Kulhavá dáma, ze které mělo gestapo panickou hrůzu

Představte si zasněžený průsmyk v Pyrenejích v listopadu roku 1942. Teplota padá hluboko pod nulu, vítr řeže do tváře a každý krok v hlubokém sněhu bolí jako zásah nožem. Uprostřed téhle bílé pustiny se škrábe do kopce drobná Američanka. Nemá horskou výbavu, zato má v patách nejhledanější hrdlořezy z lyonského gestapa.

A aby toho nebylo málo, její levá noha je od kolena dolů ze dřeva a hliníku, váží přes tři kila a po padesáti kilometrech pochodu jí dře pahýl do krve.

V tu chvíli si najde bezpečný úkryt, zapne vysílačku a do Londýna pošle krátkou šifrovanou zprávu: „Cuthbert mi dělá potíže.“

Odpověď britské centrály, která netušila, že Cuthbert je jméno její protézy, vstoupila do dějin špionáže: „Pokud vám Cuthbert dělá potíže, zlikvidujte ho.“

Tohle není scénář k akčnímu filmu, ale skutečný život Virginie Hallové – ženy, kterou nacisté označili za nejnebezpečnější spojeneckou špionku ze všech.

Smetánka v Baltimoru ji nudila, chtěla měnit svět

Virginia Hallová se narodila v roce 1906 v americkém Baltimoru do bohaté a vlivné rodiny. Rodiče pro ni měli nalinkovaný dokonalý život podle tehdejších pravidel: vybrané školy, večírky pro smetánku, výhodný sňatek a klidný život v luxusu.

Jenže Virginia měla úplně jiné plány. Místo vyšívání a společenské konverzace ji lákala dobrodružství, cizí jazyky a velká politika.

Vystudovala prestižní univerzity v USA a pak sbalila kufry a odjela studovat do Paříže a Vídně. Mluvila plynně francouzsky, německy a italsky a její největší sen byl jasný – chtěla se stát americkou diplomatkou.

Tehdy to byl čistě mužský klub, kde ženy maximálně vařily kávu a ťukaly dopisy na psacím stroji, ale Virginia se nehodlala vzdát. Nastoupila na americký konzulát v tureckém Izmiru jako úřednice a trpělivě čekala na svou příležitost složit diplomatické zkoušky.

Osudný výstřel v bažinách a protéza jménem Cuthbert

V prosinci roku 1933 přišel zlom, který jí měl podle všech logických předpokladů zničit život.

Virginia vyrazila s přáteli na lov ptáků do tureckých mokřadů. Když přelézala drátěný plot, zakopla, její brokovnice nešťastnou náhodou vystřelila a broky jí rozdrtily levou nohu. Než se dostala do nemocnice, rozjela se v ráně sněť. Lékaři neměli na vybranou – museli jí nohu amputovat pod kolenem.

Pro sedmadvacetiletou dívku, která milovala tanec, jízdu na koni a cestování, to byl šok. Místo sebelítosti ale nastoupil její legendární černý humor. Když dostala těžkou, neohrabanou protézu ze dřeva a hliníku, která se připevňovala koženými řemeny kolem pasu, pojmenovala ji Cuthbert.

Podle ní to byl ten nejotravnější společník, jakého kdy měla, ale naučila se s ním chodit tak bravurně, že si jejího hendikepu málokdo všiml.

Horší rána přišla od amerického ministerstva zahraničí. Když si znovu podala přihlášku na diplomatické zkoušky, úředníci ji bez milosti vyřadili kvůli zastaralému pravidlu, které zakazovalo přijímat lidi s amputací. Virginia byla vzteky bez sebe. V roce 1939 proto na úřadě bouchla dveřmi a odjela do Evropy, kde se právě schylovalo k největší válce v dějinách.

Z řidičky sanitky nejhledanější ženou Francie

Když Hitler v roce 1940 vtrhl do Francie, Virginia nezdrhla domů za oceán. Sedla za volant francouzské armádní sanitky a pod palbou svážela raněné vojáky z fronty. Po pádu Francie se dostala do Británie a tam si jí všimli lidé z nově vzniklé tajné služby SOE (Oddělení pro zvláštní operace), které Winston Churchill dal jediný úkol: „Zapalte Evropu!“

Britové zoufale potřebovali někoho, kdo zná Francii, mluví bez přízvuku a dokáže se pohybovat v okupované zemi bez povšimnutí. Virginia byla ideální. V srpnu 1941 se stala vůbec první ženskou agentkou vyslanou do Francie na delší misi.

