Věci, o kterých se nemluví

Věci, o kterých se nemluví je pátou vydanou knihou z edice Hlas v nakladatelství Vyšehrad.

Když mateřství není samozřejmost, ale boj. Tak zní první věta na zadní obálce knihy, kterou napsala italská spisovatelka Antonella Lattanzi.

Asi každá žena si v životě položí otázku mít či nemít dítě? Pokud ano, kdy je ten správný čas? Když je ten správný čas, proč najednou nemůže otěhotnět? Co když otěhotní v ten nesprávný čas? Co dělat a jak žít život naplno a neřešit v sobě neustále otázku mateřství?

Antonella v sobě tyto otázky řeší ač moc intenzivně. Miluje svůj profesní život, zároveň by ráda už měla dítě. Proč? Vlastně ani neví, ale cítí, že by to tak mělo být. S partnerem Andreou by rádi byli tou úplnou rodinou. Jenže dítě nepřichází. A tak se rozhodnou, že podstoupí umělé oplodnění. Netuší, jaký boj je čeká.

Nikdy, opravdu nikdy jsem nečetla tak syrový, bolavý a niterní příběh o mateřství. Respektive o touze po dítěti a cestě k němu. Přišlo mi to jako autorčina zpověď a naprosté otevření se čtenáři. Pustila mě do svého nitra, aby mě emočně rozbila. Aby mi ukázala, kolik nadějí, zklamání, bolestí nejen fyzické, ale hlavně té psychické si musela prožít. Jak bojovala s tím, aby okolí netušilo čím si prochází a byla profesně nadále tou úspěšnou ženou. V tom příběhu je kus života, který je napsán s citem a přesto úderně. A tím, jak autorka promlouvá přímo ke čtenáři, je celé čtení o to intenzivnější. Přiznám se, že jsem na Antonellu měnila názory jako na počasí. Chvíli mi byla tolik sympatická, pak jsem jí dávala ne moc hezké tituly a říkala jsem si dobře ti tak, ty…abych ji v další části litovala a měla slzy v očích. Autorka totiž byla ve svých myšlenkách velice upřímná a některé myšlenky byly tedy i na mě moc. Ve výsledku je to pro mě ale silná žena, která si prošla osobním peklem. Pro mě je kniha Věci, o kterých se nemluví knihou, kterou by si měli přečíst i partneři žen, které podstupují umělé oplodnění. Aby alespoň maličko poznali, jaký koktejl emocí prožívají.

Na tuhle knížku nezapomenu. Je napsaná bravurně. Pátrala jsem, jestli jde o autobiografii a nevím. Autorka totiž v rozhovorech docela mlží, respektive jsem našla pár informací o tom, že přiznala dva potraty, a v jiném rozhovoru, že máme ponechat být otázky na to, jak to celé proběhlo…takže nevím. Ale jelikož je kniha psaná s opravdu výraznými autobiografickými prvky, tak bych řekla, že nelze napsat takhle dokonale niterní příběh bez vlastní zkušenosti. Názor si udělejte každý sám.

Moc děkuji společnosti Albatros Media za poskytnutí knihy k recenzi.