všeho se ještě nechávala pomalu, ale jistě zpracovávat moje máma. Začala věřit, že jsem problémová, zaostalá, retardovaná, jak říkával otčím. Bránila čím dál méně. Později už narůstajícím incidentům doma vlastně jen beze slova přihlížela. Otčím mě nenáviděl a nejspíš nevěděl, jak se mě zbavit, aby měl mámu jen pro sebe. Stala jsem se obtížným hmyzem. Šel na to od lesa. Začal mámu přesvědčovat, že jsem labilní, mentálně postižená … A ona mu začala věřit!
Následovaly návštěvy u psychologů, kde se ovšem nic z toho nepotvrdilo. Přesto to ve mně zanechalo hlubokou stopu, že jsem „divná a hloupá“ a už nikdy jsem se toho pocitu úplně nezbavila. Mladší sestřičku, která byla jeho dcerou, jsem si přesto zamilovala. Nikdy by mě ani nenapadlo ji nějak separovat proto, že je „jeho“. Už jako dítě jsem chápala, že ta malá za to nemůže a vytvořily jsme si hezký vztah. Ani to pro něj nebyl důvod začít mě přinejmenším akceptovat. Nadále pokračoval ve svém psychickém teroru. Kdykoliv jsem promluvila, byla jsem ihned okřiknuta a bylo mi dáno najevo, že můj názor je nežádoucí, každý můj projev hned územnil. Nejhorší bylo, že jsem tomu začala sama věřit. Že jsem špatná, divná, hloupá, jiná. Prostě debil. Vždyť jsem to slyšela denně doma. Když to posloucháte několik let vkuse, stane se to pravdou. Už jsem byla tak zdecimovaná, že jsem přijala roli rodinného „debila“ a otloukánka. Začala jsem tu roli přijímat a poslušně hrát. Nikde jsem neměla zastání. Ve škole si buď učitelé nikdy ničeho nevšimli, nebo je to nejspíš nezajímo. Prostě zase jedno divné dítě. Koho by to zajímalo, že? Špatně se ke mně začala chovat i starší sestra. Místo zastání jsem u ní našla jen opovržení a odmítnutí. Taky přijala mou roli rodinného blbce. Žila u babičky a asi jí to vyhovovalo. Byla vždycky úplně jiná než já, sebevědomá a dost sobecká. Nikdy ke mně neměla blízko, nestála o mě, měla svůj život. Babička mi nevěřila, co se u nás děje. A nikomu jinému jsem neměla odvahu nic říct. Později se sice máma s otčímem stejně rozvedli, ale vztahy v rodině už byly narušené a nenávratně poškozené.
Když už jsme žili zase samy bez něho, vrátila se k nám i starší sestra, ale náš přerušený vztah se už nikdy neobnovil a i přes mé snahy zůstala sestra ke mně zcela chladná. Taky vztah mezi mnou a matkou se rapidně zhoršil. Byla jsem v pubertě a začala být typicky vzdorovitá. Myslela jsem, že na mě nikomu nezáleží. A Nejspíš jsem nebyla vůbec daleko od pravdy. Tak jsem přestala mámu poslouchat. Vždyť ona mě taky nikdy neposlouchala ..Začalo mi být všechno jedno. Přestalo mi na sobě úplně záležet. Navíc už se mi naplno rozjížděly psychické problémy, úzkosti, deprese. Začala jsem trpět i sociální fobií.
Navzdory všemu jsem se dostala na poměrně prestižní střední školu, ale i tam jsem trpěla a sotva to zvládala. Hádky doma s mámou narůstaly, nikdy se mi od ní nedostalo pochopení a na moje opakované prosby, ať se mnou zajde k odborníkovi, že mám psychické problémy a sama to nezvládnu, reagovala negativně a velmi odmítavě s tím, že mi to stejně nepomůže. Navíc měla z nějakého důvodu pocit, že si to vybíjím na mladší sestře a v té době začalo ještě větší peklo. Začala mě strašně mlátit. Když píšu strašně, myslím opravdu strašně. Po celém těle jsem měla kousance a modřiny. Mlátila mě v záchvatech vzteku hlava nehlava, mívala jsem natržené, opuchlé rty do krve, hlavou mi mlátila o zem, o zdi, o nábytek. Rvala mě za vlasy takovým způsobem, že jsem pak jen při lehkém dotyku vyndávala z hlavy chomáče vytrhaných vlasů. Opět si nikdo ničeho nevšiml…Jednou mě bila tak brutálně, že by mě bývala snad zabila, kdybych ji nezastavila. Tehdy jsem udělala něco, co by mě nikdy nenapadlo, že udělám, ale musela jsem. Aby přestala, vrazila jsem jí pořádnou facku. Abych ji zastavila. Aby se z toho amoku vzpamatovala. Jinak by mne opravdu asi zabila. Nebylo mi z toho vůbec dobře. Bylo mi sedmnáct. Často jsem po těchto incidentech seděla v pokoji na posteli, dlouho brečela a celá se třásla, až jsem usnula vyčerpáním.
V té době už se u mě rozjela těžká deprese, ale já tehdy nechápala, co mi je. Věděla jsem, že nejsem v pořádku, ale nevěděla jsem o co se jedná, neznala jsem pojem deprese. Nedokázala jsem se vůbec učit a na nic soustředit, pořád jsem jen zírala před sebe, brečela a myslela na úlevnou smrt. Odešla jsem ze školy, nebyla jsem schopná v takovém stavu studovat. A moje máma? Vyhodila mě z domova. Ať prý táhnu, protože už na mne mimo jiné nebude brát peníze. V té době jsem cítila, že mě nenávidí. Možná mi dávala za vinu rozvod s tím tyranem ( po finanční stránce jsme se s ním měly pohádkově). Možná si myslela, že ubližuju mladší sestře. Nevím. Každopádně finančně na tom byla po rozvodu velmi zle a nezvládala to. Nejdřív vyhodila starší sestru, pak mě. A to v situaci, kdy jsem jí nejvíc potřebovala a byla jsem zralá na zhroucení.
