Článek
Narodila jsem se do rodiny s komplikovanými vztahy. Jsem prostřední ze tří dětí, mám dvě sestry. Můj otec nás opustil velmi brzy a za okolností, na které mám dodnes traumatické vzpomínky. On byl zralý čtyřicátník, maminka sotva dosáhla plnoletosti, když se brali. To už čekala starší sestru. Vztah neklapal, táta byl piják a po alkoholu býval velmi agresivní. Nejednou mamku v opilosti uhodil. Mamka byla submisivní, tichá žena. Vždycky se podřizovala, byla tak vychovaná, jako většina žen té doby. Rozvedli se záhy. Nějaký čas jsme žily samy, než si našla nového partnera, s nímž měla později nejmladší sestru. Ten však byl ještě horší, než náš otec. Dominantní tyran se sadistickými sklony, který dělal doma neustálé dusno. Trestal nás fyzicky i verbálně za sebemenší provinění, žily jsme v neustálém strachu a napětí. K mámě se choval dobře, zato ke mně a sestře ne. Nepřijal nás, nebyly jsme jeho. Neustále nám vulgárně nadával, systematicky nás ponižoval. Bylo to strašné peklo, kdo to nezažil, těžko si to představí. Procházely jsme tím každý den. Starší sestra později raději žila u babičky, než aby to snášela. Já jsem však byla velice upnutá na matku, která pro mne byla jedinou jistotou. Rozhodla jsem se zůstat. Bylo mi jedenáct. Nezvládla bych v té době odloučení od ní. A tak mi začalo ještě větší peklo. Byly to strašné roky. Denně nadávky, urážky, fyzické tresty. Neustálý křik, hádky, zákazy a příkazy. Nikdy žádná pochvala. Dodnes nechápu, že tehdy nikdo nezakročil. Že nezavolal policii. Vždyť to všichni věděli, slyšeli ten neustálý řev, hádky, pláč… Nikdo nic neudělal. Sousedi nás přestali zdravit. To bylo vše. Tehdy jsem se bála někomu svěřit, myslela jsem, že já jsem ta špatná, to nezvedené dítě. Přitom jsem se tolik snažila. Hrozně jsem se mu chtěla zavděčit, získat si jeho náklonnost. Marně. Nakonec jsem k němu začala cítit odpor. Ne nenávist, odpor. Doslova jsem se ho štítila. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Nedokázala jsem udržet s ním oční kontakt, nemohla jsem se ho dotknout. Ani jeho věcí nebo věcí. Nebyla jsem schopná jít po něm na WC, do vany, nebo si utřít ruce do stejného ručníku. Nedokázala jsem se zkrátka dotknout ničeho, čeho se předtím dotýkal on. V té době už jsem začala pomýšlet na sebevraždu. Byla jsem na tom psychicky velmi zle. Večer před spaním jsem si pod polštář schovávala kuchyňský nůž, abych se v noci mohla zabít. Neustále jsem brečela. Každý den. Uzavřela jsem se do sebe. Začala mít strach z lidí. Ve škole jsem byla outsider. Ta divná, tichá holka. Zhoršil se mi prospěch. A máma? Místo toho, aby zasáhla, uvěřila mu. Že jsem zaostalá, retardovaná, jak rád říkával. Bránila mě čím dál méně. Později už narůstajícím incidentům doma vlastně jen beze slova přihlížela.
Následovaly návštěvy u psychologů, na kterých otčím trval, a které měly dokázat mou „retardaci“. Nic se ovšem nepotvrdilo. Přesto to ve mně zanechalo hlubokou ránu. Pocitu, že jsem "divná “, jsem se už nikdy nezbavila.
Nicméně mladší sestřičku, která se později narodila, jsem si zamilovala. Nikdy by mě ani nenapadlo ji nějak separovat proto, že je „jeho“. Ani to mi však nepomohlo začít být vnímána a akceptována v rodině. Teror nadále pokračoval. Kdykoliv jsem promluvila, byla jsem ihned okřiknuta a bylo mi dáno najevo, že můj názor je nežádoucí a nikoho nezajímá. Nejhorší bylo, že jsem tomu začala sama věřit. Že jsem špatná, divná, hloupá, jiná. Prostě debil. Vždyť jsem to slyšela denně doma. Když to posloucháte několik let vkuse, stane se to pravdou. Už jsem byla tak zdecimovaná, že jsem přijala roli rodinného „debila“ a otloukánka. Začala jsem tu roli přijímat a poslušně hrát. Nikde jsem neměla zastání. Ve škole si buď učitelé nikdy ničeho nevšimli, nebo je to nejspíš nezajímo. Prostě zase jedno divné dítě. Koho by to zajímalo, že? Špatně se ke mně začala chovat i starší sestra. Místo zastání jsem u ní našla jen opovržení a odmítnutí. Taky přijala mou roli rodinného blbce. Žila u babičky a asi jí to vyhovovalo. Byla vždycky úplně jiná než já, sebevědomá a dost sobecká. Nikdy ke mně neměla blízko, nestála o mě, měla svůj život a okruh svých přátel. Já jsem pro ní byla „ta otravná a hloupá mladší sestra“. Ani babička mi nevěřila, co se u nás děje. A nikomu jinému jsem neměla odvahu nic říct. Později se sice máma s otčímem stejně rozvedli, ale vztahy v rodině už byly narušené a nenávratně poškozené.
