Prokletí u řeky Střely: Příběh zakázané lásky ze západočeských lesů, kterou nezlomilo ani vězení

Je to krajina, kde se čas nezpomalil, ale doslova zastavil. Mezi žulovými skalami se schovává Rabštejn nad Střelou – nejmenší historické město ve střední Evropě, jehož uličky v sobě drží čarovné tajemství.

Tajemství o lásce, která byla tak silná, že dokázala pohnout samotným kamenem.

Všechno to začalo v osmnáctém století, v době, kdy kraji vládl mocný rod Lažanských z Bukové. Tehdy v údolí pod rabštejnským zámkem stál starý mlýn, ve kterém žila mlynářská dcera Eliška. Byla to dívka s očima divokýma jako řeka Střela po jarním tání a s duší, která odmítala chladný systém tehdejších společenských pravidel. Eliška se zamilovala do chudého tovaryše Janka, který pracoval v manětínských panských lesích. Byla to čistá, hluboká, ale v očích tehdejší vrchnosti naprosto nepřípustná láska.

Čarodějné zaříkadlo a hněv starého mlynáře

Když se o jejich tajných schůzkách u řeky dozvěděl Eliščin otec, bohatý a tvrdý mlynář, zachvátil ho obrovský hněv. Nechtěl dopustit, aby se jeho jediná dcera provdala za nikoho bez majetku. Jedné sychravé podzimní noci, kdy se nad údolím valila hustá mlha a vítr hučel v borovicích, přistihl milence v hlubokém lese u skály. S rukou vztyčenou k nebi a s očima plnýma zášti tehdy vyřkl strašlivé, čarovné zaříkadlo, které se v té době mezi lidmi tradovalo jako nejhorší kletba.

„Ať raději oba zkameníte, než abyste spolu kdy stanuli před oltářem!“ zakřičel starý mlynář do tmy. V tu vteřinu se nad údolím rozlehla děsivá rána, blesk proťal černou oblohu a udivení lidé v Rabštejně měli pocit, že se třese samotná země. Když mlha ráno opadla, Janek ani Eliška nikde nebyli.

Na místě, kde naposledy stáli, se však ze země nově tyčily dva obří žulové balvany, které tvarem až nápadně připomínaly lidské siluety v pevném objetí. Místní lidé jim od té doby neřekli jinak než Kamenní poustevníci.

Historická fakta skrytá v tichu žuly

Tato magická pověst má však velmi reálné historické základy, které se nenásilně prolínají s realitou údolí Střely. Rabštejnsko a Manětínsko jsou totiž odedávna vyhlášené těžbou vysoce kvalitní tmavé břidlice a žuly.

Právě v osmnáctém století, za éry hraběnky Marie Josefíny Lažanské, zažíval celý kraj obrovský stavební rozmach. Hraběnka byla známá svou zbožností a láskou k umění – povolala do kraje slavné architekty a sochaře, kteří okolní krajinu osázeli desítkami barokních soch, křížů a drobných sakrálních staveb.

Mnoho těchto drobných památek a kamenných křížů však nevzniklo na příkaz šlechty, ale vytesali je sami chudí kameníci a lesníci přímo v lesích jako poděkování za záchranu života nebo jako tichou vzpomínku na ztracené blízké.

Tyto „neoficiální“ památky, skryté hluboko v lesním porostu, pak v myslích venkovského lidu, který stále hluboce věřil na čáry, kouzla a přírodní duchy, postupně ožívaly a měnily se v magické příběhy o zkamenělých lidech.

Když láska rozbije staleté prokletí

Příběh Elišky a Janka však na rozdíl od jiných smutných bájí našel své kouzelné vykoupení. Pověst vypráví, že kletba starého mlynáře neměla věčnou moc, protože byla vyřčena ve zlobě, která nedokáže přemoci čisté svědomí.

Po více než stu letech, na samém konci devatenáctého století, prý do údolí Střely zabloudila mladá dívka z Manětína, která prožívala hluboké neštěstí a usedavě u Kamenných poustevníků plakala.

Když její upřímná slza dopadla na chladný, mechem porostlý žulový balvan, stalo se kouzlo. Skála pod jejíma rukama náhle zteplala, mech odpadl a z kamenného vězení po dlouhém století vystoupili Janek s Eliškou – stále stejně mladí, krásní a pevně držící se za ruce.

Kletba byla zlomena čistým lidským soucitem. Milenci odešli neznámo kam, dál od lidské závisti, ale v údolí po nich zůstal neuvěřitelně silný pocit naděje.

Když dnes člověk stojí v tichu rabštejnských lesů a poslouchá šumění řeky, má jasný pocit, že v tomhle magickém kraji dobro a láska stále mají poslední slovo.

Použité zdroje a literatura