Jediné, co mě v té době drželo nad vodou byl můj přítel, na kterého jsem se nezdravě upnula. Šla jsem bydlet k babičce a když mě pak po nějaké době přítel nechal, psychicky jsem se zhroutila. Nejedla jsem několik dnů. Brečela až mi došly slzy. Nebyla jsem schopná vstát z postele, ani mluvit. Jen jsem ležela. Byla jsem mrtvá, jen srdce mi ještě tlouklo. Moje máma se tenkrát na mě přišla na popud babičky podívat. Seděla hodnou chvíli u mojí postele a jen na mě koukala. Pak mě pohladila po vlasech a odešla. A víte, co udělala? Nic. Vůbec nic. Po několika dnech jsem se malinko vzchopila a vstala z postele. Oblékla jsem se a šla skočit pod auto. Nicméně nedokázala jsem to. Kvůli babičce. Za čas jsem se ale zhroutila znovu a chtěla jsem skočit ze skály. Těžké depresivní stavy na mne doléhaly svou destruktivní vahou. Odvezli mě na psychiatrii, kde jsem ležela asi měsíc. Po čase jsem tam skončila znovu.
Od té doby jsem na antidepresivech. A víte, jak na mé deprese tehdy reagovala rodina? Prý si vymýšlím, přeháním, jen si chci vynutit pozornost. Prý se mám vzchopit.....
V sedmadvaceti jsem porodila svou první dcerušku. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Porod byl předčasný a těžký. Ale já byla po něm v nepopsatelné euforii. Nevěřila jsem, že bych dokázala na svět přivést dítě a zdravé! A bylo tu! Nechodila jsem s kočárkem na vycházky, já se na nich vznášela! Bylo to nádherné období. Jenže stín minulosti se mě držel jako prokletí. Nebylo před tím úniku. Otec mého dítěte byl násilnický agresor s narcistickou poruchou osobnosti. Nehorázně žárlil, lhal, manipulovat, kontroloval mě a pak i mlátil. Dokonce mě bodl nožem a vyhrožoval střídavě smrtí a sebevraždou. Prošla jsem si s ním peklem podruhé. Sousedka jednou zavolala policii a on dostal podmínku. Neměla jsem kam jít. Byla jsem na rodičovské a bez peněz. I ty mi bral. Prosila jsem mámu o pomoc. Byla v té době znovu vdaná a řekla mi, že je to moje věc a že se kvůli mě nechce rozvádět. .......
Nakonec mi pomohl kamarád (homosexuál) a pronajal mi malý byt. Na vzdory mému nesouhlasu a boji jsme dostali střídavou péči. Nesla jsem to těžce. Máma mi s malou nikdy nepomáhala a hlídat nechtěla. Naopak mi řekla, že nebude jako babička. Ať s tím nepočítám. Po rozchodu s tím hulvátem jsem zůstala několik let sama a pomalu se z toho sbírala. On si ovšem našel záhy novou partnerku a zle jsem z toho vyšla spíš já. Začínala jsem od začátku, s holým zadkem. Nedal mi nic, ani mi nevrátil moje věci. Jak dcerka odrůstala, uvědomila jsem si, že se dost potatila. Není sice agresivní a problémová, ale je citově chladná a zcela bez empatie. Už někdy kolem desátého roku se rozhodla, že chce žít s otcem, mě jen sporadicky navštěvuje, ačkoliv bych za ní dýchala.....
Po čase jsem potkala nového muže a dávala jsem velký pozor, jaké má vlastnosti a jak se chová. Byl až neobvykle slušný a galatní a já se zamilovala. Chtěla jsem ještě jedno dítě, s někým normálním, citlivým. Tolik jsem potom toužila. Chtěla jsem rodinu. No, děti mi udělal. Hned dvě. Ale ani tento vztah nevydržel. Ukázalo se, že je to chorobný pedant a mamánek. A pro mou minulost nemá mnoho pochopení. Ani pro mé výkyvy nálad a občasné smutky. Myslím, že ho to vyděsilo, neumí se k tomu postavit. Sám prožil opravdu krásné a šťastné dětství, jak sám říká, má milující rodinu a zázemí. Neumí zacházet s člověkem s narušenou psychikou a být mu oporou.
Odešla jsem. Jsem sama s dvěma malými dětmi, v péči o ně mi pomáhá. Vycházíme dobře, ale žít spolu nemůžeme. A moje máma? Hlídala mi párkrát, pokoušely jsme se dát náš vztah dohromady. Ale neúspěšně. Pokaždé jsme se nepohodly a přestaly se stýkat. Nedokážu jí odpustit.
Dodnes beru antidepresiva a mívám propady nálad, často se mi vrací má minulost. Jediné, z čeho se mohu opravdu radovat, jsou moje děti. Tři krásné, zdravé, bezproblémové děti, které mi dělají upřímnou radost. Nakonec i ta první, nejstarší. Beru ji takovou, jaká je. Jsem šťastná, že ji mám. Studuje dnes lukrativní sobor na střední škole a je z ní velmi hezká a šikovná dívka. A ty dvě malé jsou prostě zlatíčka. Děkuji za ně bohu. A Jediné, co si přeju je, aby měly lepší život, než já. A chci tu být vždy pro ně, když mě budou potřebovat. Doufám, že jednou budu ta nejlepší babička, jaká budu moci být…
