Článek
Adélka si spokojeně hověla na židličce u stolečku, strategicky umístěném poblíž snowtubingu, aby měla dokonalý přehled o všech epických pádech, které se tam odehrávaly. Sledovat, jak se děti i dospělí řítí dolů jako lidské komety, to byla podívaná k nezaplacení. Občas někdo přišel o čepici, jindy se pojízdné tuby rozhodly vzít si vlastní trasu a jezdec zůstal na místě s výrazem naprostého úžasu nebo projevem hlasitého jekotu. Bylo to skvělé divadlo.
Právě se chystala usrknout ze svého kelímku plného lahodné, horké čokolády naservírované tatínkem Leonem, když koutkem oka zahlédla temný stín! Nejdříve prudce ztuhla. Byl to snad motýlek, který proletěl letmo kolem? Ale kdepak! Motýlci v takové hluboké zimě raději zůstávají doma pod dekou, usrkávají neviditelnou motýlí polévku a v klidu čekají na jaro, aby mohli opět poletovat z květu na květ.
S dramatickou otočkou hodnou hlavní hrdinky akčního filmu Adélka zvedla hlavu, aby zjistila, co se děje. Ale ouha! Její nešťastný kelímek se rozhodl pro nečekanou vzdušnou misi. V jejích očích se čas zpomalil – kelímek se vznášel jako astronaut ve stavu beztíže, elegantně rotoval, a pak… nevyhnutelně začal klesat k zemi.
„Ne, ne, ne, neee!“ vyjekla Adélka a natahovala ruce ve snaze katastrofu odvrátit.
Marně.
Kelímek se odporoučel k zemi s osudem pečetěným gravitací. V zoufalé snaze o záchranu se pokusil část svého obsahu udržet, ale bohužel, 90 % vzácné čokoládové zásoby provedlo dramatický únik. Tekutá hnědá lavina se rozlila po zemi, zatímco poslední statečná desetina zůstala v jejím klíně. Výsledkem byla prazvláštní čokoládová mapa neznámého kontinentu na jejích kalhotách.
Tatínek Leon, který stál opodál a poklidně usrkával svou kávu, se na tu scénu podíval s výrazem člověka, který právě ztratil veškerou víru ve stabilitu vesmíru.
„Adélko…“ začal pomalu, ale pak jen rezignovaně vzdychl a s výrazem válečného veterána, který ví, že tahle bitva je předem prohraná, vytáhl komplexní krizovou výbavu pro všechny miminkáče a jiné zlobivé veverky.
Tahle svatá relikvie obsahovala vlhčené ubrousky, které byly schopné vyřešit 98 % dětských katastrof, třívrstvé i vícevrstvé kapesníčky, připravené na každý druh čokoládové (shejkrové, šlehačkové, dortové aj.) apokalypsy, náhradní ponožky (protože nikdy nevíš, kam to čokoláda dopadne a jak to dopadne v herničce), ovocnou kapsičku pro případ nouzového hladového řevu, pitíčko s neprůstřelným víčkem (hermeticky uzavřeným) a samozřejmě obrovskou zásobu trpělivosti a nadhledu, kterou tatínkové pilně trénují od prvního dne rodičovství.
S pečlivostí ostříleného záchranáře se pustil do práce, zatímco Adélka přemýšlela, zda by ho měla povýšit na generála v oboru rodičovské pohotovosti.
V tu chvíli se to stalo.
Zpoza rohu se vyřítila malá, čokoládově dychtivá čivava!
S mrštností špiona na tajné misi začala jazýčkem cvrnkat zbytky vychladlé čokolády do své miniaturní pusinky, jako by to byl poslední poklad na planetě. Přední packy roztažené, čumáček zabořený do sladkého nepořádku, ocas jí radostí cukal ze strany na stranu jako hyperaktivní metronom.
„Ne, to ne, Sáro!“ vyjekl pan majitel a pokusil se ji zastavit, ale bylo příliš pozdě. Malý psík se pustil do svého gurmánského zážitku s nadšením, které by mu mohl závidět i šéfkuchař v luxusní restauraci.
Adélka se na něj dívala s mírně pobaveným, ale zároveň zasněným pohledem. „Myslíš, že když jí nechám všechno olízat, bude mě mít radši než tebe?“
Pan majitel si povzdechl, zatímco Tatínek Leon otíral zbytky čokolády ze země. „Myslím, že Sára má ráda kohokoliv, kdo jí dá něco k snědku.“
Adélka si povzdechla a sledovala, jak čivava dokončuje poslední sousto své sladké mise. Bylo to smutné, ale musela uznat, že pro jednou měl Tatínek Leon pravdu.
Zvedla ruce a pokrčila rameny. „Takže… myslíš Tatínku, že bych mohla dostat další kelímek?“
Leon se na ni podíval, chvíli přemýšlel… a pak s úsměvem kývl, co by pro svou milovanou veverku neudělal.
„Dobře, ale tentokrát drž kelímek pevně, prosím!“
Než se však Adélka stačila natáhnout pro nový kelímek, čivava Sára vyskočila na její klín, natáhla packu a položila ji Adélce na ruku, jako by tím říkala: Společně jsme přežily čokoládovou apokalypsu, teď už je čas na pohodu.
Adélka se pousmála a lehce ji podrbala za ušima. „Díky, Sáro. Ale příště si vyber jiného ochutnávače.“
Čivava v odpověď olízla její ruku, pak se s mrštností šampiona snowtubingu odrazila, skočila dolů a vyrazila zpět ke svému páníčkovi, který si mezitím objednával kávu. Jako by tím říkala: Díky za hostinu, ale povinnosti hlídače a společníka volají!
Adélka jen pobaveně zakroutila hlavou. „No, tahle čivava má plán na celej den.“
A tak, s novým kelímkem v rukách a úsměvem na tváři, se Adélka opět pohodlně usadila a sledovala snowtubingový svět kolem sebe. Protože jak se ukázalo, i ty největší nehody mohou nakonec vést k něčemu sladkému.
Leon si povzdechl, usrkl ze své kávy a zamyšleně se podíval na svou dceru.
„Víš, Adélko,“ začal pomalu, „někteří rodiče si myslí, že nejhorší fází rodičovství je období vzdoru nebo puberta…“ Odmlčel se a významně se podíval na fleky od čokolády na zemi, na své ruce ještě trochu od ubrousků a na čivavu, která právě dorazila k páníčkovi, jakoby se nic nestalo. Pak se znovu napil a dodal:
„Ale já si myslím, že je to období horké čokolády.“
Adélka se rozesmála a natáhla se po kelímku. „Tak to se máš na co těšit, protože já horkou čokoládu fakt moooooc miluju tati!“
Leon jen rezignovaně zavřel oči, zaklonil hlavu a tiše si pro sebe zamumlal: „No jo… až do maturity.“
Pokračování příště…
