Článek
Dvacátého pátého července bylo horko k zalknutí a teploměr ukazoval třicet ve stínu a já seděla doma v kuchyni a koukala na tašku plnou okurek,kterou mi přinesl manžel z obchodu,než odešel na odpoledni směnu,sjedu výtahem do sklepa pro zavařovací skleničky,které mam uložené ve sklepním boxu řekla jsem si a zamířila k výtahu.Když jsem otevřela dveře sklepního boxu najednou mě někdo ze zadu silně uchopil a do ucha zašeptal-mlč koutkem oka jsem zahledla ostří nože,jenž se lesklo v slunečním paprsku,které prosvitalo malým sklepním okýnkem surově se mně pokoušel povalit na zem ale proti velké přesile neměla jsem žádnou šanci se ubránit v tom mě napadla spásná myšlenka uvolnila jsem se a něžně ho objala,nemusíš to tak hrubě dělat pojď se mnou nahoru jsem sama a chlapa jsem už dlouho neměla mile jsem se na něho usmála tvrdé stisknuti povolil nelžeš nejistě se mě zeptal proč bych ti lhala pojď a uvidíš,vyjeli jsme do čtvrtého poschodí odemkla domovní dveře a z úsměvem ho pozvala dál,když překročil prach mých dveří rychle jsem vyběhla ven a za sebou zamkla,telefonem který nosím stále sebou jsem vytočila 158 a poprosila o rychlou pomoc,brzy přijela policejní hlídka,po otevřeni dveří můj násilník z velkym řevem vylítl z mého bytu a přímo na mě co si to ty couro dovoluješ nejdřív mě pozveš k sobě pak mě tady zavřeš a ještě na mě pozveš policajty odveďte tu šílenou děvku někam do blazince hřímal na přivolané polisty,co mam vám vprávět zůstala jsem v šoku stát neschopna jediného slova byli jsme oba odvezeni na policejní stanici k sepsani vypovědi má verze pokus o znásilněni a přepadeni se zbrani a jeho verze křivé obviněni a nedovolené vězněni bláznivou ženskou.Komu dá soud za pravdu.