Když už jsme žili zase samy bez něho, vrátila se k nám i starší sestra, ale náš přerušený vztah se už nikdy neobnovil. Taky vztah mezi mnou a matkou se rapidně zhoršil. Byla jsem v pubertě a začala být typicky vzdorovitá. Myslela jsem, že na mě nikomu nezáleží. A Nejspíš jsem nebyla vůbec daleko od pravdy. Tak jsem přestala mámu poslouchat. Vždyť ona mě taky nikdy neposlouchala ..Začalo mi být všechno jedno. Přestalo mi na sobě úplně záležet. Rozjely se mi psychické problémy, úzkosti, deprese, sociální fobie.
Navzdory všemu jsem se dostala na poměrně prestižní střední školu, kterou jsem, ale, kvůli psychickým problémům nedokončila. Máma pro mě neměla pochopení a na moje opakované prosby, ať se mnou zajde k odborníkovi, že mám psychické problémy a sama to nezvládnu, reagovala negativně a velmi odmítavě s tím, že mi to stejně nepomůže. Navíc měla z nějakého důvodu pocit, že si to vybíjím na mladší sestře a v té době začalo ještě větší peklo. Začala mě strašně mlátit. Když píšu strašně, myslím opravdu strašně. Bila mě hlava nehlava, mívala jsem natržené, opuchlé rty do krve, hlavou mi třískala o zem, o zdi, o nábytek. Rvala mě za vlasy takovým způsobem, že jsem pak jen při lehkém dotyku vyndávala z hlavy chomáče vytrhaných vlasů. Měla jsem od ní kousance, modřiny. Opět si nikdo ničeho nevšiml.
V té době už se u mě rozjela těžká deprese, ale já tehdy nechápala, co mi je. Věděla jsem, že nejsem v pořádku, ale nevěděla jsem o co se jedná, neznala jsem pojem deprese. Nedokázala jsem se vůbec učit a na nic soustředit, pořád jsem jen zírala před sebe, brečela a myslela na úlevnou smrt. Odešla jsem ze školy, nebyla jsem schopná v takovém stavu studovat. A moje máma? Vyhodila mě z domova. Ať prý táhnu, protože už na mne nebude brát peníze. V té době jsem cítila, že mě nenávidí. Možná mi dávala za vinu rozvod s tím tyranem ( po finanční stránce jsme se s ním měly pohádkově). Každopádně nejdřív vyhodila starší sestru, pak mě. A to v situaci, kdy jsem jí nejvíc potřebovala a byla jsem zralá na zhroucení.
Jediné, co mě v té době drželo nad vodou byl můj přítel, na kterého jsem se nezdravě upnula. Šla jsem bydlet k babičce a když mě pak po nějaké době přítel nechal, psychicky jsem se zhroutila. Chtěla jsem to skončit. Skončila jsem na psychiatrii.
Od té doby jsem na antidepresivech. A víte, jak na mé deprese tehdy reagovala rodina? Prý si vymýšlím, přeháním, jen si chci vynutit pozornost jako vždycky a ať se vzchopím..
Antidepresiva beru dodnes a následky toho všeho si nesu po celý život. Strašně to bolí. Nedovedu to pochopit a dodneška jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Nejsem schopna navazovat zdravé vztahy a stále mám pocity méněcennosti, i když se s tím snažím bojovat. Můj život je tím poznamenaný víc, než bych chtěla.
Možná, že kdyby mě tehdy někdo bral vážně, všiml si, podal pomocnou ruku… ale měla jsem pocit, že by mi stejně nikdo nevěřil… Vždyť moje rodiče vypadali tak solidně, jako slušní lidé. A já o tom dokázala mluvit jen se svou nejlepší kamarádkou. Dospělí tehdy málokdy brali děti a jejich „řeči“ vážně a děti to věděli a málokdy se svěřovali… A upřímně řečeno si myslím, že mi to vše docela slušně zničilo život…
Všímejte si, prosím, lidí kolem sebe… A dětí obzvlášť… Možná můžete změnit něčí život…