Dostala krytí jako reportérka listu New York Post, což jí umožňovalo volně cestovat a ptát se lidí na věci, které by u jiných vzbudily okamžité podezření.

Během několika měsíců dokázala v Lyonu vybudovat obrovskou odbojovou síť. Organizovala shazování zbraní a peněz z britských letadel, pomáhala sestřeleným spojeneckým pilotům utéct do bezpečí, rekrutovala agenty a zásobovala Londýn klíčovými informacemi o pohybech německých jednotek.

Jejím majstrštykem byl útěk z věznice Mauzac v létě 1942. Virginia propašovala dvanácti uvězněným spojeneckým agentům v konzervách od sardinek nástroje a plány, díky čemuž všichni do jednoho utekli přímo pod nosem stráží.

Posedlost „řezníka z Lyonu“

Její úspěchy brzy přivedly k šílenství jednoho z nejkrutějších mužů Třetí říše – šéfa lyonského gestapa Klause Barbieho, přezdívaného „řezník z Lyonu“. Němci věděli, že jim v Lyonu zatápí záhadná žena, která lehce napadá na jednu nohu. Vylepili po celé zemi plakáty s její podobiznou a nápisem: „Žena, která kulhá, je jedním z nejnebezpečnějších spojeneckých agentů ve Francii. Musíme ji najít a zničit.“

Barbie byl jejím dopadením doslova posedlý. Podle svědectví svých podřízených zuřil a prohlásil, že by dal cokoli za to, aby dostal tu „kulhavou kanadskou děvku“ do rukou (nacisté si totiž mylně mysleli, že je Kanaďanka). Nasadil na ni armádu informátorů a nakonec do její sítě propašoval zrádce – muže v převleku za katolického kněze jménem Robert Alesch.

Virginia měla na lidi neomylný instinkt. Když jí „kněz“ začal klást příliš zvídavé otázky a vzápětí došlo k zatčení několika odbojářů, okamžitě pochopila, že smyčka se stahuje. V listopadu 1942 zmizela z Lyonu bez jediného rozloučení a vydala se na onen šílený zimní pochod přes Pyreneje do neutrálního Španělska, kde vznikla legendární historka s „likvidací“ Cuthberta.

Návrat v převleku za stařenku a pasení krav

Kdyby si Virginia po tomhle pekle řekla, že má odpracováno, nikdo by jí to nevyčítal. Jenže ona měla pro strach uděláno. V roce 1944, těsně před vyloděním v Normandii, se do okupované Francie vrátila znovu – tentokrát už v barvách americké tajné služby OSS (předchůdkyně CIA).

Protože gestapo znalo její tvář z plakátů, musela změnit identitu k nepoznání. Obarvila si vlasy na šedivo, nechala si obrousit zuby, aby vypadaly zkaženě jako u chudé francouzské venkovanky, a oblékla si široké sukně, pod kterými schovala svou kulhavou chůzi.

Nastěhovala se na odlehlou farmu, pásla krávy, prodávala na trhu sýr přímo německým vojákům a po nocích z tajné vysílačky řídila sabotážní akce francouzských partyzánů.

Její oddíly vyhodily do povětří několik mostů, přerušily klíčové železniční tratě, zničily německé komunikační linky a zajaly stovky nepřátelských vojáků, čímž výrazně usnadnily postup spojeneckých armád po vylodění v Normandii.

Hrdinka, která odmítla slávu i prezidenta

Po skončení války se Virginia stala jedinou civilní ženou za celou druhou světovou válku, které USA udělily Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross) – druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Prezident Harry Truman jí chtěl medaili připnout osobně na slavnostním ceremoniálu v Bílém domě před zraky novinářů.

Virginia ho ale zdvořile odmítla. Prohlásila, že je stále v aktivní službě, chystá se na další mise a nepotřebuje, aby její obličej znali novináři a sovětští špioni. Vyznamenání jí tak předal šéf tajné služby William Donovan v tichosti v malé kanceláři za přítomnosti jediné osoby – její maminky.

Po válce nastoupila do nově vzniklé CIA jako jedna z prvních žen v jejím vedení a pracovala tam až do důchodu v roce 1966.

Své válečné zážitky nikdy neprodala novinám, nenapsala paměti a o své minulosti nemluvila ani se svými nejbližšími sousedy na farmě v Marylandu, kde v roce 1982 zemřela.

Když se jí jednou zeptali, proč o svých neuvěřitelných kouscích mlčí, odpověděla s ledovým klidem profesionálky: „Mnoho mých přátel zemřelo jen proto, že příliš mluvili.“

Další zajímavé příběhy najdete na mém blogu: Sofiepíše

Zdroje: